Už uplynul nějaký čas od okamžiku, kdy se spisovatel Günter Grass doznal ke členství v oddílech SS. Kdo si myslel, že tato story brzy „vyšumí“, mýlil se. Grass sklízí neustále trpké plody své pozdní upřímnosti a vlastní minulosti, jak popisuje list Süddeutsche Zeitung v článku Ein Kainsmal – Kainovo znamení. Tentokrát byl Grassovi odepřen čestný doktorát na univerzitě v izraelském městě Netanja.
Když v květnu 2006 přijeli ke Grassovi představité izraelské univerzity, aby dohodli podrobnosti udělení doktorátu, neřekl jim o svém příběhu ani slovo. Vše odhalil až v srpnu téhož roku. V okamžiku, kdy byli profesoři z univerzity v Netanji konfrontováni s doznáním, byli, podle redaktora Süddeutsche Zeitung Lothara Müllera, „zdrceni a vyžádali si od Grasse osobní stanovisko“. Váhu celému incidentu dodalo, že jedním ze zástupců univerzity byl i někdejší velvyslanec v Německu Yitzchak Mayer.
Grass odpověděl osobním dopisem. Je si podle něj jist, že „dvojité S bude Kainovým znamením po zbytek jeho života“, na druhé straně si ale přeje, „aby to, co jako spisovatel, umělec a angažovaný občan vykonal, bylo vnímáno jako protiváha“.
Izraelští akademici reagovali také písemnou odpovědí. V žádném případě neberou Grassovi jeho zásluhy a dále jej respektují jako umělce. Co se týče členství v SS, vyjádřil se právě Yitzchak Mayer, že „nebyl schopen pochopit důvody jeho dlouhého mlčení“. Celou věc považuje Mayer, potomek obětí holocaustu, „za osobní urážku“. Izralelci prosí Grasse o porozumění, že udělení doktorátu bude odročeno. Podle jejich vlastních slov „budou tuto záležitost za nějaký čas snad vidět v jiném světle“.
Redaktor Müller se zamýšlí především nad důvody Grassova mlčení při květnové návštěvě izraelské delegace. Podle něj byl Grass přesvědčen o tom, že jeho příslušnost k SS, pokud ji „elegantně“ zabalí do textu svého románu Beim Häuten der Zwiebel (Když se loupe cibule), nemůže mít pro něj už žádný závažný dopad. Tentokrát se ovšem mýlil.
Šedesátá léta se svými studentskými nepokoji jsou už dávno minulostí. Mýty ovšem žijí dále. V berlínské centrální čtvrti Kreuzberg má být jedna ulice pojmenována po Rudi Dutschkem. Profesor Gerd Langguth z Bonnu si ve FAZ ze 14. listopadu klade otázku, kdo byl Rudi Dutschke, a konfrontuje čtenáře s jeho názory na násilí a terorismus.
Kdo vidí Dutschkeho jako člověka „ježíšovského“ typu, nemá podle autora pravdu, stejně jako ten, kdo v něm spatřuje otce teroristické Frakce rudé armády (RAF).
Langguth vyšel z řádného studia pramenů a dospěl k závěru, že Dutschke nejpozději od druhé poloviny 60. let považoval ve svých teoretických úvahách násilí za legitimní nástroj boje. Jeho záměrem bylo realizovat Che Guevarovu teorii guerillové války v ulicích německých měst, především Západního Berlína. Válka měla vést k naprosté destabilizaci systému. Z těchto důvodů navazoval kontakty s baskickou Etou a IRA v Severním Irsku. Chtěl vytvořit mezinárodní teroristickou organizaci, zaměřenou v tomto případě na boj proti válce ve Vietnamu.
Dutschkemu se ovšem nikdy nepodařilo své myšlenky prosadit. Na konci 60. let měl například v plánu zlikvidovat americkou válečnou loď – nakonec ale usoudil, že by riziko bylo příliš velké, a k činu nedošlo. Totéž platí pro jeho další nápad poškodit vysílač americké rozhlasové stanice.
Ačkoliv se Dutschke prosadil spíše jako vynikající řečník a „integrující postava“ hnutí šedesátých let než jako násilník, dochází profesor Langgut k následujícímu závěru: „K následkům studentské revolty patřilo nejen pohrdání liberální demokracií a relativizace právního státu, ale také prolomení tabu týkající se násilí a jeho prosazování – včetně terorismu.“
Integrace německých muslimů do společnosti byla tématem nedávného proslovu ministra vnitra Wolfganga Schäubleho. Schäuble se v něm vyjádřil, že mu jde o to, aby muslimové v Německu opravdu „zdomácněli“. Trojice redaktorů týdeníku Der Spiegel se nato vydala udělat reportáž do mládežnických ubytoven, které jsou provozovány muslimskými organizacemi.
Zájem muslimských rodičů umisťovat své ratolesti do ubytoven rapidně roste. Jde ruku v ruce s permanentním nárůstem náboženské horlivosti německých muslimů. Der Spiegel informoval, že zatímco v roce 2000 se za „velmi religiózní“ označovalo pouze 8 procent muslimů v SRN, v roce 2006 je to už 28 procent. S religiozitou je pochopitelně spojen i požadavek na to, aby byla v životě dodržována odpovídající pravidla. V roce 2000 po ženách požadovalo jen 27 procent muslimů, aby si zahalovaly vlasy do šátků. Do roku 2006 se počet stoupenců této kulturní praxe bezmála zdvojnásobil a po ženách dnes vyžaduje zahalování hlavy celých 47 procent muslimů.
Vedoucí domovů pro mladé muslimy tvrdí, že jsou budovány a provozovány jen z bohulibých důvodů. Mají prý pomoci zlepšit školní prospěch svých členů, tím zvětšit jejich šanci na pracovním trhu a pochopitelně přispět k integraci do německé společnosti. Realita je však jiná. Podle znalců v nich nedochází k ničemu jinému než k indoktrinaci islámem. Žáci jsou v těchto domovech vychováváni k nejpřísnějšímu dodržování stanovených pravidel náboženského práva a samozřejmě také k odporu vůči křesťanství a Západu. To podle znalkyně poměrů Ursuly Spuler-Stegemannové v konečném důsledku vede k naprostému znemožnění integrace obyvatel těchto domovů do společnosti.
Redaktoři Spiegelu se vyptávali na školách, které navštěvují mladí muslimové, jak se obyvatelé těchto domovů chovají. Žáci označovali jejich chování jako „silně antisemitské a protiamerické“: „Odmítají mluvit anglicky, protože to je řeč nepřítele, i když pak kvůli tomu propadnou.“ Stává se, že se během vyučování „sesypou“, protože do pozdních nočních hodin recitovali Korán.
Muslimské organizace v SRN mají eminentní zájem ovlivňovat svou mládež a investují do těchto aktivit enormní úsilí. Budují podobné domovy, pořádají letní tábory. V mnohých případech jsou přitom velmi ortodoxního náboženského zaměření. Za těchto okolností se zdá být integrace mladých muslimů do německé společnosti naprosto iluzorní. Identifikace s vlastním náboženstvím se zvýšila nejen v důsledku těchto výchovných aktivit, ale prý i v důsledku „islamofobie“, vyvolané po 11. září.
Z německojazyčného tisku vybíral Martin Teplý.