Národní filmový archiv náleží k nejstarším a nejlépe vybaveným institucím svého druhu na světě. Vlastní téměř kompletní sbírku českých a československých filmů a jeho kolekce zahraničních titulů je rovněž unikátní. Snad i proto patří dlouholetý ředitel této instituce Vladimír Opěla ke klíčovým hráčům na mezinárodní filmově-archivní scéně. Bohatost sbírek a práva k domácím filmům natočeným do roku 1964 zaručují pravidelný příjem, promítací síň Ponrepo a knihovna kousek od Národní třídy zase poskytují možnost prezentace archivu a jeho práce široké veřejnosti. I přesto však současná podoba a způsob fungování NFA vyvolává řadu otázek – především u odborné veřejnosti.
Financovat a sloužit
Hlavním důvodem problémů spojených s NFA je nedostatek financí. Stát sice svůj příspěvek na provoz pravidelně zvyšuje (28 milionů v roce 2005), celkový rozpočet je však přes 62 milionů korun, a tak archiv stojí každý rok před nelehkým úkolem vydělat 34 milionů korun, aby vůbec mohl provozovat svou činnost alespoň na současné úrovni. Asi nejvýnosnějším artiklem NFA jsou práva k filmům, které prodává filmovým festivalům, distributorům a především televizím. Tady by se díky digitalizaci televizního trhu mohlo v budoucnu najít daleko více peněz, ale primární by samozřejmě mělo být zvýšení příspěvku od státu. Ten je zatím hrubě nedostatečný.
Problémy, jež archiv má, však nesouvisí jen s nedostatkem financí, ale také se způsobem, jakým se archiv prezentuje, jak se chová k zákazníkům a co vůbec nabízí veřejnosti. Začněme u kina Ponrepo, v němž doposud nefunguje jakýkoliv systém tlumočení, takže dialogy zahraničních filmů většinou někdo odříkává přímo do sálu. Dramaturgové navíc vybírají filmy z vlastního fondu anebo je dovážejí ve spolupráci s nějakým festivalem či jinou kulturní akcí. Do Ponrepa se také dostanete většinou pouze se speciálním průkazem, který vám sice ušetří několik korun na vstupném, ale v kombinaci s šíleným personálem kina mnoho lidí spolehlivě odradí.
Průkaz je podle pravidel Mezinárodní federace filmových archivů nutnost. Na západ od našich hranic však jeho držitelům instituce poskytuje rozsáhlý informační servis, nabídky mimořádných uzavřených projekcí atd. Právě promyšlený marketing kina by přitom mohl NFA získat nové diváky a tím i více prostředků na zkvalitňování programu. Podobně to funguje i v knihovně, která má otevřeno tři dny v týdnu (v jednom z nich pouze dopoledne), a to i přesto, že v ní pracuje jedenáct lidí. Pokud si v ní budete chtít něco okopírovat, zaplatíte pět korun a můžete si oxeroxovat maximálně deset stránek. Knihovnice často udělují výjimky, ale ani to nemůže člověka zbavit dojmu, že v knihovně není úplně vítaným hostem.
Bádat a měnit
Další a skutečně velký problém je až panoptikální byrokratičnost NFA, která se naplno projeví, když se člověk rozhodne bádat. Ve výroční zprávě NFA se píše, že během roku 2005 v jeho sbírkách hloubalo devět lidí a uskutečněno bylo 56 projekcí spojených s výzkumem. To už je opravdu směšné číslo, které ukazuje, jak málo se v současnosti zájemci, především studenti, věnují historii českého filmu. Jasně je to vidět i na tématech diplomových prací oborů, jako je filmová věda. Ostatně i sami pedagogové mají z NFA většinou legraci. Když k tomu připočteme fakt, že leckterá videopůjčovna je vybavenější než videotéka NFA a navíc lépe přístupná, nevypadá to s budoucností české filmové historiografie příliš růžově. Ze 119 zaměstnanců NFA na akademické půdě v roce 2005 přednášeli tři. Z toho jen dva se věnovali českému filmu. To je samozřejmě komplexnější problém, ale v archivu pracuje 25 (sic!) filmových historiků.
Problém není v tom, že by archiv nefungoval. V zahraničí promítá české filmy, velmi pečlivě restauruje staré kopie, hledá prostředky na digitalizaci svých sbírek, nakupuje kvalitní filmy do české distribuce, ale pořád je jaksi staromódně uzavřený a podivně zapšklý. V současnosti se pod záštitou ministerstva kultury připravuje nový návrh zákona o kinematografii, který by redefinoval pravomoci a status jednotlivých filmových institucí v České republice. Již od začátku je NFA v pozici, kdy musí obhajovat svou samostatnost a pracně vydobyté zdroje svých příjmů. To je důsledkem právě jeho neviditelnosti v českém filmovém prostředí. Změna tedy přijde tak jako tak. Škoda, že k ní bude současné vedení zřejmě donuceno zvenčí.
Autor je programový ředitel Febiofestu.