Zakopaný pes české kinodistribuce

Na otázku, proč není v českých kinech více artových filmů, existuje z pohledu distributora poměrně jednoznačná odpověď. Při pohledu na všemožné statistiky (výsledky návštěvnosti jednotlivých firem, filmů, kin atd.) se jasně ukazuje, že artový film má jen velmi malý okruh pravidelných diváků. V současnosti tvoří přes 78 procent všech příjmů z českých kin výdělky rychle rostoucí sítě multikin, jejichž diváci jsou schopni disciplinovaně navštěvovat především představení nových českých komedií a žánrových hollywoodských produkcí. To není nějaká podivná paušalizace, ale obecně se rozvíjející trend, který má od nástupu multikin v polovině devadesátých let vzestupnou tendenci. Oproti tomu jsou diváci kvalitnější produkce zpravidla i konzumenty dalších uměleckých disciplín a je těžké je přesvědčit, aby vyrazili do kina, když si mohou vybrat z programů divadel, klubů apod. Zjednodušeně řečeno: podprůměrné filmy typu Mejdan v Las Vegas jsou schopny za první víkend v kinech vygenerovat to, co úspěšný artový film za šest měsíců.

Česko jako distribuční loutka?

Absence diváka má však pro artové (především evropské) filmy kromě výše uvedené roztěkanosti i řadu dalších objektivních příčin. Přes 65 procent českého trhu ovládají prostřednictvím svých místních smluvních partnerů hollywoodská studia jako 20th Century Fox, Paramount, Universal, Sony nebo Warner Bros. Dalších téměř 20 procent pak patří společnostem, které své filmy nakupují pro celý středoevropský region, nebo menším americkým společnostem navázaným na českou distribuční firmu. Většina těchto firem (Falcon, Bontonfilm, SPI, Palace Pictures) tak do kin uvede pouze filmy, které mají šanci vydělat si alespoň na pokrytí vstupních nákladů, a pokud ne, uvádějí je pouze na vlastní pěst a za cenu ztrát, které se kompenzují příjmy z dalšího prodeje filmů. Hollywoodská studia se dokonce rozhodují podle těchto kritérií a často nepovolí uvedení kvalitnějšího filmu, u kterého se předpokládá špatný hospodářský výsledek (sem spadá například uvedení snímku Sofie Coppolové Marie Antoinetta u nás pouze na DVD).

Největší české distribuční firmy mají také nejsilnější vliv na programy českých kin. Provozování jednosálových kin, kam artové filmy bezesporu patří a kde je jejich divák i hledá, je u nás pořád těžce nevýdělečná činnost. I pro kinaře je důležitější přilákat co největší počet diváků na mainstreamové filmy než si budovat specifický dramaturgický profil, o který stojí jen diváci v největších městech České republiky. Navíc již cca do pěti let přejdou hollywoodská studia na digitální projekci, a pokud nebudou jednosálová kina na tuto změnu připravena, začnou zanikat. Tento problém se v západní Evropě řeší na celostátní úrovni a za pomoci veřejných prostředků. U nás však ještě ani nevznikla studie, která by ukázala, jaké následky může digitalizace kin mít a jak se na ni máme připravit.

Vyprofilovaná artová kina jsou často ve vlastnictví jednotlivých distribučních firem a i tady je těžké najít shodu v tom, jak filmy od druhých společností uvádět. Například největší české kino s artovým programem již nějakou dobu vůbec nehraje trailery na filmy od jiných distribučních společností, než je ta zřízená provozovatelem kina. Přitom trailery jsou jednou z nejúčinnějších forem prezentace filmů, a uvedené rozhodnutí tak velmi poškozuje právě ty nejpozoruhodnější filmy, které do českých kin přijdou. Velkou část prostoru pro artovou produkci v těchto kinech také zabírají filmové festivaly a přehlídky nejrůznějšího druhu. Právě na ně a obecně na rozvoj kina se dají sehnat státní dotace, sponzorské peníze a podpora zahraničních kulturních institutů. Pro hlavní česká artová kina je to velmi důležitý zdroj příjmů, diváci jsou totiž podobným akcím velmi nakloněni, protože mají pocit, že se jim dostává něčeho mimořádného.

Novináři bez vlivu a špatná prognóza pro Evropu

Dalším problémem je samotný nákup filmů do české distribuce. Výše uvedené rozložení sil dokazuje, že je vlastně velmi těžké pohybovat se někde „mezi“ a zajistit si dostatečné příjmy z divácky atraktivních filmů, které by vyvažovaly zajímavější distribuční počiny. Další filmy se dostanou do portfolia firem, které nakupují práva pro celý středoevropský region a jejichž finanční podmínky jsou pro menší společnost často nesplnitelné. I u nás existují firmy, které snímky sice nakoupí, ale do kin je nikdy neuvedou, a zájemci je pak najdou – často pod velmi podivnými názvy – až po dvou letech na DVD. Zmíněné firmy dokonce blokují uvádění těchto děl i na filmových festivalech. Zbytek nabídky je v různých cenových relacích volný, ale možná úspěšnost těchto filmů je velmi těžce odhadnutelná. Jediné veřejné prostředky, na které si distributor takových snímků může sáhnout, jsou granty z programu Media Evropské unie. Ten může pokrýt až 50 procent nákladů na nákup, uvedení a propagaci evropského filmu, což je sice výrazná podpora, ale zase to znamená, že se distributoři soustřeďují na filmy z Evropské unie a hůře se na náš trh prosazují snímky latinskoamerické a asijské. Filmy se také dají dále prodávat televizím. V tomto ohledu je i laikovi jasné, že jediným „spotřebitelem“ artových titulů je u nás ze tří celoplošných televizí pouze ta veřejnoprávní, jejíž podmínky jsou tak určující. Pro distributory je to určitá jistota, ale konkurenční prostředí by bylo samozřejmě výhodnější.

Samostatnou kapitolou pak může být filmová žurnalistika, která by měla podporovat zájem o náročnější a progresivnější filmy. Jenže u nás je z textů o filmu cítit PR jednotlivých společností a hlavně nezájem o obecnou situaci ve filmovém průmyslu. Novináři se v podstatě omezují jen na psaní recenzí (i ve velmi renomovaných periodikách), a to zcela v kontextu filmů, které česká distribuce nabízí. Podobně jsou na tom i všechny možné internetové servery, kde si fanoušci vyměňují zážitky z českých kin anebo z filmů, které se jim podařilo stáhnout z internetu. I když se však můžete napříč médii dozvědět, že film má výtečné kvality, neznamená to, že na něj přijde více lidí. Otupělost vůči kritickému hodnocení je u českých diváků velmi výrazná.

Výše popsaná situace je příznačná nejen pro české prostředí (když pomineme naše specifické problémy), ale i pro celou Evropu, zejména tu postkomunistickou. Český trh je zkrátka příliš malý na to, aby odolal dravosti multikin a největších firem, jejichž vlastníci jsou často tisíce kilometrů od Prahy a rozvoj českého filmového prostředí je opravdu nemusí trápit. Je těžké odhadnout, jak se bude situace dál vyvíjet a co by skvělým rumunským, polským, maďarským nebo francouzským filmům pomohlo na plátna českých kin. V první řadě nezbývá než doufat, že se u nás zvedne obecně zájem o pestřejší nabídku umělecké tvorby, jejíž distribuce tu byla přes čtyřicet let ve velmi palčivé situaci. Je tady nový obor mediální výchovy na školách, dosluhuje politická generace, jejíž profesní dráha začala v dobách nejtemnější normalizace, což odpovídá jejím preferencím v sociální i kulturní sféře, a české filmové prostředí i myšlení se stále více začleňuje do evropských struktur, což je patrné jak na kvalitě nových českých koprodukčních filmů, tak i na výběru filmů do české distribuce a obecném povědomí o úspěších jiných středoevropských kinematografií, které hovoří i o našich problémech a jsou nám tematicky jaksi příbuzné. Jedinou okamžitou vzpruhou by však byla vyšší ná­vštěvnost náročnějších filmů.

Autor pracuje ve filmové distribuci.