Odpovědnost literáta za věci veřejné je tématem razantního eseje, v němž známý kubánský spisovatel a disident na počátku osmdesátých let účtoval s nekonsekventním vystupováním superstar latinskoamerické literatury a zaslepeností svobodného světa. Na straně 17 přinášíme povídku dalšího z havanských excentriků Reného Arizy, na stranách 26–27 ukázky z Arenasovy prózy a poezie, doprovázené unikátními snímky z prostředí kubánského exilu, a na straně 31 recenzi jeho románu Vrátný, který právě vychází v českém překladu.
Že se nějaký spisovatel – nebo prostě lidská bytost – žijící v totalitní zemi musí povinně přimknout k hrozivým poměrům, které tam panují, a předstírá, že se přizpůsobil a dokonce že spolupracuje se zmíněným systémem, je patetické, ale pochopitelné. My, kdo jsme žili v podobných diktaturách, dokonalých ve své puntičkářské hrůze, víme, kam až musí člověk zajít ve své přetvářce, rezignaci a podlosti, aby přežil.
Nemohou být mravní zákony ani u otroka, ani u pána. U otroka, protože je nucen jím být, u pána, protože zachovává otroctví.
Nuže dobrá: že spisovatel jako pan Gabriel García Márquez, který píše a žije v západním světě, kde má jeho dílo nesmírnou odezvu a vřelé přijetí, jež mu zaručuje jistý způsob života a intelektuální prestiž, že spisovatel jako on, který se uchýlil do svobody a k možnostem, jež mu tento svět poskytuje, a užívá jich, aby obhajoval komunistický totalitarismus, proměňující intelektuály v četníky a četníky v kriminálníky, je jednoduše pobuřující. A to je postoj Gabriela Garcíi Márqueze, který, jak se zdá, zapomněl, že spisovatelské povolání je výsadou svobodných lidí, a staví-li se po bok diktaturám, jak latinskoamerickým, tak východním, hloubí si svůj vlastní hrob jakožto spisovatel a hraje do ruky pochopům, institucionalizovaným silou, kteří, šplhajíce po nadějích člověka, jej vzápětí redukují do situace pronásledované krysy, jež je nepřetržitě nucena tleskat svému vlastnímu vězení a nejvyššímu žalářníkovi. Při několika příležitostech pan García Márquez, hýčkaný syn západního tisku, dokonalý poživatel komfortu a jistot, jež mu nabízejí země z takzvaného kapitalistického světa, prohlásil, že odsuzuje miliony Vietnamců, kteří se v sebevražedném zoufalství vrhají na moře, aby unikli komunistickému teroru. Nyní, jako vrchol rozhořčení pro všechny Kubánce milující svobodu, G. M., čestný host Fidela Castra na právě probíhajících oslavách prvního května, odsoudil deset tisíc Kubánců, kteří se uchýlili na peruánské velvyslanectví, a přisoudil to, co se právě děje na Kubě, činnosti nebo orientaci takzvaného severoamerického imperialismu. Ve skutečnosti García Márquez odsuzuje i milion Kubánců, kteří se, riskujíce své životy, pokoušejí vrhnout na moře, stejně jako ve Vietnamu, odhodláni zemřít anebo dosáhnout svobody, i kdyby tato svoboda znamenala jen možnost zaživa a téměř v nahotě doplout do neznámé země. Jak se zdá, Márquezovi se líbí koncentrační tábory, četná vězení a umlčené myšlení. Tuto vedette komunismu rozčiluje útěk vězňů stejně, jako rozčiloval kubánské velkostatkáře 18. a 19. století útěk černých otroků z jejich plantáží. Obohacenému o třpytivé zlaťáky, jež přijal od kapitalistického světa, Márquezovi vadí, že ostatní lidé touží mít stejná práva, že sní o právu psát a mluvit, právu žít a publikovat, právu být především lidskou bytostí, a ne anonymním, očíslovaným a pronásledovaným otrokem, potrestaným v nejlepším případě tím, aby se neustále veřejně kál a informoval, taktéž neustále, o svém vlastním životě.
Pan García Márquez nepřestává opěvovat castrosovětskou diktaturu. Dospělo to až k takovému extrému, že pro deník Le Monde právě prohlásil: „Problém navštěvovat podobné lidi jako Fidel Castro je v tom, že si je člověk nakonec příliš zamiluje!“... Tato Márquezova láska k Fidelu Castrovi a jeho statku (kubánskému ostrovu) je nicméně láskou na dálku. García Márquez přijíždí na Kubu pouze jako turista (a tak je s ním také zacházeno); jinak sídlí v Mexiku a přirozeně v Paříži, kde ve společnosti s francouzským občanem monsieur Juliem Cortázarem působí jako dvořan a kulturní poradce nového prezidenta.
Ptám se, zda to není vrchol cynismu, když García Márquez, který nepřetržitě obhajuje „kubánskou revoluci“ a její kulturní a lidský rozvoj, žije přesto v Paříži a v Mexiku, jeden z jeho synů studuje na Harvardově univerzitě (Spojené státy americké), a druhý se učí hře na housle ve Francii. Nepoškozuje tento skutečný postoj procastrovskou rétoriku tohoto zámožného pána, jenž ji vypouští?... Kdyby García Márquez souhlasil s myšlenkami, jež vyjadřuje, kdyby v ně opravdu věřil, jeho synové by museli v tuto chvíli sbírat grapefruity na nějaké „škole v přírodě“, které bují po celé Kubě a jejichž pravý účel spočívá v povinné práci studentů na obrovských plantážích.
Avšak nejodpornějšího skutku se García Márquez dopustil tehdy, když zarputile odsoudil polské dělníky (polský lid), kteří se odvážně pustili do budování skutečné socialistické společnosti; to jest, chtěli se chopit moci a dosáhnout práv, jaká mají všichni pracující ve skutečně demokratickém světě. Opět se G. M. projevil proti lidovému hnutí a poslušně se postavil na stranu totalitarismu.
Na otázku, zda je pouhým pochopem, anebo prostě nepochopil, odpověď s politováním, zdá se, dopadá na první možnost. Anebo pak na obě.
Kolik pobírá, ať přímo nebo nepřímo, autor Sto roků samoty za mrtvolu každého Vietnamce či Kubánce ztraceného na moři při zoufalém pokusu vydobýt si svobodu? Na jakou částku vystupuje politická podpora, kterou mezinárodní komunismus udílí Márquezovi za každého mladíka ubodaného nebo zastřeleného na kubánském pobřeží, beztrestně zavražděného za hrůzný zločin, že chtěl žít v míru? Jak a jakým způsobem jej stimulují Moskva a Havana, aby se z respektovaného a obdivovaného spisovatele stal, před užaslýma očima oněch obdivovatelů (k nimž se počítám i já), jakýsi tupý a dezinformovaný pochop, ne proto méně nebezpečný a politováníhodný?
Hledání svobody, ať už se o ni člověk pokouší jakkoli, je to nejvyšší vyjádření důstojnosti. Odsoudit nebo ochromit tento pocit, který v lidském srdci nikdy nebude moci být zahuben, je neodpustitelná zrada. Postavit se na stranu těch, kteří ubodávají, střílejí a umlčují národy kvůli tomu, že chtějí překročit hranice svého vězení, znamená zrazovat dějiny lidství; protože dějiny (to jest kolektivní zájem) budou vždy na straně tohoto pronásledovaného zástupu, tohoto člověka s jediným ideálem, totiž uniknout teroru, jenž se ve velkém uchyluje na velvyslanectví, nastupuje do letadla nebo se vrhá na moře. Pravda patří pronásledovanému. Odsuzovat tento postoj znamená odsuzovat samotný život, znamená odsuzovat útěk zajíce, když přicházejí lovci, nebo úprk z lesa, když v něm vypukne požár. Vypadá to, že hlas „zachraň se, kdo můžeš“ zní Garcíovi Márquezovi nepříjemně.
Je již načase, aby se všichni intelektuálové ze svobodného světa (jiní ani neexistují) postavili proti tomuto typu bezohledného propagandisty totalitarismu, který, chráněn zárukami a vymoženostmi, jež poskytuje svoboda, se věnuje jejímu podkopávání. Může být svoboda pro nepřátele svobody? Může existovat místo v demokratických zemích pro ty, kdo se snaží demokracii zahubit? V tomto smyslu je postoj Spojených států a západní Evropy prostě hloupý a sebevražedný. Tato tupost a naivita je jednou může přijít hodně draho. Demokracie má být možností žít svobodně a důstojně, kterou by měl mít každý člověk, a ne hloupostí otevřít naše dveře bídákovi, aby nám podryl domácnost a my se pak (už příliš pozdě) probudili v pasti... A já se ptám, proč tito intelektuálové vychvalující komunistické ráje v nich také nebydlí? Že by dávali přednost tomu inkasovat, kde se dá, a užívat si pohodlí a jistot západního světa?
Trpělivost má své hranice, především u těch, kteří v duši nebo na těle nesou následky ponižování, týrání a vydírání, praktik běžných v totalitních systémech.
New York, 1981
Z knihy esejů Potřeba svobody, 1986, přeložil Vlastimil Váně.
Gabo a Fifo
Kolumbijský nositel Nobelovy ceny za literaturu Gabriel García Márquez a kubánský caudillo Fidel Castro, možná dvě nejproslulejší postavy Latinské Ameriky druhé poloviny minulého století, se znají téměř šedesát let. Zatímco Márquez se přezdívkou Gabo nechává s radostí oslovovat přáteli, Fifo říká Castrovi ve svém románu Barva léta Reinaldo Arenas, když o něm zrovna nepíše jako o žraloku lidožroutovi.
Drobnému, žoviálnímu Márquezovi celý život imponovali silní latinoameričtí machové, což ostatně každý, kdo četl jeho romány, dobře ví. Proto ho nemohl nechat chladným ani Fidel Castro, který se objevil jako dvacetiletý studentský vůdce na úplném konci čtyřicátých let na jistém kongresu v Bogotě. Blíže se ale seznámili, až když Márquez o deset let později přiletěl jako novinář na Kubu, aby psal o vítězství Castrovy revoluce.
Jejich podivné přátelství se stalo terčem nespočtu jízlivých komentářů. Pravda je, že jinak velmi angažovaný Gabo nevystoupil po boku ostatních spisovatelů, kteří také svého času Fidela obdivovali (O. Paz, M. Vargas Llosa), proti tomu, když Castrova bezpečnost donutila básníka Heberta Padillu a jeho manželku mučením k ponižující sebekritice. Nepřipojil se k protestům ani poté, kdy Castro po krátkém vyčkávání razantně podpořil okupaci Československa.
Po mnoho let je bylo možné vidět v objetí – obrovský bílý Fifo, maličký snědý Gabo. V osmdesátých letech dostal Gabo za odměnu domek s bazénem v hezké havanské čtvrti a prý měl výsadu kdykoliv Fidela navštívit.
Jedinkrát se Gabo pokusil zpochybnit Fidelovy kroky, když po něm v roce 1989 opatrně žádal, aby omilostnil kubánského generála Arnolda Ochou a jeho zetě Tonyho de la Guardiu, kteří byli podezřelí mimo jiné i z obchodů s drogami mamutích rozměrů. Neúspěšně; oba byli v tomtéž roce popraveni.
Krátce nato Gabriel García Márquez z nešťastného ostrova nadobro odjel.
–sš–