Palác bělostných skunků

Smrt tu stojí na dvorku a hraje si s kolem od bicyklu. Tenhle bicykl býval kdysi můj. Tehdy to, co teď není nic než obruč bez duše, bývalo nové jízdní kolo.

A já na něm drandil celou dlouhou cestou na Červený vrch.

A mockrát jsem se vymlátil.

A kolena jsem měl samý strup.

A schovával jsem kolena, aby je nikdo neviděl. Zaplácával jsem strupy blátem, aby si lidi mysleli, že je to špína, a ne strupy. Tehdy měl bicykl obě kola a všichni kluci ve čtvrti se na něm chtěli svézt.

Ale já jim všem říkal ne.

A jezdil jsem na něm sám.

Maminka mě volala, vybíhala z domu a křičela, abych šel jíst.

Ale já na ni vůbec nedbal a dál jsem se proháněl na kole: nahoru cestou na Červený vrch. Dolů cestou z Červeného vrchu. A někdy jsem dokonce frajeřil a vyrážel jsem na silnici a tak vůbec. Vlastně dodnes nechápu, jak to, že mě na tom kole nikdy nepřejeli. Jen se na mě podívejte, jak si tu jezdím a auta sviští těsně vedle. Chlapče. Chlapče. Tehdy jsem nemyslel na nic jiného než jak získat bicykl.

A dostal jsem ho.

Nevím, jak se mamince podařilo dát dohromady dost peněz na kolo. A nevím, co se mi vlastně honilo hlavou, když jsem to kolo uviděl. A prý nasedni. Ani nevím, co jsem cítil. Jezdím si na něm po střeše domu. A někdy i nad střechou. Kdysi byl tenhle kus gumy se dvěma třemi dráty bicykl. A já jezdil po okraji starého dřevěného mostu, který skřípal skříp skříp, když přes něj někdo šel. A já přejížděl most a téměř jsem se dotýkal prázdna. A nikdy jsem nespadl. A nikdy… A občas jsem se proháněl po parku Calixta Garcíi. Pěkně středem parku, ani šlápnout do pedálů, kdepak. Jedu si středem parku, vyplazuju jazyk na Calixta Garcíu a nohy mám na řidítkách. Jen se dívejte, dívejte se. Tohle umím jenom já. Tehdy. Tehdy… Smrt tu stojí na dvorku a hraje si s plesnivým kolem mého bicyklu. Tedy toho, co bývalo mým bicyklem. Stojí tu venku ve dne v noci, nehne se z dvorku a ani na chvíli nespočine. Vezme kolo, roztočí je a pohání klackem. A den a noc i to, co není ani den, ani noc, tráví smrt s klackem a kolem: kutálí je kolem dvorku. Kutálí kolem dvorku. První ji uviděla babička. Nevím kdy. Vyšla v noci na záchod, celou noc jí totiž pracují střeva. Vyšla. Vykřikla. Vběhla dovnitř a vrhla se na kolena před ohniště. Já jsem tehdy měl období lovení netopýrů do síťky a uslyšel jsem výkřik z půdy, kam jsem vyšplhal za netopýrem, kterého jsem chtěl chytit a naučit kouřit. Uslyšel jsem výkřik, a i když jsem nevěděl, co ho způsobilo, hned jsem věděl, co ho způsobilo. Protože to nemohlo být nic, než co to bylo, aby babička takhle křičela. Protože na čem už jí mohlo záležet na jiném než na smrti. A tak všichni nechali spaní nebo jiných činností a přišli do kuchyně zjistit, co je s babičkou. A ona řekla: tam, tam. A ukázala na dvorek. Jako druhý ji uviděl dědeček. Vyhlédl ze dveří na dvorek. Vystrčil ven hlavu plešatou jako sup a znovu ji beze slova zastrčil. Pak odešel do pokoje a pustil rádio. Ale rádio mlčelo, protože bylo časné ráno a žádné stanice ještě nevysílaly. Pak vyhlédly najednou maminka, Adolfina a Digna. A jakmile ji uviděly, daly se do tance. Do tance. Do tance. A ještě stále tančí… Chlapče, chlapče: vždyť se na tom kole zmrzačíš… Tico a Anisia, bratranec se sestřenicí, ji také uviděli. A zavolali na ni. Ale ona si jich zřejmě nevšimla, protože dál honila kolo od bicyklu: kutálej se, kutálej, kutálej se, kutálej, kolem dokola dvorku. A já jsem na ni ze střechy koukal a koukal. A zapomněl jsem na netopýry a hodil síťku na smrt.

Síťka na ni spadla a zašmodrchala se, uvízly jí paže a hlava. A kolo od bicyklu se na chvíli odkutálelo, už ho neovládala klackem. Kolo se dokutálelo skoro ke dveřím do kuchyně, zatímco ona škubala za síťku. Až se jí nakonec podařilo ji setřást. Tehdy velmi pomalu došla ke dveřím do kuchyně, jiskřila vzteky. A sebrala kolo. A zase ho začala honit a kutálet. Chlapče, chlapče… Děda sedí na houpačce a stařenka klečí v pokoji. Stařík se na ni dívá a stařenka se modlí. Tico a Anisia se už otřepali a dávají si teď hádanky: Pověz, na co teď myslím, schválně, nač myslím. Staroch nemluví, protože se mu nechce. Proč staroch nemluví. Proč děda nemluví. Pověz, nač právě myslím. Na želvu s osmi nohama. Něco jsi uhodl, ale ne všechno: s osmi nohama a zlatým zubem.

Něco jsi uhodl, ale ne všechno.

S osmi nohama, zlatým zubem a nosiskem na ocase. Staroch usnul. Stařenku modlení znudilo a jde si lehnout. Neuhodl jsi, neuhodl: myslela jsem na želvu s osmi nohama, zlatým zubem, nosiskem na ocase a kolíkem zabodnutým doprostřed krunýře. No tohle, ty si teda vymýšlíš věci. Tak teď ty, teď budeš hádat ty. Adolfina vejde do koupelny a zabední za sebou dveře. V koupelně je láhev s lihem. Adolfina, která na nic nezapomíná, má v záňadří schované sirky. Už nevím, co si počít se životem. Já už opravdu nevím, co si počít se životem. Drahý synku, doufám, že Tě tento můj dopis zastihne v plném zdraví a spokojeného. Adolfina se svléká a vstupuje do vany. Adolfina se na sebe dívá do zrcadla a křičí. A nekřičí. A křičí. Co se dá čekat od rodiny ostrovanů. Co se dá čekat od lidé žijících se zvířaty. Nic, nedá se od nich čekat nic. Všechno, dá se čekat všechno. Adolfina se nahá dává ve vaně do tance. Co vidíš. Co vidíš. Vidím pavouka topícího se v suché vaně. Nebuď hloupý, řekni mi po pravdě, co vidíš? Vidím čarodějnici hrající
si s pavoukem ve vaně. Troubo, vždycky mi vykládáš lži. Dnes půjdu do háje dřív. Pod keřem jía na mě čeká nahý Misael.

Nahý Misael.

Nahý Misael.

Nahý Misael.

Bože můj. Ty zasranej zkurvysynu. Bože můj. Bože. Nevěřím v tebe, ale posmívám se ti. Pokud existuješ, tak proč sem nepřijdeš. Jen pojď, frajere, pojď, rozmlátím ti hubu jedinou ranou. Brzy ráno vyrážím na kole a nejdřív ze všeho se mi zaplete noha do řetězu a rozplácnu se do bláta. Jen pojď, přijď, Bože, poženem tě klackem. Je tu takový hlad, že už se začínáme požírat navzájem. Smrt dál honí obruč a mně se zdá, že občas ji nechává přikutálet až příliš blízko ke dveřím, kde stojíme a představujeme si ji. A mezitím se snažím odejít z domu, protože už nevydržím žít dál se všemi těmi ženami a němým starochem, který nemluví, protože se mu nechce. A zatím smrt dál honí obruč. Kutálí se a kutálí. A mezitím si matka po tisíci letech nekonečného cestování na všechny možné konzuláty konečně vyřídí papíry a může odjet do New Yorku. Aby tam dřela jako mezek.

Aby umřela zimou a samotou.

Aby utírala zadky ubrečeným klukům.

Aby žila jako zvěř.

Aby vydělala peníze.

A vychovávala děti, které nejsou moje, aby to moje neumřelo hlady.

Aby.

Aby.

Aby.

Měsíc je strašlivý. Protáhne se oknem a vrhne se na mě pěstmi. Na mě nesmí dopadat měsíční světlo, protože z toho šílím. Maminka ví, že šílím, když na mě dopadá měsíc. Ale neodvažuje se zavřít okno, protože kdyby je šla zavřít, uvidí smrt, jak si uprostřed dvorku hraje s obručí. Vidí ji, vidí ji. Teď už se nikdo neodvažuje vycházet z domu. Ani dívat se z okna. Umíráme tady uvnitř strachy, zavření, neodvažujeme se vyhlédnout ven ze strachu, že uvidíme smrt. Já už nemůžu vydržet ten obrovský měsíc, postavím se na posteli a pokouším se stáhnout žaluzie. Opravdu cítím hrozný strach, a přestože si říkám, neotevřu oči, neotevřu oči, otevřu je.

A vidím ji, jak září za oknem, pro měsíc. Smrt mrtvá smíchy se na mě šklebí za žaluzií. Běžím a zakuklím se do prostěradel a naházím na sebe všechny přikrývky. Ale není to k ničemu: dál vidím smrt mrtvou smíchy, jak se na mě šklebí a šklebí. Měsíc se dál protahuje žaluziemi. Dříve či později budu muset začít mňoukat. Dříve či později budu muset s křikem vyběhnout na ulici. Dříve či později se budu muset podříznout. Co se dá čekat, co se dá čekat od těch, kdo žijí se zvířaty. Prý všechno. Prý nic. Stojím před domem s oběma chlapci v náručí a s uzlíčkem šatstva na hlavě a chtěla bych, aby mě země pohltila.

Jsem opuštěná.

Už nikdy si nebudu užívat s mužem v posteli.

Už nikdy, nikdy.

Země: otevři se a pohlť mne.

Země: otevři se a pohlť mne. Země: otevři se a pohlť mne… Pověz, co teď vidím. Jednu moc starou stařenku, jak si hraje na dvorku s obručí z Fortunatova kola. Uhodl jsi, skoro jsi uhodl… Teď jsem na řadě já. Tico a Anisia rozbíjejí všechny talíře. Moje mrtvá dcera je jako rozbitý talíř. Pokouším se posbírat střepy a znovu talíř slepit. Ale je jich tolik… seberu jeden střep a deset mi jich upadne a tak

dál

a tak

dál. Moje mrtvá dcerka. Mám mrtvou holčičku. Och, jaké štěstí: mám mrtvou dcerku. Není divné, že je sice mrtvá, ale já můžu dál říkat „mám“. Och, jaké štěstí. Já ano, já můžu říct: tohle je moje neštěstí. Já je můžu stavět na odiv. Já si je můžu vychutnat. Ach. Tico a Anisia. Co je asi s Tikem a Anisií. Továrna zavírá: a já jsem si tam přivydělávala. Továrna otevírá: hluk fabriky nás přivádí k šílenství. Hluk a příšerný zápach shnilých gujáv. Ale ještě že tady ve čtvrti tu fabriku máme. Tady na dvorku našeho domu. Protože z čeho bychom jinak žili. Tomasikova továrna je „život čtvrti“. Jezdím na kole a všichni kluci žadoní o půjčení. A já říkám ne. A oni škemrají, že jo a jo, ať jim bicykl půjčím. A já ho nechci dát z ruky za žádnou cenu a vyrazím jako střela, šlapu a šlapu. Šlapu do pedálů. Šlapu. Kluci mě zasypou kamením. Ale žádný kámen mi neudělá díru do hlavy. Moje hlava je tvrdší než dub, říká babička. A i když nevím, co je to dub, myslím, že má babička pravdu. Na hlavu mi padají kameny.

A duní. A utíkají. Ztrácím se na kole na silnici. Auta sviští těsně vedle a řidiči mi říkají, blbečku, drž se vpravo, vpravo. Co je mi po tom, nevím, kde je vpravo ani co znamená drž se. Předjíždějí mě autobusy a hučí a vír za nimi mě málem shodí do příkopu. Drž se vpravo. Drž se vpravo. Kreténe, kvůli tobě se přihodí nějaké neštěstí… Jednou tě najdeme mrtvého na silnici, řekla mi babička. Jednou… A já hned s kolem na silnici. Než maminka odjela, řekla mi: Neboj se, vyžádám si tě, jakmile to půjde. Maminka… Nikdy jsem neviděl moře a chci je vidět. To snad není pravda, Gíbara, kde žiju, je tak blizoučko u moře, a já jsem moře ještě nikdy neviděl. Ale to ještě nic není, protože jsem mladý a jednou se snad dočkám. Smutné je, že je ještě neviděla moje nenáviděná tetička Emérita, co jí teď už bude padesát. Jednou takhle přišla moje nenáviděná tetička Emérita s pláčem k nám domů, nebo lépe řečeno do dědova domu, na dědu se ale ona nikdy nejde podívat, tak přišla s pláčem a s pláčem si dřepla ke studni. A tak plynuly hodiny. To bylo křiku. A když se jí konečně babička zeptala, proč pláče, ta nenáviděná řekla: jen si to vezměte, vždyť už každou chvíli umřu stářím a ještě jsem neviděla moře. Obruč se kutálí, kutálí, kutálí. A měsíc zuřivě padá na střechu a znovu mě mlátí. Holubi vzlétají a já vím, že se nikdy nevrátí.

Probuzení vůle k životu

A teď mě žerou.

Teď cítím, jak postupují, jak mě tahají za nehty.

Slyším, jak ohlodávají, jak už jsou u varlat.

Hlínu, házejí na mě hlínu.

Tančí, tančí na hromádce hlíny

a kamení,

která mě přikrývá.

Zadupávají mě a pomlouvají,

opakují bůhvíjakou úchylnou rezoluci, která se mě týká.

Pohřbili mě.

Zatančili si na mně.

Pořádně udupali zem.

Odešli, odešli a nechali mě tady, pěkně mrtvého a pohřbeného.

Nastává moje chvíle.

Věznice v pevnosti Morro, Havana 1975

Galerie

Kubánský spisovatel Reinaldo Arenas strávil posledních deset let života (1980–1990) ve Spojených státech, svět ho jako spisovatele přijal, přesto jsou jeho fotografie vzácné jako šafrán. Několik unikátních snímků poskytla týdeníku A2 kubánská exilová novinářka Nancy Pérezová Crespová z Miami (USA).

1) Reinaldo Arenas krmí s Nancy Pérezovou Crespovou a neznámou ženou (zřejmě také kubánskou exulantkou) čírky americké na jezírku v miamském parku. Další unikátní snímek.

2) Naprosto unikátní (možná jediná) fotografie, na které je Reinaldo Arenas s Lázarem Carrilesem, milovanou bytostí, jíž věnoval svůj poslední román Vrátný (New York, konec osmdesátých let).

3) Reinaldo Arenas drží Nancy Pérezovou Crespovou za ruku. Nemusí se ničeho bát. Je tam její manžel, současný šéfredaktor exilové novinářské agentury Nueva Prensa Cubana, Juan Manuel (vlevo).

4) Reinaldo Arenas se žen dotýkal spíše výjimečně. Na fotografii drží v miamské restauraci krátce po emigraci z Kuby Nancy Pérezovou Crespovou za ukazováček. Zleva se na její nahá ramena tlačí zneuznaný kubánský básník, „překrásný“ Vincente Churre. Na černobílé reprodukci to není vidět, ale pomeranč, který loupe mladá žena na obraze za nimi, je oranžový. Arenas vidí pomeranč této barvy zřejmě poprvé v životě...

Stanislav Škoda