Divadlo v Celetné uvedlo premiéru hry Toma Stopparda Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi v režii Filipa Nuckollse a překladu Jaroslava Kořána. Text ze šedesátých let se dočkal i filmového zpracování. Na českých jevištích se však objevuje jen výjimečně.
Rosencrantze a Guildensterna si autor vypůjčil ze Shakespearova Hamleta. Bývalí princovi spolužáci jsou povoláni na Elsinor, aby zjistili, co se s Hamletem stalo. Nakonec všichni tři mladíci odjedou společně lodí do Anglie. Rosencrantz a Guildenstern vezou anglickému králi Claudiův dopis, podle nějž má být Hamlet popraven. Princ však list přepíše a z jeho pozdějšího monologu se dozvídáme, že Rosencrantz a Guildenstern jsou zřejmě mrtvi.
Stoppard využil příběhu dvou mírně pomatených alžbětinců a jejich osudy značně rozšířil. Hned úvodní scéna je pro jeho přístup charakteristická. Oba muži si krátí cestu na hrad hrou s mincemi – vyhazují je do vzduchu a počítají, kolikrát za sebou jim padne „hlava“. Fakt, že na „orla“ nikdy nedojde, je nadsazený stejně jako celá intertextuální hříčka, díky níž pronikáme do myšlení těchto postav. Jde o snadno zaměnitelné komické figury; z textu občas vyplývá, že není úplně jasné, kdo je kdo. Jsou stejní a rozdílní zároveň. Matení čtenářů, diváků a dokonce některých postav a hru s nimi povýšil dramatik na princip.
Hrátky všeho druhu jsou zde časté a oblíbené – nejen s předměty, ale také s celou Shakespearovou tragédií. Text tedy funguje jako hra ve hře. Signifikantní je v tomto smyslu scéna začínající Rosencrantzovou replikou: „Můžeme si zahrát na otázky. Na tři sety.“ Systém je jednoduchý – na každou otázku musí ten druhý odpovědět zase jen větou tázací. Pasáž připomíná zábavné sportovní utkání a je jedním z míst, která inscenátorům nabízejí velkou interpretační volnost. V Celetné stojí Rosencrantz a Guildenstern naproti sobě, v polokleče jako zápasníci, a navzájem se hecují.
Metadivadelní charakter textu podporují kočovní herci, s nimiž se ústřední dvojice potkává cestou na hrad, kde skupina později sehraje představení Past na myši a nepřímo tak Claudia usvědčí z vraždy dánského krále. U Stopparda je do jejího zákulisí vidět podstatně více než v tragédii. Divadlo v Celetné má Hamleta momentálně na svém repertoáru (režie Jakub Špalek). Právě na tuto inscenaci Filip Nuckolls svébytně navázal. Především dokázal využít mezitextového navazování a také obsazení se z větší části shoduje. Na jevišti se ze Špalkova Hamleta objevují přejaté rekvizity, kostýmy a kusy scénografie, například barevná opona kočovníků nebo dvě projekce s monology Claudia (Jan Potměšil). Důležité jsou zvukové nahrávky, které režisér situoval za obrovské nasvícené bílé plátno, za nímž se rovněž pohybují černé siluety. Konkrétní osoby z Hamleta tudíž nemuseli ztvárnit titíž představitelé jako v Špalkově inscenaci: například Gertrudu, Claudia a Hamleta hrají Václav Jakoubek, František Kreuzmann a Filip Rajmont, tedy členové kočovného spolku. Samotného prince pustil režisér do popředí jen jednou – zahaleného do černého hábitu, ploužícího se, zadumaného s knihou tak, aby parodicky kontrastoval s ostatními.
Stoppardův text je vlastně ironickým komentářem k Hamletovi. Rosencrantz a Guildenstern mimo jiné s radostí a zaujetím analyzují úryvky ze Shakespeara. Nuckollsova inscenace tento princip chytře rozvíjí. Diváci, kteří mají možnost vidět obě inscenace za sebou, si díky tomu tu druhou užijí mnohem více. Minimální znalost Hamleta je ovšem nutná v každém případě – bez ní se divák v hříčce zorientuje jen obtížně. Ostatně sám autor odkazuje na části z tragédie dokonce i ve scénických poznámkách.
Hlavní hrdiny pojali Marek Němec (Rosencrantz) a Martin Hofmann (Guildenstern) jako kombinaci intelektuálů, zmatkařů, vzdělanců, chytráků a kdoví čeho ještě. Nápaditá směsice dodává celému dílu zvláštní půvab a osobitý vtip. Němec a Hofmann přitom využívají minimalistické prostředky a humor čerpají zejména z charakteru postav jako takových.
Zatímco v první polovině inscenace se vystřídá několik různých prostředí, druhé půli dominuje loď. Rosencrantz a Guildenstern si přečtou dopis a zprvu jsou zděšeni. Rozborem situace však dojdou k závěru, že člověk je stejně smrtelný a někoho to zkrátka potká dřív. V inscenaci jsou paradoxně jedinými dvěma figurami, které zemřou. Přestože závěr hry Stoppard výrazně propojil s původním textem, Nuckolls jeho repliky seškrtal a vytvořil z nich jediný obraz. V něm Hamletovy druhy stylizovaně zabil – rychle, bezbolestně, ale viditelně. Možná se tím naplnila jedna z Guildensternových existenciálních replik: „Jediný začátek je narození a jediný konec je smrt – kdybychom se ani na tohle nemohli spolehnout, čemu bychom ještě mohli věřit?“
Autorka je redaktorka rozhlasové stanice ČRo 3 – Vltava.
Tom Stoppard: Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi. Překlad Jaroslav Kořán, režie Filip Nuckolls, dramaturg Jakub Špalek, scéna Libuše Josefy, kostýmy Vlaďka Prudičová, hudba Petr Malásek.
Premiéra 11. 1. 2005, Divadlo v Celetné.