Francouzské divadlo si bere slovo

Rukopisy z celého světa je asociace, která už více než deset let umožňuje divákům poznat začínající autory francouzského divadla a literatury. Jejím cílem je vytvořit prostor ke spolupráci a rozšířit obzory, pokud jde o francouzskou tvorbu, nejen zahraničnímu publiku, ale hlavně tvůrcům domácím, respektive frankofonním. Právě těm chce totiž nejvíc posloužit: zprostředkovat jim zkušenosti s jinou kulturou a osobní setkání se zahraničními umělci. A to je při všeobecné sebestřednosti francouzské kultury záslužný a docela překvapivý cíl. Zhruba týdenní dílny, které Rukopisy každoročně organizují, už byly v Kanadě, na Blízkém východě v Palestině, Sýrii a Libanonu, v Africe a nyní se soustřeďují na střední Evropu.

Sám s českou kytarou

Před rokem Rukopisy přivezly do Prahy alžírského dramatika Mohameda Kacimiho, jehož hra Svatá země je v překladu Jana Tošovského k vidění v divadelním Studiu Saint Germain v Rock Café (rozhovor s M. Kacimim viz A2 č. 10/2009). Letos (8.–16. dubna) ve spolupráci s Francouzským institutem umožnily cestu sedmi autorům: Davidu Lescotovi, Elviře Maurouardové, Drissu Ksikesovi, Joséphine Serreové, Ianu Solianovi a Veronique Olmiové.

Olmiová ani Lescot nepatří v divadelním světě k začátečníkům, jejich hry se hrají na francouzských i světových scénách, u nás jsme se s nimi už také mohli setkat (například hru Mathilda od Veronique Olmiové uvedlo v překladu Jaromíra Janečka Divadlo Ungelt). Oba se soustředí na partnerská a rodinná dramata, a zatímco se může zdát, že herečce a spisovatelce Olmiové se daří vybraná témata lépe postihnout na stránkách románů, které také píše, mladý jazzový muzikant a univerzitní učitel David Lescot je dnes v divadle stále populárnější. Neváhá čerpat ze svých zkušeností, například v autobiograficky laděné rapsodii Comission Centrale de l’Enfance (Ústřední komise péče o děti), zprostředkovává své zážitky z letních židovských komunisticky laděných dětských táborů (ano, jakkoli to může znít protikladně, ve Francii opravdu takové organizace existovaly). Letní tábory mají obecně svá univerzální pravidla, a tak přestože se v Lescotových táborech prolínalo náboženství s budovatelskými písněmi, což si lze v českém prostředí jen stěží představit, styčnými body s našimi „pionýráky“ se to ve hře jen hemží, ať už jde o dobrovolné brigády nebo chlapecké noční výlety do dívčích stanů. Lescot dostal za svůj herecký výkon v tomto monodramatu, během něhož stojí víc než hodinu na scéně sám jen se svou českou kytarou, v roce 2009 Molièrovu cenu za divadelní objev roku. Kvality inscenace si mohl ostatně prověřit i český divák v Café 35 při autorově návštěvě Prahy letos v dubnu.

Ověnčená byla v roce 2008 i Lescotova předchozí hra, beroucí si na mušku evropskou kulturní politiku i svornou rozdílnost evropských národů, která pod těžce přeložitelným názvem L’Européenne (můžeme překládat Evropská nebo také Evropanka) získala Velkou cenu za dramatickou literaturu. Hra o Evropské unii, nejstarší evropské ženě a skladateli nové evropské hymny si umně pohrává s technokratickým jazykem úředníků, dobírá si mohutnou překladatelskou komunitu EU i mnohdy nafoukané umělecké projekty a končí bez nálezu řešení, ghelderodovským karnevalovým tancem.

Divadlo? Samozřejmě v krizi

Jaké je tedy dnešní francouzské drama a divadlo? Zeptáte-li se samotných umělců, odpovědí vám, že se nachází stejně jako francouzská společnost v krizi. Ubývá finančních prostředků, ruší se některé festivaly, mnohé současné soubory balancují na hraně přežití. Přes všechnu kritiku se však na francouzském modelu máme čemu přiučit. Nejde jen o větší dotace kultury ze státního rozpočtu, ale také například o fungování nejrůznějších neziskových organizací profitujících z příjmů z autorského zákona (u nás také známý copyright z každé okopírované stránky nebo prodaného prázdného datového nosiče).

Jednou z organizací, která prostřednictvím těchto subvencí podporuje mladé tvůrce, je kromě Rukopisů i Asociace Beaumarchais. Její ředitelka Corinne Bernardová o aktivitách sdružení říká: „Podporujeme začínající dramatické umělce s novátorským pohledem na svět, tvorbu, která se neuzavírá uvnitř zažitých konvencí a která reflektuje představivost v její pestrosti a nepřetržitém procesu obrody. Chceme poskytnout autorům možnost vyvíjet se ve svobodném prostoru, uniknout chapadlům konvence. Chceme doprovodit jejich dílo až k závěrečné realizaci, k uvedení na veřejnosti.“ Asociace Beaumarchais je odnoží agentury SACD (francouzská obdoba české Dilie) a ročně přijme kolem dvou tisíc žádostí, z toho získá podporu zhruba šedesát projektů. Corinne Bernardová popisuje, jak funguje podpora umělců v praxi: „Spolupracujeme se čtyřiceti osobnostmi – odborníky z různých disciplín (divadlo, rozhlas, cirkus, pouliční umění), kteří se společně setkávají v několika čtenářských komisích a na těchto schůzkách pak hodnotí kvality zaslaných textů. Vybraní autoři dostanou stipendium za napsaný text a podporu k jeho divadelní či jiné realizaci. O kvalitě našeho výběru svědčí množství festivalových cen nebo v roce 2000 udělení Nobelovy ceny Gao Xingjianovi, jehož tvorbu ve francouzském exilu rovněž podporujeme.“

Odveta?

Jak se jeví současné francouzsky psané drama po zážitcích z pražského setkání? Posuďte sami: Driss Ksikes představil brechtovsky laděný kus o střetu dvou kultur, odehrávající se v Maroku, Josephine Serreová a Ian Soliane zachycují problematiku imigrace – první pomocí osudů klimatických uprchlíků, druhý prostřednictvím příběhu o africkém přistěhovalci, který na svém útěku do vysněné Francie vypadne z letadla –, Elvire Maurouardová zpracovává osud karibských otroků a postavení menšin v 19. století.

Na přivezených kusech je na první pohled zřejmé politizování divadla a je pozoruhodné, že si francouzská strana vybrala jako představitele svého divadla právě společensky „angažované“ autory. Tento postoj je příznačný, neboť svědčí o sebevědomí kultury, která se nebojí ukázat na své nedostatky a problémy. Dovede si někdo ze čtenářů A2 představit, že by při obdobné události v zahraničí české divadlo reprezentovala tvorba zpracovávající postavení menšin u nás, zachycující problémy Romů nebo vietnamské komunity? Život ukrajinských nebo mongolských dělníků, uklízeček a prodavaček? Zřejmě ne, protože české drama společenskou současnost příliš nereflektuje, a pokud ano, postavení menšin není obvyklým tématem. České drama se dodnes pokouší vyrovnat s minulostí naší země, což je určitě zapotřebí, je však škoda, že se od reflexe minulosti neposouvá blíž přítomnosti, že se současnost dostává ke slovu jen čas od času; obraz zachycující současnou společenskou situaci v její komplexnosti zatím chybí. Proto bude dobré sledovat, čím se naši divadelníci představí příští rok na podzim, kdy Rukopisy hodlají ve Francii zorganizovat odvetnou akci věnovanou českému divadlu.

Ani o francouzském dramatu však nelze jednoznačně prohlásit, že v současnosti směřuje k politickému divadlu, neboť dramatická tvorba je velmi bohatá. Jak poznamenává odbornice na francouzské divadlo Daniela Jobertová, SACD eviduje seznam současných dramatiků na více než čtyřiceti stranách. Jejich díla tak tvoří pestrobarevnou mozaiku, v níž má jedno z políček společensky angažované zbarvení. Navíc divadlo plné idejí, tedy divadlo, ve kterém se víc mluví, než jedná, respektive ve kterém se jedná skrze promluvu, má ve Francii silné historické kořeny už od dob klasicismu.

Francouzská divadelní maturita

Kromě čtenářských komisí, které fungují nejen v Asociaci Beaumarchais, ale při všech větších dramatických centrech (státem subvencovaných divadlech) nebo v divadlech zaměřených na soudobý repertoár, se současnému dramatu věnují ve Francii i na středních školách: obvyklé jsou divadelní semináře a pro ty, co si vybrali maturitu z humanitních oborů, dokonce i možnost z tohoto předmětu maturovat. Divadelní hry se ve Francii čtou, a to nejen na školách, ale i v domácnostech – je totiž obvyklé, že ty, které jsou inscenovány, jsou zároveň i publikovány a během představení je lze v divadle zakoupit; běžné jsou čtenářské pulty nebo rovnou malá knihkupectví v předsálí. Ten, kdo chce být ve Francii skutečně v centru divadelního dění, má možnost sledovat aktuality na stránkách www.theatre-contemporain.net, které obsahují nejen informace o současných autorech a jejich aktuálních projektech, ale rovněž útržky filmových záznamů představení nebo videozáznamy rozhovorů s umělci.

Rukopisy a popílek Eyjafjallajökull

Na základě studijních pobytů a dílen Rukopisů z celého světa vznikají také společné inscenace nebo nové texty. Pražský pobyt divadelníků zpestřilo závěrečné pásmo, které z úryvků dramatických textů sestavili a za rekordní dobu tří zkoušek inscenovali Lucie Málková a Michal Lázňovský pod názvem Theatrum Mundi pro divadlo DISK. Poetické obrazy střetu islámské tradice a evropské modernity střídaly úryvky z politických projevů, z provaziště (letadlového podvozku) se pomalu spouštěl mrznoucí uprchlík a na závěr oživilo prostor šansonové pojetí Baudelairových básní. O dramatický dovětek celé akce se postarala islandská sopka, která divadelníkům umožnila obdivovat krásy města o několik dnů déle, než původně plánovali.

Autorka je teatroložka a překladatelka z francouzštiny; překládala také pro pražské setkání Rukopisů z celého světa.