Ve světě orientovaném na efektivitu se člověk stává bytostí, za niž stále častěji rozhodují jiní: závislost na civilizačních výdobytcích, státních institucích, bankovních úvěrech a snad i semaforech na křižovatce nás obírá o větší díl individuální svobody, než si přiznáváme. Jak se postavit vzrůstající neschopnosti činit v životě nezávislá rozhodnutí? Je dnes vůbec možné žít si po svém, tak jak se o to kdysi pokusil podivínský vzdělanec Henry David Thoreau? Zdá se, že pro toho, kdo nespěchá, nepoddává se a umí smysluplně zahálet, je tato cesta stále aktuální.
Zdá se mi, že takzvaný vyspělý svět rezignoval na rozhodování o tom, kam a kudy se ubírat. Je zcela v tahu jednou daných ekonomických veličin, které jsou hlavním měřítkem úspěšnosti společností i jednotlivců. Růst se stal zaklínadlem.
Jeho neustálé sledování vytváří v lidech dojem, že v životě nezáleží na ničem jiném než na tom, o kolik více a rychleji vyrobíme, prodáme a spotřebujeme čehokoli – od automobilů přes jogurty a knížky až po bankovní a internetové operace. Jako by se mimo rámec této honičky nemohl odehrát žádný životně důležitý děj. A upřímně řečeno, pro jakýkoli jiný děj než růst, ve smyslu zmnožování statků, začíná být na zemi těsno.
Před růstem není kam utéci. Ubývá krajiny, kde byste mohli zapomenout na trh a samozásobit se, ubývá míst, kde nezastihnete bankéře, a brzy z mapy vymizí nadobro i oblasti, kde vás naopak nezastihne berní úřad. Můžete se možná utéci do světa své fantazie, zbude-li vám čas, nebo do soukromí své domácnosti. Tam však nakonec stejně vyplníte svá daňové přiznání a zkontrolujete účty, které vás se všeobecným růstem či hrozící stagnací nakonec propojí.
Zeměkoule je stále více proorganizovaná a na skutečně svobodné, nezávislé rozhodnutí nezbývá prostor. Individuální svobody, která stála na počátku nebývalého hospodářského růstu, tak v konečném výsledku ubývá. Neměli bychom poopravit ales poň ekonomické ukazatele své úspěšnosti?
Každý trh s jakýmkoli zbožím se jednou nasytí. Pak je třeba vymýšlet jiné zboží, nebo spotřebu státem dotovat, jako se to děje například ve Francii při koupi nového automobilu. Auta se pak nevejdou na silnice, ty je třeba dostavovat, a tak pořád dokola.
Růst pro růst je ve svých důsledcích nejen nesmyslný, ale také neudržitelný, a tedy neuskutečnitelný. Krom toho současný vývoj, orientovaný převážně na kvantitu, provází vyčerpávání přírodních zdrojů, devastace životního prostředí a životního prostoru vůbec. Vlády sice projevují snahy omezovat škodlivé účinky ekonomických činností a vyhlašují cíle pro udržitelný rozvoj, ale není jim co věřit. Čím větší část světa se totiž úprku za hospodářským růstem účastní, tím je trvale udržitelný rozvoj nesplnitelnější.
Okusit nezávislost rozhodování
Náš zvyk vyčerpávat prostor, v němž žijeme, do posledního zbytku, ustlat si na odpadcích a potom odjíždět na dovolenou za lepším, brzy vezme za své, protože i tento zvyk nakonec spotřebujeme. Je-li nějaká naděje namířit si k vyšší kvalitě života, budeme se muset přeorientovat i na kvalitativní ukazatele růstu. Jak to technicky provést, je zřejmě výzva pro ekonomy. Naučit se znovu žít podle hesla „méně by bylo více“ je zřejmě úkol tohoto tisíciletí pro každého z nás, nikoli jen pro politiky a vůdce ekologických hnutí.
K tomu, abychom přehodnotili ekonomický rozvoj, bude především zapotřebí započítat do cen i náklady, které odrážejí kvalitu života. Například v cenách za dopravu bude třeba zohlednit i to, za co zatím dopravci neplatí. Jde například o zhoršení zdraví a zkrácení života vlivem emisí a hluku, o náklady spojené s nehodami nad rámec pojistného, o ztrátu životního prostoru a také o škody na krajině. Teprve až budou do cen zahrnuty všechny tyto náklady, projeví se, které aktivity se nám skutečně vyplácejí a které směřují proti nám.
Zbavit se zbytečné nebo dokonce škodlivé spotřeby a aktivit nás možná jednou přimějí narovnané, nedotované ceny nejen v dopravě, ale i v zemědělství a dalších oborech lidské činnosti.
Má však ještě smysl připomínat si hodnoty, které nejsou z ekonomického slovníku, ale přesto patří k životu, jako je právě nezávislost rozhodování? Můžeme si ji ještě dnes vůbec dovolit nebo alespoň okusit?
V současné době sílí zejména v bohatších zemích snahy vzdorovat agresivnímu trhu, což se projevuje v touze žít skromněji, zdravěji a hlavně šetrněji vůči životnímu prostředí. Málokdy se však setkáme se skutečně důsledně uplatňovanou nezávislostí vůči institucím, které nás vydírají na každém kroku a podvazují naše svobodné rozhodování. Ani ekologická či občanská, takzvaná nezávislá hnutí nedokážou být nezávislá na trhu a ekonomickém růstu. Jsou financována nadacemi, které získávají prostředky právě z globální ekonomiky, využívají globálního bankovnictví, počítačové sítě je propojují se světově dominantním ekonomickým obrem Billem Gatesem a potřeba informovat veřejnost je zase svazuje se světem globálních masových sdělovacích prostředků.
Thoreau – studium a nicnedělání
Odpověď na otázku, do jaké míry dnes může žít člověk nezávisle na společnosti a přitom civilizovaně, neznám. Více než před 150 lety se jí však zevrubně zabýval massachusettský rodák a podivínský vzdělanec Henry David Thoreau (1817–1862), který přitom neváhal nasadit vlastní kůži. Rozhodl se totiž odstěhovat z pohodlí svého rodného města Concord do nedaleké přírody, kde prožil dva roky ve vlastnoručně postaveném domku a svou osobní zkušenost literárně zpracoval. V knize Walden aneb Život v lesích zkoumá, zda můžeme žít bez řady civilizačních vymožeností (pokud jsme dostatečně odhodlaní), aniž bychom trpěli (ale naopak došli naplnění smyslů i duše).
Jeho dodnes překládané svědectví (první české vydání Zdeněk Franta 1902 a poslední Odeon 1992) lze číst mnoha způsoby: jako návod pro přežití v přírodě s minimální společenskou podporou, jako svého druhu poetickou účetní knihu o nejúspornějším hospodaření v domácnosti, jako sociologicko-historickou studii o životě za průmyslové revoluce v Nové Anglii, jako přírodní esej, jako filosofické dílo představitele amerického transcendentalismu, jako místopis autorovy duše atp. Nejspíš je Walden aneb Život v lesích, řazený mezi díla americké klasické literatury, tím vším dohromady, neboť jako každá velká literatura se pohybuje v mnoha rovinách.
Henry David Thoreau se narodil v rodině, která se symbolicky pro jeho příští zaměření zabývala zemědělstvím a výrobou tužek. Vystudoval na Harvardu a do Concordu se vrátil, aby tam vyučoval na místní škole. Henrymu Davidovi se však příčilo žáky fyzicky trestat, což se tehdy po učitelích vyžadovalo, a tak profese pedagoga zanechal. Během svého života vystřídal spoustu zaměstnání včetně nádenických prací, jeho nejvlastnějším povoláním a nejniternější potřebou však zůstalo psaní, čtení, studium a nicnedělání. Četl v klasických a snad všech moderních jazycích, psal si celoživotní deník. Jeho učitel, transcendentalista Ralph Waldo Emerson, o něm napsal, že „neměl kvalifikaci k žádnému zaměstnání, nikdy se neoženil, žil sám, nechodil do kostela, nevolil, odmítal platit daně, nejedl maso, nepil víno, nikdy neokusil tabák, a ačkoli byl člověk přírodní, neužíval návnadu ani pušku.“ Měl zvláštní vztah k charitě, pro niž podle svých slov neměl buňky. Jako pomoc potřebným však chápal poskytování své vlastní zkušenosti života s minimálními prostředky a s minimální cizí podporou.
Civil Disobediance
Kromě vynálezu přírodního eseje, za nějž je Walden aneb Život v lesích také považován, nám Thoreau odkázal i termín občanská neposlušnost, který patří paradoxně do politického života, jemuž se Thoreau tolik vyhýbal. Na protest proti válce Spojených států s Mexikem totiž odmítl platit státní daně, za což byl vsazen do šatlavy a napsal pamflet Civil Disobediance (Občanská neposlušnost). Občané vzpírající se zákonům či vládním nařízením z důvodů vlastního svědomí jsou tedy dědicové myšlenek Henryho Davida Thoreaua, a nikoli hnutí květinových dětí z 2. poloviny 20. století, jak jsme si mnozí možná představovali.
A jak vypadal Thoreauův pokus vyvázat se ze společenské závislosti? Henry David si na pozemku svého učitele Ralpha Waldo Emersona vlastníma rukama (a s pomocí stavebního materiálu z chatrče, kterou zakoupil od jistého Ira) postavil chatu, v níž uprostřed lesů na břehu rybníka Walden strávil 26 měsíců svého života. Nešlo přitom o nějaký romantický útěk do nespoutané přírody, ani plnění bobříků odvahy či překonávání extrémně těžkých podmínek, ale o rozvážné, dobře promyšlené rozhodnutí. Thoreau od Waldenu, který znal a miloval od dětství, mohl dojít do rodného Concordu, kdykoli se mu po společnosti zastesklo, pěšky. Les u Waldenu nebyl podle Thoreaua ani podle dochovaných dobových fotografií divočinou v původním slova smyslu, ale kulturní krajinou se sázeným a těženým porostem.
Thoreau hned zpočátku svého, téměř deníkového záznamu, který sleduje rytmus ročních období, podává podrobné účty z vlastního hospodaření. Dozvíme se přesně, kolik ho stála stavba jeho domku (28 dolarů), za kolik nakoupil potraviny a šatstvo a jaký byl výnos z potravin, jež sám vypěstoval. Dochází ke schodku necelých 25 dolarů, což představuje jeho původní investici, s níž do lesa přišel, a také znamená, že s výjimkou oné počáteční investice do domku dokázal být soběstačný. Thoreau dopodrobna účtuje s úmyslem čtenáři dokázat, jak nesmyslně drahé nájmy za domy platí většina farmářů z okolí. Vyzkoušel, že vedle skromného živobytí stačí postavit jednoduchý a praktický vlastní domek, máte-li kde, aby se člověk vymanil z neustálého a bezvýchodného kolotoče plateb a dřiny, do něhož ho vrhají nejen vysoké nájmy, ale také příspěvky na stavby pomníků, kostelů a bank. Většina kamene, který národ zpracovává, padne na jeho náhrobek, poznamenává Thoreau.
Kapitolu samu pro sebe představuje pro Thoreaua výdělečná, zejména těžká fyzická práce, k níž má veskrze záporný vztah. Na návštěvě v rodině zemědělského dělníka v sousední chatrči záměrně přivádí hovor na práci a přesvědčuje, že kdo více dře, více platí. Fyzická dřina je kontraproduktivní, protože k ní patří větší spotřeba potravin, zejména kalorických, více se opotřebovává šatstvo i obuv, které musí být nadto pevnější, a tudíž i dražší, a dříč potřebuje i více času na regeneraci. Oč lépe by se rodině vedlo, kdyby její živitel těžce nepracoval! Jak buřičsky, ba dokonce protispolečensky musela v době puritánských ctností – vysoko vynášené píle a velkého pracovního nasazení – působit taková antipracovní propaganda, si umíme dnes sotva představit. Ostatně ani k dnešnímu kultu ekonomického růstu není právě přátelská.
Naopak k naplnění života potřeboval Thoreau co nejvíce volného času. Kromě každodenního čtení a psaní představovalo pro něho nejvyšší hodnotu nicnedělání. S rozkoší popisuje, jak často trávil čas lelkováním na prahu svého domku, poslouchaje zvuky lesa a pozoruje život v něm. Pozorování i nejmenších detailů nejbližšího okolí doma i při toulkách krajem a důkladné zápisy patřily k významným výdobytkům Thoreauovy nezávislosti. Právě v těchto partiích knihy zakládá autor obor přírodního eseje. Thoreau kupříkladu sledoval po hodinách a dnech bubliny putující ledem rybníku k jeho povrchu, měnící se strukturu i barvu ledu, vyměřoval přesně pevnost ledu na různých místech i způsob a dobu jeho odtávání. Dokázal zajímavě popsat i způsob, jak ledaři na Waldenu skladovali led v zabedněných blocích a dokázali jej uchovat až do léta a jednou dokonce až do října.
Jednoduchost života
Nezávislost však není nikdy úplně zadarmo. Thoreau věnuje velkou pozornost svému velmi skromnému jídelníčku, aby čtenáře přesvědčil, co lze s výhodou oželet a co tím naopak získat. Ze svého menu úplně vyloučil kávu a čaj, čímž ušetřil značné částky. Zásadně pil jen vodu – buď pramenitou nebo z čistého waldenského rybníku a nedovedl pochopit, proč si jeho sousedé raději nenaleznou čistý pramen namísto nákladné kávové bryndy z kalné vody, kterou se denně napájejí. Základ jeho jídelníčku tvořil chléb, který si sám pekl na otevřeném ohni (mouku si kupoval), v čemž nacházel obzvláštní zalíbení, fazole, jejichž pěstováním a pozorováním se bavil, a ryby, jejichž lov ve vodách Waldenu zbožňoval a za něž nemusel nikomu platit. Zpočátku se živil i kupovaným sušeným masem, které později, jak se mu měnila chuť, zcela vynechal. Protože mu hodně času zabíraly výlety po okolí, v létě si obědy zajišťoval sběrem borůvek a jahod.
Se svým jednoduchým stravováním, k němuž postupně dospěl, byl Thoreau na výsost spokojen, podobně jako s ostatními stránkami svého úsporného života, a nabyl přesvědčení, že mu to rozhodně přináší více slastí než strastí. Právě tak jako jednoduchost stravy ho přivedla k jemnější chuti, jednoduchost života mu přinesla jemnější vjemy a zbavila ho spousty povinností. Uvolnila tak množství času a energie, kterou mohl věnovat ušlechtilejším a z hlediska poznání hlubším činnostem, k nimž by se při vyčerpávající práci ani nedostal.
Ať už jde o praktické návody či detailní pozorování krajiny, prostupuje všemi kapitolami zřetelná radost, uspokojení a přirozená sebedůvěra. Uspokojení a sebedůvěra z toho, co dokázal zvládnout sám, bez cizí pomoci, a hluboká radost ze života uprostřed důvěrně známé přírody, kterou považoval za prostředí mnohem přátelštější, než je lidská společnost.
Thoreau uzavírá svou knihu poznámkou, že se po dvou letech života u Waldenu vrátil do své obce ze stejného důvodu, který ho zavedl do lesa. Své důvody sice nevysvětluje, ale předpokládám, že to byla právě touha po nezávislosti a po poznání, které může přinést jen nezávislý život. Mnohé z toho, co si vyzkoušel v krajní situaci, mohl udržet nakonec i mezi lidmi.
Přestože Thoreauova výpověď je velmi dobová a také velmi americká ve vztahu k přírodě (Američané sice panenskou přírodu nejrychleji zdevastovali, ale zároveň byli první, kteří si začali uvědomovat její hodnotu a chránit ji – Yellowstoneský park byl například založen již roku 1872) i k nezávislosti (kdo si na nezávislosti a svobodě zakládá více než občan Spojených států?), zároveň je zřejmě i velmi univerzální v době i čase. Dokazují to ostatně i české překlady Waldenu a nakonec i můj rodinný příběh. Walden stál totiž u zrodu skautského hnutí v Čechách a oddíl vodních skautů mého otce si ve dvacátých letech minulého století také postavil svou chatičku v lesích, v níž donedávna jedinou civilizační vymožeností zůstala kamna, postel a petrolejka, kterou teprve nedávno nahradil solární panel s fotovolatickým článkem. Neuvažuji sice o tom, že bych odešla do lesů a pokoušela se o co největší soběstačnost – i když s myšlenkou vyzkoušet si to si čas od času pohrávám – nicméně možnost neustále porovnávat, co všechno nepotřebuji při svých pobytech v lese, s tím, co mě naopak obtěžuje v „civilizovaném životě“ a co v něm postrádám, je přinejmenším inspirativní.
Henry David Thoreau zemřel v roce 1862, jeho poslední slova byla los a indián.
Autorka je publicistka a členka ekologického sdružení Pražské matky.