Prvního července uplynul rok od zavedení bodového systému, který známkuje řidiče podle toho, jak jezdí. Spolu s projevenou shovívavostí politiků k novému nařízení ale rychle přestala účinkovat hrozba spojená s odebráním řidičáku.
Bodový systém jakožto preventivní opatření má řidiče odradit od toho, aby porušovali předpisy, a zamezit tak smrtelným nehodám, mezi jejichž časté oběti patří i děti, které jsou bez viny. Na silnicích v ČR každý rok nesmyslně zemře kolem 1200 lidí a další tisíce si odnášejí do života trvalé následky. Lidské životy ušetřilo toto opatření v převážné většině dvanácti států Evropské unie, kde systém platí. Ve srovnání s dobou, kdy ztráta průkazu za nasbírané body nehrozila, se řidiči chovají opatrněji. Ve většině států, kde bodový systém zavedli, také umírá méně lidí i ve srovnání s ČR, kde byl bodový systém přijat po dlouholeté diskusi. S cílem výrazně redukovat počty zabitých a zraněných byla dokonce svého času přijata Národní strategie bezpečnosti silničního provozu, podle níž by do roku 2010 měl klesnout jejich počet oproti roku 2004 na polovinu. Skutek však utek.
Rychlý obrat
Sotva byla totiž novela přijata, zvedla se proti bodovému systému vlna občanského odporu, která byla populisticky živena týmiž odpovědnými místy, která novou normu zavedla. Proti bodovému systému a pro jeho změkčení plédovali v médiích členové vlády a parlamentu napříč politickým spektrem a vytvářeli poněkud zvrácenou představu, jako by nás neohrožovali špatně jezdící řidiči, ale bodový systém, a jako by nebylo třeba chránit životy, ale především právo jezdit autem. Tehdejší premiér Jiří Paroubek tomuto trendu udal tón, když se hned v prvních dnech platnosti novely vyjádřil, že s právníky uvažuje o generálním pardonu pro řidiče, kteří se dopustí přestupků, dokud se zákon neupraví. V kampani zpochybňující zaváděnou normu účinkovali odpůrci bodového systému, jako například poslanec a starosta Teplic Jaroslav Kubera (ODS), Miloš Melčák (ČSSD), Karel Sehoř (ODS), a o potřebě upravit zákon hovořil od okamžiku jeho zavedení bohužel i ředitel dopravní policie Zdeněk Bambas.
První týdny, možná měsíce, řidiče brzdily obavy, že přijdou o licenci, a na silnicích zavládl nebývalý klid a pořádek. Počet přestupků a vážnost nehod se snižovaly i s počty zabitých, což byl původní záměr známkování řidičů. Po „přesvědčovací“ akci našich politiků se však situace začala postupně obracet, až v letošním půlroce od ledna do června nakonec ve srovnání se stejným obdobím minulého roku zemřelo podle statistik na silnicích o 61 lidí více. Letní statistiky vykazují ještě horší výsledky.
Střelba do vzduchu
Za vysoké počty mrtvých padla hlava ředitele služeb dopravní policie Zdeňka Bambase, ale sama o sobě je to rána zbytečná, pokud za ní nebudou následovat další změny. Ředitel dopravní policie je sice vysoká šarže, ale je to pouze úředník, který jedná na politickou objednávku. Nepomohou dokonce ani sebečastější celoplošné akce proti neukázněncům. K tomu, aby počty mrtvých skutečně a trvale klesaly, je třeba změnit především veřejné mínění, postoje politiků a zajistit všudypřítomnost policie, která bude konat všude, kde dojde k přestupku. Všechny tyto prvky se vzájemně ovlivňují a podmiňují. Pokud politici budou populisticky občany chlácholit, že to tak úplně vážně s novým zákonem nemyslí, nikdo nemůže očekávat jeho dodržování.
Je zarážející, že si ani jediná politická strana nezvolila jako jeden ze svých stěžejních úkolů bránit zmarnění životů, jako je tomu obvyklé v zemích Evropské unie. Tony Blair svého času například prohlásil, že je pro něj nepřijatelné, aby na silnicích umíraly děti. Britské ministerstvo dopravy je vyhlášené svými účinnými, masovými a dobře viditelnými osvětovými kampaněmi vůči řidičům obzvláště ve vztahu k dětem. Švédská vláda si za svůj cíl vytkla tzv. vizi nula, což znamená, že na tamních silnicích nezemře nikdo. Švédské statistiky mrtvých a zraněných to dokládají: čísla jsou v Evropě z nejnižších a stále klesají. I naše odborná veřejnost se na Národní konferenci o zvyšování bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích v roce 2002 k tomuto konceptu přihlásila. Běžný řidič se o tom však nedozvěděl a možná ani většina poslanců.
Bezpečnost na silnicích u nás zůstává stále okrajovým problémem a žádný z významných politiků se ho zatím nedokázal chopit. Pouze média, pro něž má ohrožení života nádech skandálu, se dokážou držet tématu a vracet se k němu. Je to nejen škoda pro oběti dopravních nehod, ale i pro politiky. Je s podivem, že si nikdo z politiků nespočetl, kolik voličských hlasů by se dalo získat mezi lidmi, kteří si cení života, například mezi ženami, rodiči, lékaři. Možná, že se nejedná ani tak o politickou neschopnost, jako spíš o politickou ignoranci. Našim voleným zástupcům možná nejde o životy, ale nezáleží jim ani na hlasech voličů. Stačí jim, aby si voliče nerozzlobili a zajistili si mlčící většinu.
Autorka působí v Nadaci Partnerství.