Ročenka Českého hydrometeorologického ústavu z roku 2006 nás informovala o nezáviděníhodném prvenství Prahy. V prašnosti, způsobené zejména dopravou, překonala metropole průmyslovou Ostravu a je nejprašnějším městem České republiky. Překračování limitů přitom nelze nijak postihovat.
Koncentrace mikročástic prachu je v metropoli třikrát vyšší než v sedmimilionovém Londýně a není na tom dobře ani ve srovnání s dalšími evropskými městy. Na osmdesáti procentech území Prahy překročilo naměřené množství hrubých částic o velikosti 10 mikronů povolenou hodnotu (41,6 mikrogramů na metr krychlový). Největším znečišťovatelem je pochopitelně doprava. Zejména nebezpečné pro zdraví jsou nejjemnější částice prachu, které dráždí dýchací systém, mohou na sebe navázat kancerogenní látky, a způsobovat tak rakovinu. Zdravotníci tvrdí, že mikročástice prachu jsou kancerogenní samy o sobě. Zvyšují nemocnost i úmrtnost na respirační onemocnění. V městských oblastech existuje silný vztah mezi rozptýlenými částicemi a dětskou úmrtností.
Legislativní paradox
Přecházím-li se psem přes vozovku, nepřinutím ho, aby míjel výfuk v těsné blízkosti. Zato maminky strkají kočárky s dítětem často přímo nad něj, když přecházejí silnici. O tom, co a kolik toho miminka a malé děti v ulicích nadýchají, patrně žádné studie zpracovány nebyly.
Odpověď na otázku, jak je možné, že nikdo za překračování zákonem daných limitů nenese odpovědnost a nevyvozuje z ní žádné důsledky, je jednoduchá. Za porušení předpisů o kvalitě ovzduší totiž nejsou stanoveny žádné sankce. Nepomůže nám ani Evropská unie, která se obává přijmout závazná a těžko splnitelná opatření. Imisní limity pro prach se překračují kvůli dopravě totiž všude. V případě autodopravy je navíc problém v tom, že původce emisí není jeden, ale jsou jich miliony. Majitele vozidla je přitom možné postihnout jen za emise z jeho vozidla, nikoli za kvalitu ovzduší, na které se kolektivně podílel, tedy za imise. Svou roli sehrál i fakt, že imisní limit je sice závazný pro hodnocení kvality ovzduší, ale těžko ho lze vymáhat. Znečišťování je dokonale kolektivní a jeho parametry ztratily lidský rozměr, jsou jen technické. Hygienici byli zbaveni své odpovědnosti. Za kvalitu ovzduší odpovídá sice obec, respektive město, nemusí ale s kůží na trh, protože za porušení předepsaných imisních limitů nehrozí žádný trest. Stačí zpracovat plán na zlepšení kvality ovzduší a podávat zprávy Evropské komisi.
Nacházíme se tak v absurdní situaci, kdy disponujeme celkem kvalitním zákonem na ochranu ovzduší, který odpovídá evropským standardům, máme síť stanic monitorujících kvalitu ovzduší, zdravotníci vědí, že i krátkodobé vystavení smogu (zejména u dětí) poškozuje imunitní systém, a Praha si vytvořila smogový varovný systém, avšak k jeho spuštění je nutno překročit varovné limity pro oxid siřičitý, oxidy dusíku a ozon. V ochraně proti prachu to vše není nic platné. Zákon se překračuje, smogový varovný systém však není třeba provozovat, protože se nepřekračují varovné limity, a internetové stránky o kvalitě ovzduší na portálu města Prahy nefungují.
Promeškaná povodňová šance
Cestou k nápravě nemůže být nic jiného než stanovit sankce za porušení zákona, přesnou resortní odpovědnost za porušení zákona a vyvodit z ní pro autodopravu důsledky. K lepšímu ovzduší se nepropracujeme jinak než omezením automobilové dopravy v centrech měst a obcích, každodenní hygienou ulic (v 19. století se kropily ulice v Praze každý den) a rozšiřováním zelených oblastí clonících a filtrujících rušné komunikace. Na západ od nás je vstřícnost vůči automobilům o poznání nižší. V západoevropských městech se především rozšiřuje, zdokonaluje a upřednostňuje MHD. Londýn zpoplatnil cestu autem do centra, někde snižují počet parkovacích míst (např. Zürich), jinde zakládají čtvrtě bez aut (např. Brémy). V Amsterodamu si odhlasovali omezení autodopravy v referendu, rozšiřují se pěší zóny a oblasti, kde se smí jezdit jen 30 km/h (takzvané zóny Tempo 30) a populárním se stává i společné sdílení aut – tzv. carsharing (Německo). Uvědomělá města podporují stále více chodce a cyklisty. Nejúčinnější je vždy kombinovat více opatření, která se doplňují.
Jde o to, aby se našel odvážný politik, který by přesvědčil veřejnost, že mnohem praktičtější, příjemnější i zdravější pro jednotlivce i město jako celek je pohybovat se pěšky, na kole nebo MHD a zavést opatření, která by k takovým preferencím vedla. V evropských městech (Amsterodamu, Štýrském Hradci, Berlíně…) se o zklidňování dopravy zasloužili komunální politici. U nás se zatím nic podobného nestalo. Omezování automobilové dopravy se prosazuje všude špatně a odolat korupčnímu tlaku ze strany automobilové i stavební lobby vyžaduje velkou odvahu a podporu voličů. Škoda, že Praha nevyužila příležitosti po povodních, kdy byla autodoprava více regulovaná a více se využívala MHD a železnice, více se chodilo a jezdilo na kole a velká část Pražanů si takovou situaci pochvalovala i užívala.
Autorka působí v Nadaci Partnerství.