Problémem mnohých představitelů vlny world music, která čerpá z domácí lidové hudby, jsou příliš slyšitelné „švy“ mezi tradiční inspirací a moderním zvukem. Lidová melodie a rocková rytmika tedy sedí v jedné nahrávce vedle sebe, možná by jim ale bylo lépe zvlášť. Jsou ovšem případy, kdy se staré s novým prolne, aniž by výsledek budil rozpaky. Dva důkazy, že to je možné, vydala v loňském roce firma Indies.
V určitých vlnách se hudební tvůrci obracejí pro inspiraci k lidovým kořenům (nebo k tomu, co za ně považují) a s nimi se tím směrem zaměřuje i zájem širšího publika. Na to, co v této oblasti učinil v devatenáctém století Bedřich Smetana s Antonínem Dvořákem a na počátku století dvacátého Leoš Janáček, navázal v sedmdesátých letech Jaroslav Hutka se svými souputníky. Přelom tisíciletí přinesl další nárůst zájmu o „hudbu našeho lidu“. Všechen ten zájem však nápadně obrací k východu: Morava je oním pravým místem a ze všech dochovaných pramenů ční sbírky Františka Bartoše a Františka Sušila z devatenáctého století. Zatímco romantici dávali lidovým melodiím a rytmům orchestrální zvuk a folkaři za normalizace se spokojili s kytarou, nyní to je často rockový sound, jenž má folklorní materiál přiblížit dnešnímu posluchači.
Jiří Plocek je původní profesí chemik, celoživotním posláním ale hudebník. Jeho vydavatelství Gnosis, které nedávno ukončilo činnost, má ve svém katalogu řadu skvělých titulů jak z oblasti autorské tvorby na pomezí žánrů, tak především moravské lidové hudby různých regionů v podání výtečných interpretů. V sestavě nazvané Tegrass pak v devadesátých letech pěstoval Plocek fúzi lidových vlivů východní Evropy s bluegrassem. Aktuální CD Písňobraní představuje jednak velice osobní výpověď o vztahu k hudbě, jednak ukázku toho, jak lze hrát bez purismu i bez křečovitého míchání stylů. Plockovou partnerkou je zpěvačka a houslistka Jitka Šuranská, která se jinak pohybuje ve světě vážné hudby. Dvanáct moravských a jedna slovenská píseň dostaly velmi úsporné aranže: dvoje housle, housle s mandolínou, občasná flétna. Ačkoliv nejde o žádný pokus o rekonstrukci autentického zvuku, výsledný výraz má velice blízko tomu, jak asi zněla hudba na moravsko-slovenském pomezí, než se ve třicátých letech objevila móda velkých muzik s cimbálem. Melodie se stávají výchozím bodem pro improvizaci bez exhibice, občasné nezvyklé harmonie nebo bluegrassové vyhrávky v tomto kontextu nepůsobí nijak cizorodě. Ve čtyřech skladbách doplní zvuk nahrávky kontrabas Petra Surého, ve třech irská píšťalka Luboše Maliny. „Už je dzeň“ zpívá Jaromír Nečas, jehož podání téměř neprozrazuje překročenou osmdesátku. O generaci mladší zpěvák Roman Dostál hostuje v písni Nechoď k nám, synečku.
Symbolem úspěšné popularizace moravského folkloru se v posledních letech stal soubor Hradišťan, respektive jeho muzika pod vedením Jiřího Pavlici. Od tradiční hudby jižní Moravy se vydal k autorské tvorbě ve více či méně lidovém duchu a k různým fúzím. Jeho album se skupinou AG Flek prošláplo cestu k popularitě Čechomoru, zhudebněné verše Jana Skácela jim získaly popularitu bezmála masovou. Společné projekty s japonským instrumentalistou Yas-Kazem nebo Jihoafričanem Plaatjesem místy postrádaly onu „bezešvost“ a budily dojem jízdy na vlně obliby míchání kultur.
Deska Hrajeme si u maminky zavádí Hradišťan na tenký led písniček pro děti. V tomto oboru již vzniklo dost hrůzostrašných děl, vycházejících z předpokladu, že hudba pro děti musí být sladká a hloupá. Led je o to tenčí, že velká část z třiatřiceti písniček patří k těm, které v dětství slyšel snad opravdu každý, Hradišťan však bruslí zdatně. Ne všechny písně jsou moravské provenience a ne všechny jsou lidové: úvodní Měsíce složil Pavel Jurkovič, Čáp je dílo Petra Ebena, jindy je autorem hudby Pavlica, najdeme zde texty od Jana Skácela i Václava Čtvrtka.
Ani tyto takzvané umělé skladby nepůsobí v rámci celku rušivě. Velkou roli hraje citlivá aranžérská práce. Vše je velice jednoduché, tím spíše pak vyniknou drobné nápady a „finty“. K tradičnímu obsazení cimbálové muziky se přidávají občasné perkuse, téměř „neviditelné“ klávesy a méně obvyklé instrumenty, jako je niněra, famfrnoch nebo pampelišky. Kromě Pavlici a stálé zpěvačky Hradišťanu Alice Holubové tu dostávají prostor především děti ze souboru Hradišťánek a Základní umělecké školy v Uherském Hradišti.
Zastánci míchání tradiční hudby s populárními žánry tvrdí, že díky fúzování získávají lidové písně nové publikum, a statistický výzkum by možná potvrdil v posledních letech zvýšený výskyt Pražáků na Horňáckých slavnostech ve Velké nad Veličkou. Pokud je aktualizace odkazu lidových muzikantů podána s takovým vkusem a citem jako na zmíněných nahrávkách Jiřího Plocka nebo Hradišťanu, má svůj nepopiratelný smysl.
Autor je šéfredaktor časopisu His Voice.
Jiří Plocek, Jitka Šuranská: Písňobraní. Indies, 2005.
Hradišťan: Hrajeme si u maminky. Indies, 2005.