Padesát zlotých

Na protialkoholním oddělení vypukl spor o rukopis. Budu-li upřímný, když jsem se tam ocitl poprvé, neměl jsem sebemenší ponětí, že vstupuji na půdu domu kreativní tvorby, že se dostávám do okruhu literátů a spisovatelů, kteří neustále vytvářejí delirické autobiografie, kteří do laciných šedesátistránkových sešitů, nazvaných Prožitkový deník, sepisují své nejniternější pocity a potí ze sebe své alkoholické reflexe. Ráno a dopoledne pacienti psávali, anebo celé hodiny v očekávání inspirace s deskami v podpaží (jejich tloušťka závisela na délce pobytu) korzovali po chodbách, odpoledne se konala skupinová sezení s terapeutkami, doktorem Granadou nebo s terapeutem Mojžíšem, zvaným Já, alkohol. Pacienti poslouchali přednášky a účastnili se seminářů, po večerech mívali komunikativní setkání, po kterých se rozpoutávaly vášnivé diskuse. Během jedné z takových debat napadla početná skupina přítomných pacientku Mariannu, že její alkoholická reflexe, kterou právě před svými kolegy prezentovala, je až nápadně podobná výpovědi pacientky Joanny, kterou měli posluchači možnost slyšet před týdnem. Poněvadž se obě strany bránily vzájemným osočováním, nebylo na otázku, zda Marianna opsala vizi své pijácké noci od Joanny, anebo tomu bylo naopak, vůbec snadné odpovědět. Celá skupina se jednohlasně dožadovala toho, aby se pozítří odehrála konfrontace, aby obě přečetly své práce, načež měla následovat diskuse, hlasování a konečný verdikt.

Mariannin text zněl přibližně takto: „Stalo se to 21. prosince roku 1985. Vzbudila jsem se uprostřed noci. Měla jsem děsnou kocovinu, potila jsem se a měla jsem zimnici. Neměla jsem ani vindru. Věděla jsem, že můj muž, který spí ve vedlejším pokoji, má hotovost. Vkradla jsem se tam, prohledala jeho oblečení a v zadní kapse u kalhot jsem našla peněženku. Vytáhla jsem z ní padesát zlotých, potichu jsem se oblékla a vydala se do non-stop večerky, která je kousek od našeho domu. V obchodě jsem koupila šampaňské a vzala je s sebou domů. V kuchyni jsem nerozsvěcela, bylo tam koneckonců poměrně světlo, bydlíme totiž v přízemí a hned za oknem stojí pouliční lampa. V kuchyni jsem šampaňské otevřela, přestože jsem se celou dobu bála, že korek vystřelí a mého muže probudí. Povedlo se mi však láhev otevřít potichu a během půl hodiny jsem ji celou vypila. Udělalo se mi mnohem lépe. Získala jsem typickou kuráž a nesnažila se o žádná preventivní opatření, dokonce jsem si v předsíni suverénně rozsvítila a směle vyrazila ven, abych láhev hodila do smetí. Cestou mě přece jen napadlo, že nějaká zásobička na zbytek noci by se šikla, a protože mi ještě zbyly peníze, znovu jsem se vydala do večerky a koupila si malou vodku. Po návratu domů jsem se opět uchýlila do kuchyně, ale tentokrát už jsem tam nechtěla pít. Z kredence jsem vyndala půllitrovku malinového sirupu, který jsem ostatně v létě vařila z malin, co nám rostou na zahrádce. Půl flašky jsem vylila do dřezu a do té druhé jsem trychtýřem nalila malou vodku z nočního obchodu. A ani ne celou, když jsem totiž sirup vylévala do dřezu, bylo mi vodky líto a ještě před smícháním drinku jsem si několikrát lokla přímo z láhve. Několikrát jsem ji řádně protřepala, jednak proto, aby se vodka dobře promíchala se šťávou, ale taky proto, aby to vypadalo, že je v ní pouze samotná šťáva. Chtěla jsem si ji totiž vzít s sebou do pokoje, lehnout si a popíjet v posteli. Věděla jsem, že mi bude dobře, že budu dobře spát, že se budu moct napít, kdykoli se vzbudím, a že se mi uleví. Přesto jsem si byla vědoma toho, že můžu usnout tvrdě, pro jistotu jsem tedy chtěla, aby to vypadalo jako neředěný sirup, to kdyby můj muž ráno vstával dřív a našel u mé postele láhev. Prázdnou flašku od vodky už jsem do smetí nenesla, ale schovala jsem ji za gauč. Lehla jsem si do postele a je pravda, že jsem se občas budila, takže jsem potom upíjela a celou dobu mi bylo náramně fajn. Ráno si manžel nakonec nevšiml ani láhví, ani toho, že jsem musela v noci odejít, koupit si alkohol a popíjet, všiml si ale, že mu v peněžence chybí padesát zlotých a začal mi to nahlas vyčítat. Já však opět měla docela dobrou kocovinu, podpořenou agresivní náladou, takže jsem mu udělala hysterickou scénu, oblékla jsem se, sbalila si svých pár věcí a tehdy začalo mé dlouhé potulování, které by se dalo nazvat jedním nekonečným alkoholickým tahem.“

Marianna přečetla svůj text přerývavým hlasem, každou chvíli si utírala pomyslné a možná i skutečné slzy a všemi možnými způsoby dávala najevo, že to jí posluchači křivdí, že to Joanna její práci opsala.

„Je mi to hrozně líto,“ řekla nakonec, „že jsem byla okradena o svůj život. Teď to, co mi ukradli, uslyším a nevím, jestli to přežiju,“ její hlas byl přerývavý naprosto nekontrolovatelným způsobem, načež bez jakéhokoli sebeovládání vybuchla v opravdový pláč.

Její soupeřka však postupovala naprosto identicky.

„To mě okradli o můj život,“ řekla Joanna, „a když jsem před chvílí slyšela, jak někdo tak neskutečně drzý čte kapitoly z mého života, který si přivlastnil, myslela jsem, že umřu.“

I svou alkoholickou reflexi četla Joanna k nerozeznání od Marianny, naprosto stejným přerývavým hlasem, stejnými gesty si utírala pomyslné či skutečné slzy, a aby byla tato situace ještě groteskněji symetrická, obě dvě si utíraly oči naprosto stejnými kapesníky s bledě růžovou korunkou.

Joannina verze zněla přibližně takto: „Stalo se to v polovině listopadu roku 1997. Vzbudila jsem se ve tři ráno a byla jsem v zuboženém stavu. Měla jsem děsnou kocovinu, ale není divu, protože celý předchozí den jsem pila. Měla jsem zimnici a byla celá zpocená. Věděla jsem, že jsem úplně flok. Bydlela jsem tehdy u sestry a jejího muže a tušila jsem, že švagr
má peníze. Švagr totiž vůbec nikdy nepil, a peníze měl vždycky.

Opatrně, abych je nevzbudila, jsem otevřela dveře do jejich pokoje a po špičkách do něj vešla. Švagr si své oblečení pečlivě věšel do skříně, věděla jsem tedy, že musím hledat tam. Přesto jsem se bála, že až budu otevírat skříň, můžou dveře skřípat, a sestra nebo švagr anebo oba zároveň se probudí. Nakonec se mi však podařilo otevřít skříň potichu. V kapse u jednoho ze sak, která v ní visela, jsem nahmatala švagrovu peněženku. Aniž bych ji z kapsy vyndávala, vytáhla jsem z ní naslepo bankovku. Nevěděla jsem, jakou má hodnotu, a bála jsem se, že její hodnota bude příliš nízká. Když jsem se však ocitla zpátky ve svém pokoji a prohlédla si ji, zjistila jsem, že se mi podařilo vytáhnout celých sto zlotých, což mě na jedné straně potěšilo, ale zároveň trochu vyděsilo, měla jsem opravdu velkou sumu peněz, obávala jsem se tedy, že si absence tak velké částky švagr všimne. Má nerozhodnost však netrvala dlouho, o variantě, že půjdu zpátky do jejich pokoje, vrátím švagrovi do peněženky sto zlotých a budu se snažit najít nějaké menší peníze, jsem ani nepřemýšlela. Potichu jsem se oblékla, vyšla ven z bytu a výtahem sjela do přízemí, protože tam máme v našem paneláku non-stop večerku. Zašla jsem dovnitř a koupila si šampaňské. Jelikož jsem měla na alkohol děsnou chuť a jelikož jsem se bála, že když budu otvírat šampaňské doma, špunt bude dělat rámus a vzbudí spící domácí, otevřela jsem ho už u výtahu. Mé obavy byly zbytečné, špunt tak jako tak nevyletěl. Nastoupila jsem do výtahu a stiskla všech dvanáct tlačítek, bydlíme totiž ve dvanáctém patře. Díky tomu se výtah každou chvíli zastavoval a já během té dlouhé cesty, přerušované častými zastávkami, popíjela šampáňo. Pila jsem ho však asi příliš rychle, protože když výtah konečně zastavil ve dvanáctém patře, zjistila jsem, že v láhvi zůstalo již velice málo tekutiny. Poněvadž mi zbylo ještě hodně peněz a vypité bublinky mě docela slušně rozparádily, rozhodla jsem se udělat bonusový nákup. Ještě jednou jsem sjela dolů, a ještě jednou navštívila obchod.

Tentokráte jsem koupila dvě malé vodky. Jednu jsem si chtěla schovat na horší časy, tu druhou smíchat s půllitrovou coca-colou, kterou jsem taky koupila. Po návratu domů jsem sice byla neustále ve střehu, zároveň jsem však byla již mnohem uvolněnější. Trochu coca-coly jsem vypila, trochu jsem vylila do dřezu, snažila jsem se to namíchat tak, aby v láhvi zůstala přesně půlka, což se mi úplně nepovedlo. Do půlky coca-coly jsem dolila čtvrtlitrovku vodky, aby to vypadalo, jako že piju čistou colu. Prázdnou láhev jsem schovala za lednici. Moje falešná coca-
-cola, kterou jsem si chtěla postavit ke kanapi a v noci z ní upíjet, byla trochu světlejší, to ale nehrálo žádnou roli. Švagr byl blázen do zdravé výživy, nepil žádné nápoje s bublinkami a nejspíš ani přesně nevěděl, jakou má pravá cola chuť a barvu. Sestry jsem se nebála, věděla jsem, že kdyby něco, tak že se mě zastane anebo mě alespoň bude krýt. Šla jsem si lehnout, v pauzách, kdy jsem se probouzela, jsem upíjela a spalo se mi dobře prakticky celou noc. Ráno se ukázalo, že švagr si opravdu nevšiml, že mu chybí sto zlotých, ani že cola má jinou barvu, tím spíš, že jí zůstalo opravdu málo, zato však sestra mi naprosto bezdůvodně udělala scénu. Bez jediného slova jsem se sbalila a z jejich krkavčího domova odešla. Byla jsem však silně za vodou, měla jsem ještě kolem čtyřiceti zlotých a na dně kabelky uloženou láhvinku vodky.

Nevím, kam mě nohy vedly, nevím, jak dlouho můj flám trval, nevím, jak jsem se tu ocitla. Každopádně si v současné době velice přeji přestat pít.“

Diskusi, která nastala po prezentaci obou autorek, jsem poslouchal s knedlíkem v krku. Nejhledanější světový terorista stál na straně Joanny, Královna Kentská na straně Marianny. Sestra Viola hovořila o nefunkční terapii, stejně jako o etickém nebezpečí vzájemného opisování prací. Kryštof Kolumbus Objevitel tvrdil, že opisovat je skutečně špatné, že je však možné, že zlo bylo v tomto případě převlečené za dobro, respektive za dobrou, leč nevědomou vůli, poněvadž nemůžeme vyloučit, že autorky textů jistá podobnost příběhů či stejný osud skutečně potkaly. Doktor Granada a terapeut Mojžíš, zvaný Já, alkohol, mlčeli.

„V roce 1985 bys žádnou vodku za padesát zlotých nekoupil,“ ozval se Don Juan Žobro, který seděl na konci u zdi a evidentně se tak ve sporu přikláněl na stranu Joanny.

Poslouchal jsem verdikt s knedlíkem v krku a neřekl jsem ani slovo, i když bych měl, každopádně bych měl, za každé situace jsem se měl ujmout slova, ostatně to já jsem byl autorem obou sporných textů.

Když mě přivezli na protialkoholní, měl jsem na sobě košili, která smrděla zvratky, a kalhoty, které byly zralé k úřednímu spálení v ústavní kotelně. Neměl jsem u sebe ani groš, ani jednu cigaretu, neměl jsem prádlo, mýdlo, kartáček na zuby, neměl jsem nic. Ale už asi po týdnu, a po dvou týdnech bezpochyby, jsem začal hromadit všemožný majetek. Nyní, po šesti měsících (nepočítám-li přestávky, po kterých se sem s velkou oblibou vracím), mám na sobě elegantní tmavě zelený oděv. V horní kapsičce kabátku cinkají pětizlotůvky, na nočním stolku se mi kupí banány, pomeranče, čokoládové bonbóny a jiné pochutiny. Když otevřu šuplík, vypadnou z něj bezedné zásoby cigaret. Každá čokoláda, každá mince, každý balíček camelek, každá plechovka ananasového kompotu znamená přinejmenším jednu alkoholickou reflexi či jeden Prožitkový deník, který jsem napsal.

Když se po oddělení roznesla zpráva (a roznesla se, jestliže ne rychlostí blesku, tak potom jako střela), že se v civilu živím psaním, stylisticky málo zdatní pacienti se na mě začali hromadně obracet a prosili mě o nezištnou pomoc, jak jinak. Pomáhal jsem jim však s čistým svědomím. Nejenom že jsem za ně pouze psal, respektive reprodukoval jsem na papír jejich výpovědi. (Samozřejmě že nastaly případy, kdy bylo třeba něco v něčím jménu pozměnit – například v případě Nejhledanějšího světového teroristy jsem musel napsat celý text, od a až do zet, většinou jsem však zapisoval to, co mi nevědomky diktovali. Vyprávěli mi historky ze svých životů a já jsem až na mírné stylistické úpravy zapisoval jejich ústní projev prakticky slovo od slova.) Ostatně není velkým literárním ani životním tajemstvím fakt, že totiž mluvit umějí všichni, na rozdíl od písemného projevu, který ovládá jen málokdo. Přesně tak, občas jsem stylizoval jejich příliš uhlazený projev, aby text získal nezbytnou a také autentickou krkolomnost, a pokud měla tato stylizace pro někoho význam a někoho ovlivňovala, tím člověkem jsem byl já, ne oni.

A navíc jsem nebyl spisovatelem, který by tvořil na protialkoholním oddělení fikci a podepisoval se cizími jmény. Byl jsem správcem jejich myšlenek. Obě dvě, Joanna i Marianna, mi nadiktovaly svou noční můru, a já obě výpovědi písemně zaznamenal, tím jsem si jistý. A jsem si jistý, že Marianna s hrůzou, v naprostém přesvědčení a stále ještě s velkým strachem hovořila v případě manželovy peněženky o padesáti zlotých.

Z knihy Pod Mocnym Aniołem, Wydawnictwo Literackie, Kraków 2000, přeložila Bára Gregorová.

Český překlad vyjde v nakladatelství FRA na začátku roku 2007.

Galerie

Vincent van Gogh je kolorista. Zejména barevné dřevoryty ho silně inspirovaly a otevřely mu bránu k jeho způsobu zacházení s barvou. Spočíval v tom, že vedle sebe začínal klást velkoryse pojaté barevné plochy. Nelomené, nemíchané barvy u něj září čistotou od středověku nevídanou. Žádná z nich nehraje druhé housle, není tmelem mezi jinými barvami, nemá úlohu ztlumeného pozadí.

Kolorista je umělec, který se vyznačuje specifickým smyslem pro barvu. Klade na ni důraz a v jeho obraze se od ní odvíjejí všechny prvky. Kolorista nevytváří prostor kresbou, ale především barevnými formami, neboť využívá schopnost barvy ustupovat do hloubky či vystoupit do popředí. Na místo barevných odstínů používá barvy čisté a vytváří světla, stíny a tmu i dojem objemu a plasticity. A vztahem mezi jednotlivými barvami, které kromě toho mohou evokovat chlad nebo teplo, vytváří silové pole kompozice. Barvy mají nakonec také svou expresivní nebo symbolickou výpověď. Každá z nich tak současně v obraze plní odlišné funkce, má svůj jedinečný charakter. Sladit je do jednoho celku není vůbec lehký úkol. V roce 1888 píše svému bratru Theovi:

„A velmi často – když se vracím od duševní práce, při níž jsem uváděl v soulad šest základních barev, červenou, modrou, žlutou, oranžovou, fialovou, zelenou –, myslím na toho báječného malíře Monticelliho, o němž se říkalo, že je takový pijan a blázen. Suchá práce, výpočty, při nichž je lidský mozek k prasknutí napjat jako mozek herce na jevišti, hrajícího těžkou úlohu, při níž musí v pouhé půlhodině myslit na tisíc věcí najednou. Jediné, co potom člověku uleví a co ho rozptýlí, je pořádná sklenice nebo silný tabák, který ho ohluší.“

Ve svých listech z jižní Francie do Paříže bratrovi dopodrobna vyprávěl o neustálém zázraku, který pro něj znamenal svět barev. Popisoval mu detailně, z jakých barvených kontrastů – to je klíčový pojem van Goghova zralého díla – sestavuje kompozice obrazů. Základem jsou mu přitom komplementární kontrasty. Staly se pro něj výtvarným programem, na kterém je asi od poloviny 80. let 19. století založené jeho dílo. Vychází ze skutečnosti, že oko se při pohledu na jednu barvu dožaduje jejího doplňku: zahledíme-li
se do zelené a vzápětí do bílé, před očima se nám vytvoří červená, u modré oranžová, u fialové žlutá a naopak. Není náhoda, že se přesně o těchto barvách zmiňuje v uvedeném citátu. S pomocí podobných kontrastů vyprávěl své „příběhy“, připisoval jim roční období, pocity lásky nebo, jako ve zde zobrazeném díle, atmosféru zločinu.

„Ve své Noční kavárně jsem se snažil vyslovit myšlenku, že kavárna je místem, kde se člověk může zničit, zbláznit, spáchat zločiny. Kontrastem něžně růžové a krvavě a temně rudé barvy, jemně zelené à la Ludvík XV. a Veronesovy zeleně se žlutozelenými a tvrdými modrozelenými tóny v ovzduší sírově žluté podsvětní výhně jsem se pokusil vyjádřit moc temných sil v zabijácké krčmě. A to všechno pod povrchem japonsky veselým a tartarinovsky bodrým. Co by však mým obrazům řekl pan Teersteg, který pronesl i před Sisleym, nejjemnějším a nejněžnějším impresionistou: ,Nedovedu se ubránit myšlence, že ten, kdo to maloval, byl trochu stříknutý.’? Před mým vlastním obrazem by řekl: ,To je opravdu delirium tremens.’“

Dušan Brozman