Jméno Michala Pěčky Smržického z Radostic (asi 1575 – prosinec 1623) se objevuje na několika místech románu Zikmunda Wintra Mistr Kampanus a nemůžeme říci, že by se o něm mluvilo pěkně. Spíše patří k těm záporným a opovrhovaným postavám, které v závěru knihy působí hrdinovi duševní nepohodu. Podíváme-li se, co o něm píše Skála ze Zhoře, Balbín, Zíbrt a jiní, mohli bychom tomuto vidění přitakat, ovšem jen do té doby, než zjistíme, že mu Jan Campanus Vodňanský dedikoval několik pochvalných básní a velmi vysoce oceňoval některá jeho literární díla. A literární dějiny? Ty jej uznaly za nehodného zájmu a raději o něm taktně mlčí.
Michal Pěčka se zřejmě narodil krátce před smrtí svého otce Jana Pěčky Smržického (zemřel 6. 1. 1576), vzdělaného a zámožného měšťana povýšeného do šlechtického stavu. Matka Veronika se krátce poté znovuprovdala za Duchoslava Tugurina Čáslavského, jenž měl největší zásluhy na vzdělání svého nevlastního syna. Po studiích ve Velkém Meziříčí a Vratislavi ho otčím poslal ke svému příbuznému Duchoslavu Tugurinovi Košickému do uherského města Jágeru.
Když turecká armáda začala 21. 9. 1596 Jáger obléhat, Pěčka společně s mnohými studenty a Tugurinem Košickým utekl přes Slovensko do Čech. Následně cestoval do Bavorska a Saska. Tento děsuplný zážitek ztvárnil v latinské básni zachované v rukopise a mající 36 hexametrů. A nejen to. Můžeme říci, že se turecké nebezpečí v Pěčkově díle neustále tematizuje, obměňuje a navrací ještě v pozdních pracích ve dvacátých letech 17. století. Roku 1597 vydal De bello Turcico, čítající 769 hexametrů, jako součást tisku Classicum adversum bellum Turcicum, vydaného v saském Freiburku, kde načas zakotvil a studoval po svém útěku z Uher. V básni nabádal k odporu proti Turkům a přirovnával je, jak bylo v té době obvyklé, k božímu trestu. Roku 1598 byl přijat do Nazaretské koleje Karlovy univerzity, ale opět zde pobyl krátký čas. Následujícího roku navštívil Štrasburk a roku 1600 Neapol.
Po svém příchodu do Prahy se stal advokátem a oženil se. V této době sepsal a roku 1609 vydal tiskem u Pavla Sessia Akcí a Rozepře Mezi Filozofem, v Lékařství Doktorem, a Orátorem aneb Prokurátorem..., což je jeho nejpozoruhodnější dílo vydané v předrevolučním období. V centru tohoto trialogu, jenž má formu obhajoby jednotlivých mluvčích, je otázka, kdo prospívá nejvíce své vlasti. Zde je třeba poznamenat, že Pěčka jako právník straní samozřejmě prokurátorovi, ale tento prvek byl do díla vsazen již výběrem předlohy i tématu vzatého z Quintiliana a z jedné disputace na německé univerzitě, které byl přítomen, jak již je poznamenáno v dedikační předmluvě věnované prokurátorům. Je však možné, že autor čerpal i z obdobného literárního zpracování Filipa Beroalda Declamationes philosophii, medici et oratoris, qui praestet, o jehož díle a slavné disputaci se mohl dovědět při svém pobytu ve Štrasburku. Rukopis Akcí a rozepře dal s největší pravděpodobností ještě před tiskem přečíst Alžbětě Johanně Westonii a Janu Campanovi Vodňanskému, aby nad ním vynesli svůj soud. Úvaha nad obsahem pak následně vstoupila do samotné finální podoby knihy, v níž text uvádí a uzavírají latinské verše obou básníků. Poslední slovo však náleží básnické odpovědi Pěčkově.
Campanovy verše uznání a chvály se ještě objevily v edici latinské pozůstalosti Pěčkova nevlastního otce Duchoslava Tugurina Čáslavského (zemřel 1608), která vyšla roku 1612 Pěčkovým nákladem.
Zcela jinou etapou Pěčkovy tvorby tvoří díla vzniklá po jeho konverzi ke katolictví kolem roku 1617. Po druhé pražské defenestraci utekl do Říma, kde se svými latinskými básněmi věnovanými papeži postavil na odpor proti stavům. Obdobně si počínal po celou dobu povstání, takže jej direktoři vypověděli ze země. Vyhnanství trávil pravděpodobně ve Vídni, kde psal a publikoval několik pamfletických jednolistů. Tím nejpozoruhodnějším je jistě latinský prozaický list Encomia Bohemorum z roku 1619, založený na prostém vtipu. Čte-li se text normálně, vyjadřuje chválu Čechů, pakliže se čte podle naznačeného raka pozpátku, dává text zcela opačný smysl. Později jiný vtipálek vyměnil slovo „Bohemi“ za „Iesuitae“ a o zábavu bylo postaráno na jiné straně barikády.
Za nejvíce odsouzeníhodné dílo je považován soubor satirických básní namířených proti odbojným Čechům, v němž nešetřil ani 27 popravených představitelů stavovského povstání. Jen připomeňme, že Pěčka získal dům po Simeonu Sušickém ze Sonnenštejnu, jednom ze tří oběšených při této exekuci. Pěčka se rozhodl satiry vydat pod rafinovanými cizozemskými pseudonymy, a proto celý název zní Petri Ribaldi Peruani Satyrarum liber prior et Reinoldi Giusco de Goa Americani Elegiarum et epigrammatum cum miscellaneis liber posterior, Indiarum occidentalium poetarum cum rubeo ense. Impressum Utopiae apud Raphaelem Ataalida. Cum licentia Moschovitarum anno MMDDXLIoI. Tento obsáhlý a dlouhý název v sobě skrývá mnohé satirické narážky, čemuž napovídá již označení, že tisk vyšel v Utopii s neexistujícím datem, a jména domnělých autorů znamenají Peruánce Ribalda, tzn. nezbedu, a Amerikána Rainolda Gvisca, tedy někoho, kdo je od událostí v Čechách velmi vzdálen. Pamflet vyvolal i u místodržitelů takový odpor, že ho nechali zkonfiskovat a demonstrativně spálit. Do dnešních dnů se zachovalo jen několik tisků.
Dlouho se pátralo, kdo by mohl být autorem tak děsuplného hanopisu. Bohuslav Balbín jej připsal ve svých Bohemia docta Pěčkovi, což potvrdilo i pozdější zkoumání obsahu textu satir. S tímto zjištěním se vyrovnává literární historie dodnes.
Autor studuje klasickou filologii a bohemistiku.