Do dáli vzpomínek

Říkají mi Viktor

Narodil jsem se kdesi na hřbitově

Ze všeho nejdřív na světě spatřil jsem náhrobky

A možná proto jsem si osvojil ten zvyk:

V bílých kalhotách se toulat špinavými městy

Hodiny vysedávat na mastných sedadlech v přecpaných autobusech

A během dlouhých poutí napříč městem

Se zalamovat mezi cizí těla

Jež opuštěna svými obyvateli

Bez ustání se ve své samotě stravují

A s časem navzájem se loví

Kdo kdy kde koho měl a na jak dlouho

odhalí pouze prozřetelnost

Nevěrná chlípná koketní růžovým olejem navoněná družka

Města

Zažloutlá mapa v babiččině truhle

Je rodokmenem tohoto města

Na něj teď kdysi mocní muži močí

Šiky nemocných pramužů

Pluk nastoupený podél náhrobků

Pažby pušek na ramenou

Jeden z nich právě vyšel z bordelu

Červená pustina kde náboj vystřelil a přihlížel

Má svraštělou tvář a na konci zažloutlý špičatý knír

Oči v denním světle slábnou

Přece však oči orla v temnotách

Volno muž odchází a nastupuje další

Čerstvě operovanou prostatu močovou trubici tlusté střevo

Všechno jediný nádor dílo padesáti let

ženy celým tělem tarasící

mladá a otevřená jí zůstala jen ústa

Jazyk bdělý a zlý proklínající žvanivý hadí jazyk

Staří zblízka a staří zdaleka se neznají

Přestože čůrali na tentýž kmen

A práci v tomtéž městě sdíleli

Ale ne život

Ti jedni žili v dálce z níž za prací do města přišli

Mezi zdmi pracovního města den je vysával

Aby je do dálek za noci ve spánku posílal

Do dáli vzpomínek

Zato jiní vtaveni jsou v toto město i s jeho osudem

Každý nůž který město rozdělil k jejich páteři pronikl

Na každý strom jeden stařec močí

A na lavičkách v parku v popředí

Tráví hrdinky práce života soumrak

Během dlouhých poutí skrze toto město

Vídávám rodokmeny z nichž opadalo listí

V nich ornitologové se zašedlými vousy po vyhynulých ptácích pasou

Město nemá paměť

Jeho duté tělo se prohání po kanálech

lapá po dechu

Po právě vdechnutém výdechu

Po hlasu nezvěstných generací

Polyká svých dvaasedmdesát řečí

A plodí děti za deštivých dnů

Na hřbitovech vyděšené děti

Z břicha Země nikoho

Dětem z brlohů na slunci oči pukají

Kdo jede skrze to město v bílých kalhotách

To špinavé město štítí se světla

Byť by to byl jen zapalovač toho naproti

Přestup

I.

Odkud já jsem to vzešel

Z jazyka matčina

A z hlavy mého otce

Už se v tom nevyznám

Kdosi mne ale

přišel poučit

A můj si bere jazyk

Hlavu mou

Odkud

Já otci jednou napíšu

Dopis až bude mrtev

Odkud

Se jenom do pátrání pustit

Jak najít jazyk matky mé

Když nelze bez jazyka

Se doptat na cestu

Pokud bych jednou zpátky domů chtěl

Odkud

Až na dveře zapomenu klepat

A náhle budu svědkem

kterak hlava mé matky

Se zavine do jazyka otce.

II.

Rozkládej mapy

A najdi si útulný dům

Všechny životy tam jednou skončí

Poznáš teprve mnohem později

Že země kde stojí ten dům

Už dneska není

Tvá pozemková kniha neplatí

vlastními slovy zatoužíš popsat zaniklou zemi

a kartografové ti ukryjí

Hranice ve tvé vlastní řeči

Vždycky znovu hranice

Tvých pozemků souhlasí

Tví otcové se postarali

Jejich hroby jsou výmluvnější

III.

Za každých časů zazní

prý obrácení třeba

z úst mužů kteří míří zpět

Uprostřed jejich domů oheň vyhasl

Měli by ho zas rozdmýchat

Kdo zdusil jejich plameny

Ne, zacelené rány nevěští uzdravení

Provázejí tě do konce a žádný protitah

Tě nevrátí zpátky k začátkům

Kdo právě přišel zrozený je k smrti

Pod žádným obrazem nestojí jeho jméno

Z žádného popisu nepovstane z mrtvých

Opodál cesty leží přeražené značky

Jak je však znovu postavit

náhražku za otce

za bdění

a svůdce

přistane v hrobě

ne v zaslíbené zemi

Jednou tam

Zapovězeným krokem dostepují

Nikdo nepostrádal ohněpysky

Ani v horečkách vyvržené slovo

V bezčasí uzdravení

Jsou všichni nevěřící ztraceni

Před vlastním domem na vlastním pozemku

IV.

Mezi prvorozenými jsem na sever přišel

Zelená luka tam na mě čekala

Tak ulehl jsem sám

Ještě s pískem v botách

Jsem rozšněroval vak

A donesený chléb jsem rozlomil

Prospal jsem tvrdě možná dlouhé léto

Někdo mě tehdy oblakem přikrýval

Když jsem procitl našel jsem uvnitř ptáka

Křídla měl zledovatělá

Ten oblak by mě zahřát nemohl

Sněhový ráj mě nestvořil

Rukama těch kdo daleko jsou

Od mého času

Dříve jsem na zemi procital

Na promrzlé pláni

Netušila nic o mně

Ani o ptákovi

Co nikdy nedoletěl

V.

Sbírám tvé sem tam poházené šatstvo

Přede mnou tvoje obnažené tělo na kůlu rotuje

Na mučednickém kůlu

Povolal tě a spoután byl

Nebude ale za noci hvězdný tvůj obraz velebit

Později mi řekneš prý jsi spala

A že já zatím v dálce o tobě jsem snil

Jenže já jsem byl docela blízko

Tvým vlastním slovem spíš nežli slovem cizím

A z mého snu mě rozbolely kosti

Té noci bližší bylas mi nežli tvá nepřítomnost

Cítil jsem se jak ten

Kdo za dálkových hovorů

Slovo zachytí a soudí

Z povrchní shody

Že jeho protějšek je v dobrém rozmaru

A slovo přitom zapadne

Do pusté divočiny ješitnosti

V nejnemožnější dálce od koitu díkůvzdání

V mém kosmu jsi ty jediná planeta

Má důvěrná bludička bytostí cizích

Pro mě neobyvatelná zatím a tak

jediný můj přistávací bod.

XII.

Den nasazuje dlouhou tvář

Zapadá slunce a na zácloně visí

Teď smíme si tři věci přát

Jednou právě tady zůstat

V tomto okamžiku tu zůstat

Napříště tady být

Záclona slunce setřásla

Nic jiného nám nezbývá

Než tady zůstat jednou provždy navěky

Přeložila Tereza Brdečková

Přestup do neklidu nového světa

„Hranice mají dvojí význam,“ píše Zafer Senocak. „Mohou být překážkou, anebo přechodem z jednoho světa do druhého.“ Robustní básnický talent mu umožňuje procházet hranice mezi skutečnými i imaginárními světy stejně pohodlně, jako by procházel stěnami. Otevřené a zavřené hranice byly pro něj jako pro imigranta zprvu přirozené téma a časem se z nich vyvinulo základní téma pro jednadvacáté století.

K otázce „kdo jsem” se nevyhnutelně druží „kam patřím a proč”. Odpověď visí v neznámu, jelikož tradiční národní či společenské identity se staly jen matoucí nálepkou. Ale čím nahradit zmizelá útočiště? Jak žít v globálním světě, který nám bere intimitu známých míst v nás i mimo nás, a kde se každý pocit příslušnosti tak snadno mění v karikaturu, ve strach a nenávist? Trvat na tradicích, anebo všechno důvěrně známé zapomenout a zničit? A máme vůbec na výběr? Senocak je básníkem světa, kde se všechny jistoty symbolicky či skutečně hroutí. Úzkost ze ztráty známého se šíří světem jako nákaza. Už nevíme, zda je mír či válka, kdo je náš soused, ve které zemi stojí náš dům. Jeho poezie už léta spontánně žije v mnoha jazycích a českému čtenáři je blízká už tím, že pochází ze stejného rodu jako básně Vladimíra Holana: Velká témata, bohatý jazyk, homérská energie. Senocak sype jako z rohu hojnosti verše, které se skládají do vizí příštích světů, do vášnivých i konejšivých ornamentů.

Zafer Senocak se narodil 1961 v Ankaře jako syn učitelky a muslimského intelektuála. Do Německa přišel osmiletý a dvě identity se staly samozřejmostí. Vystudoval politologii a filosofii a jeho německy psané verše mu brzy vynesly řadu cen a stipendií. Patřil k prvním tureckým autorům, kteří německou tvorbou dali nový impuls literatuře, jež za sebou vlekla válečné trauma. Do jeho esejů, básní a románů pronikají znepokojivá témata: past svobody, pustina odosobněné sexuality, temnota německých dějin. Je mu blízká evropská literární klasika i orientální formy.

Rok před pádem zdi se přesouvá do Berlína a v podivné atmosféře, kde je revoluce na spadnutí, píše prorocký básnický cyklus V Novém světě (In der Neuen Welt). Z obrazu města, kde se prolínají západní, postkomunistické a imigrační vlivy, se rodí vize chaotické budoucnosti. V roce 2005 mu vychází rozsáhlý výbor básní pod názvem Uebergang – Přestup. Slovo, které v Berlíně provází cestující na každé stanici metra, je vyjádřením obecné situace: víme jen, odkud odcházíme. Kam jede další vlak, můžeme jenom tušit. Evropská literatura žije z velké části dík přistěhovalcům a dík jejich vědomí propustných hranic. V hlavách „domorodých“ Evropanů přitom přežívá obraz marginálního orientálního psavce, který klopotně hledá místo v západní společnosti. Tuhle arogantní představu moderní, hrdá a noblesní Senocakova literatura popírá. Vyrůstá z jednotného kulturního dědictví světa, který dramaticky přešlapuje na prahu nového rozdělení. Což je ten hlavní důvod, proč ji uvést do českého prostředí. Tady nestraší výčitky koloniální minulosti, ale vynořují se stejné otázky: Je vůbec nutné se ve jménu tradice vyhraňovat? Která z minulostí je správná, když máme každý jinou? Je můj lístek přestupní, nebo platil jen ve vlaku, z něhož jsem vystoupil? Jistoty jsou pryč. Zbývá naděje, že neprožíváme soumrak planety, ale bolestný ozdravný proces.

Tereza Brdečková

Galerie

Jakub Hošek má za sebou strmý vzestup. S vyvinutým smyslem pro orientaci napříč kulturní a uměleckou současností se v šestadvaceti letech stal jedním z finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého (2005) a je výrazně zastoupen v prestižní sbírce současné české malby Richarda Adama a v její stálé expozici v Galerii Wannieck v Brně. Je asi zbytečné výrazněji představovat jeho druhou identitu, Indie Twins. Se sestrou Anežkou Hoškovou pořádají výstavní, kurátorské a DJingové projekty a jsou vedle Štěpána Bolfa pilíři A. M. 180 Collective, který provozuje galerii A. M. 180 a pořádá koncerty, především ve strahovském klubu 007. V letech 2002–2003 redigovali vlastní pořad o alternativě na kabelové stanici Óčko a Hošek s Bolfem spolupracovali na pořadu Pomeranč na ČT 2. Hošek promotér je známá tvář a vzájemné prosakování hudby a jeho malby bylo dostatečně pojmenováno. Je autorem bukletů, plakátů a pozvánek na výstavy a koncerty. Naopak na jeho plátnech se v hoškovském fontu vlní texty francouzských šansonů a anglického punku, rocku. Přes obrazy se kroutí a napínají struny a plné i lineární křivky (za něž si autor vysloužil terminus technicus „biomorfní surrealismus), které zejména jeho čerstvější obrazy spojují s weirdy rockem.

Organické propojování několika uměleckých zájmů většinou způsobuje, že se jeden občerstvuje druhým. I když se v poslední době mohlo zdát, že by to v Hoškově malbě chtělo nabrat na speedu (asi v kontrastu s akcelerací počátků), při „bližším ohledání“ naopak začíná být sympatické, že si umělec dává na čas a neprojevuje zvláštní rozervanost, kterou bývá tak trochu zvykem požadovat od mladého postrockového novoromantika. Co bylo spojeno se street artem, komiksem, flashem a subkulturou, znělo ještě před pár lety jako revoluce, dnes je to zaklínadlo úspěchu, skoro koketerie s klišé. Graffiti a tagy se převalily ve vydatné přívalové vlně přes mnohá média a dnes je již třeba být ve střehu. Zákonitým pohybem se periferie přesunula do středu. Krysy opouštějí loď, ale Hošek, jak se zdá, ví své. Lineární vývojový model neuznává, je jen třeba se rozhlížet všemi směry a být opravdový. Takže žádná negace minulosti, jen mizí anarchistická rozmáchlost, punk is trochu dead, na ploše je uklizeno a počáteční „skreplovské“ vrstvení nahrazeno jistotou celistvého nátěru. Melodramatický příběh se schovává za stíny předmětnosti, komiks synkretizuje s abstrakcí a znakem, plochy strnuly a jen linky zůstaly svižné. Chyby neexistují, aspoň ne v iluzi, aspoň ne technické. Zmíněný biomorfní surrealismus zmutoval do dekadentního postneosecesního stadia, projevujícího se již totální plošností a z počátku pastelovou barevností, lineární vitální křivkou, kaligrafií a oblibou bordur jako náhražky za prostor. Jakub Hošek se pohybuje od komiksu ke krvavému románu. Dřevořez nahrazují výřezy šablon ze samolepek, zkratka je ještě kratší a dekadentně napíná formu a obsah. Lehká melancholie, trauma, migréna, gothica. Když obnažuje střeva, tak s vkusem, dojemně a krásně a zábava jde ruku v ruce se vzrušením. Hošek dospívá k manýrismu vlastního stylu, což dnes rozhodně není retard. Známé zůstává: pelichající chlupaté a vrtivé ocásky a údy, chlupaté trysky krve a jiných tekutin, střevní morfologie, motivy protínání a průniků, lodičky, cihličky, sluníčko a hlavně písmo (ještě že se dnes už nenosí psychoanalýza, to by to někdo mohl pěkně rozmáznout).

V našem prostředí je zvykem perfekcionalismus v sepětí s vyhraněnou formou čerpající ze současné pop- a subkultury označovat rovnou za design, Hošek však tuto formuli nabourává, neboť jeho umění je bazar, který zahrnuje vše, co se hodí, a dokazuje, že to lze, že tato synkretická stylová forma, tak jako jakákoliv jiná, je schopna nést obsahy a významy, pokud jimi umělec vládne a dokáže je propojit.

Jakub Hošek si vysoutěžil stipendijní pobyt v Bernu, kde právě dýchá švýcarský vzduch. To tedy můžeme v novém roce třeba očekávat, že v A. M. 180 potkáme Pippilotti Rist (i když na tu narazíme dříve v Holešovicích, díky Markovi Divo na sympoziu Proces) nebo Olafa Breuninga, ale spíše něco alternativnějšího. Hoškovy obrazy možná nasáknou alpinismem a budeme v nich stoupat po strmých útesech velehor jako u Mistra třeboňského oltáře a zašlapávat přitom krvácející alpskou protěž. To není ironie, to je radost z možná splněných přání.

Edith Jeřábková