Rok 2006 znamenal novou etapu ve vývoji bombastické mezinárodní prezentace moderního a současného umění FIAC. Jako protipól přehlídky vznikly dynamické manifestace Show Off, digitální DiVA a komorní Slick, jež pokryly celou metropoli. Nyní Paříž zažívá Měsíc fotografie.
Letošní 33. ročník mezinárodního veletrhu se současným uměním FIAC (Foire International d’Art Contemporain) se konal ve dnech 26. až 30. října, byl velkoryse koncipován a lze ho oprávněně označit za vzkříšení přehlídky. Po třinácti letech nuceného exilu v hangárech výstavního parku Porte de Versailles se veletrh opět vrací do srdce metropole, a to přímo do monumetální třpytivé perly pařížských Champs Elysées, zrekonstruovaného Grand Palais. Druhá část je v plenéru zahrady Tuilleries a třetí ve dvoraně Muzea Louvre. Počet vystavovatelů celého veletrhu klesl z loňských 219 na 169, což bylo nevyhnutelné kvůli úbytku výstavní plochy. Organizátoři Martin Bethenod a Jennifer Flayová si při přísném výběru vytkli za cíl vysokou úroveň sdělnosti. Prezentaci rozdělili do čtyř tematických oblastí: moderní umění, současné umění, převládající trendy a design.
Velkopalácový efekt
„Vzdušná scénografie“, otevírající prostor monumentální chrámové lodi Velkého paláce, byla v severní a jižní části doplněna o konstrukce druhých podlaží. V samotném paláci se představilo 98 galerií z 22 zemí, specializujících se na moderní a současné umění. K aristokracii uměleckého světa moderní klasiky patří galerie Gmurzynska, Michael Werner, Waddington či Landau, které předkládají díla vysokých akvizičních hodnot. Galerie Gmurzynska odvážně zariskovala, když se rozhodla pro samostatnou výstavu. Galeristé dávají spíše přednost komerčně jistým výběrovým kolektivním prezentacím. Ve stánku Gmurzynské tak zazářil ruský klasik Alexandr Rodčenko, který svými „spatial constructions“ razil cestu avantgardnímu umění v první polovině 20. století. Galerie Jablonka mě zaujala senzuálně erotickými obrazy velkých formátů od amerického malíře Erika Fischla, který zde prezentoval i svá nejnovější, bronzová sousoší.
Červený koberec
Současné umění bylo letos zaštítěno světovými galeriemi věhlasných jmen, jejichž posláním je rozvíjet a šířit jak zavedenou, tak i čerstvě vznikající tvorbu. Londýnská galerie Sadie Coles lehce prodala šest punčocháčových vykloubených Bunnies provokativní anglické umělkyně Sarah Lucasové; cena jedné její plastiky stoupá až na 75 000 dolarů. Umělkyně patří ke generaci „Young british artists“, uvedených ve známost vlivným britským sběratelem Charlesem Saatchim. Podivínka Lucasová s charakteristickým rozcuchaným účesem a v pánském plášti v době veletrhu okázale oslavila v nejvyšší pařížské restauraci Eiffelovy věže své čtyřiačtyřicáté narozeniny. Ve stejném stánku se prezentovala newyorská Gladstone Gallery s obrazy a akváriovým objektem amerického multimediálního sochaře a atleta Matthewa Barneyho, který do Paříže přijel též. Pařížská Galerie de France vydražila dílo mezinárodní umělkyně a básnířky Rebeccy Hornové, již retrospektivně připomněla letošní výstava v berlínském muzeu Martin-Gropius-Bau. Hornová sem přijela nainstalovat svou Krásku větru – růžový sopečný kámen, jenž se mechanicky otvírá, aby dodal život vnitřnímu křišťálu.
Claudine Papillon, ve Francii dobře etablovaná a důležitá galerie, jejíž zakladatelka udržuje styky se skandinávskou scénou (jejím partnerem byl nedávno zesnulý švédský sochař Eric Dietman), nabídla hravá díla plná lehkosti a diskrétního zneklidňujícího humoru Lotty Hannerzové, výstižně pojmenovaná Inertia. Dalšími zúčastněnými galeriemi byly Chantale Crousel s izolepovými objekty předchozího držitele Duchampovy ceny Thomase Hirschhorma či londýnská Lisson Gallery s metafyzickými díly Anishe Kapoora a iritujícím videem Tonyho Ourslera. Pařížská galerie Thaddaeus Ropac zaplnila celou pronajatou plochu monumentálními kamennými sochami Tonyho Cragga. Mnohé hvězdy uměleckého nebe se letos FIAC zúčastnily osobně, což mu dodalo efektní lesk. Veletrhy Basilej, londýnský Frieze, Miami, newyorská Armory Show či madridská Arco tak mají v Paříži novou, silnou konkurenci.
K slavnostnímu vyhlášení francouzské ceny Marcela Duchampa, založené v roce 2000 asociací pro mezinárodní šíření francouzského umění ADIAF, došlo tedy za přítomnosti mnoha osobností uměleckého světa. Nominováni byli Adel Abdessemed, Leadro Erlich, Bruno Peinado a Philippe Mayaux. Posledně jmenovaný, pětačtyřicetiletý malíř, sochař a tvůrce instalací, zvítězil. Nominoval ho Marc-Olivier Wahler, nový ředitel kontroverzního Paláce Tokyo. Umělec získal odměnu 35 000 eur a jistotu široké medializace svého díla. Muzeum moderního umění města Paříže ho vyzvalo k vytvoření díla, jež vystaví na jaře 2007 v Espace 315 Centre Pompidou.
Tuilleries; Carré du Louvre
Při procházce z Velkého paláce do dvorany Muzea Louvre se návštěvníci setkali s patnácti monumentálními sochami, reprezentujícími některé ze zúčastněných galerií. Francouzská galerie Sleicher + Lange vystavila útlou palmu Homegrown n° 2 pražského umělce Krištofa Kintery. Objekt z plechovek od Fanty se dostal do kontextu s jilmy a lípami, které nejstarší pařížská zahrada kultivuje už od dob druhého impéria. V jedné ze dvou kruhových nádrží pařížské oázy se pravidelně vynořovala pomalovaná ponorka a útočila periskopy a liknavou hudbou. Proměněný válečný nástroj ruského umělce Alexandra Ponomareva je už Francouzům znám z předchozích instalací in situ. Mediálně nejprovokativnější bylo titánské dvojsoší bojovníků sumo It takes two z galerie Jérôme de Noirmont, jehož autor David Mach je umělec mnoha tváří: pracuje jak s kolážemi a mikroskopickými materiemi, tak s megarozměrovými projekty. Mezi stromořadím a křovinami mohli diváci spatřit díla Gérarda Deschampse, Tonyho Cragga, Richarda Longa, Franze Westa, Bertranda Laviera, Jeana-Michela Othoniela ad.
Poprvé v historii obléhal FIAC také vznešenou dvoranu Louvru. Prostředí starodávného muzea se tak otevírá nejmódnějším trendům, a to v překvapivě jarmarečním kontextu. Celkem se tu ukázalo 71 vystavovatelů, z toho 62 galerií naprosto současných, s nově se vynořujícími trendy, a 9 galerií designu. Moskevská galerie Aidan například vystavila veterána neoficiálního ruského umění Sergeje Šablavina. Nečekanou destabilizaci připravila divákům Psychoarchitecture uměleckého tandemu Berdagner & Pejus z galerie Martine Aboucaya: tvůrčí pár ve svých sněhobílých objektech rozvíjí možnosti vnímání fyzického prostoru atypické architektury. Galerie GB Agency prezentovala dva východoevropské umělce: video litevského reprezentanta minulého Benátského bienále Deimantase Narkevičiuse a fotografie diskrétních akcí českého konceptualisty Jiřího Kovandy. Působivá byla též sbírka pařížské radnice, která každoročně rozšiřuje své velmi bohaté městské akviziční fondy. Nakoupenými díly zaplňuje přes 450 přijímacích místností pařížských ředitelství, knihoven, škol či nemocnic. Letošním přírůstkem je například provázaná dramatická Vlna pro Palissy (2005) od Johana Cretena.
Žlutý bál
Oslava veletrhu FIAC každoročně vrcholí takzvaným Žlutým plesem – obrovskou party v jednom oslňujícím pařížském domě. Letos jsme se mohli vznést do nejvyššího podlaží muzea Centre Georges Pompidou a ponořit se do odlesků deště, vln a ulramarínově prosvícených tónů, které po stěnách šířila videoprojekce se zvláštními efekty. Ples pořádá čtenářsky úspěšná revue Beaux Arts magazine
a nadace podniku Ricard. Senzuální scénografii večera navrhla francouzská architektka řeckého původu Lev Kazouka. Jedna z podmořsky laděných rozsáhlých místností poskytovala návštěvníkům uvolňující masáže na matracích naplněných vodou. Brána Žlutého plesu se otevřela těsně před půlnocí a do ranního rozbřesku se ve všech sálech zapáleně tančilo. Střetávaly se zde dobře známé, ale i právě vycházející tváře pařížské umělecké scény. Na rozlehlých terasách s velkolepým pohledem na probouzející se Paříž se dlouze a živě diskutovalo.
Off
Z důvodů přísné selekce letošního FIAC se řada prestižních a důležitých galerií neměla možnost představit. Z iniciativy „odmítnutých“ vznikly na různých místech rozsáhlé metropole akce, nelichotivě přezdívané FIAC Off. Zcela nový salon Show Off se konal v druhé polovině října v prostorách Pierra Cardina na Elysejských polích a vznikl díky energické iniciativě sběratelů a galeristů. Podle slov jednoho ze zakládajících organizátorů Oliviera Houga se „nezahrnuje do rámce FIAC. Jsme nezávislí. Nejsme v pozici konkurentů, ani salonem odmítnutých. Jde nám pouze o to přijít s jiným pohledem na současné umění, vytvořit alternativní událost, která by měla přinést čilejší pohled a přitom neměla tak bombastický charakter jako FIAC.“ Show Off spojila 28 současných galerií z 8 zemí a reprezentovala okolo 200 umělců – od malby a fotografie přes sochu a video až po nová média. Galerie Jean Brolly například ve svém stánku představila mondrianovské proměny od Nicolase Chardona, který precizně pomalovává kostkované tkaniny. Kruhovými mobily se zrcadlovým odrazem se blýskl francouzský sochař českého původu Vladimír Škoda, zastoupený pařížskou galerií Baudoin Lebon. G-Modul, který je už pět let pařížským pojítkem se současnou newyorskou scénou, prezentoval dílo kreslíře-alchymisty Dana Zellera. Ten ve svých kresbách spojuje vědeckou přesnost s invencí vizionáře. Přehlídka aspirovala na status rozlehlé vitríny současného umění a to se jí podařilo. Už teď se můžeme těšit na druhé vydání v roce 2007.
Mobilní DiVA, inaugurovaná v roce 2003 v New Yorku, je první mezinárodní veletrh specializující se na video a digitální umění. V Paříži se letos konal podruhé mezi 26. a 29. říjnem, tentokrát ho hostil stylový hotel Kube v severní části metropole. DiVA předložila výběr dvanácti galerií zaměřených na digitální technologie, například ZONE-Chelsea Center for the Arts (New York), Sévigné 13 (Paříž), Walsh Gallery (Chicago) či Barbara Blickensdorff (Berlín). Vystavovatelé k projekcím šikovně využili pokoje druhého podlaží hotelu.
V pokoji obývaném berlínskou galerií Blickensdorff se například prezentoval portugalský videoumělec Noé Sendas filmem Impulsy a otálení (1998). Festival byl doprovázen filmovými projekcemi a diskusemi. DiVA se teď přesouvá na prosincový veletrh do Miami a příští podzim se vrátí do Paříže.
Etapy tonutí
Novorozený SLICK – komorní veletrh současného umění vybral 22 mezinárodních galerií, které v říjnu obsadily prostory kultovního místa La Bellevilloise na návrší Ménilmontant. Manifestace těžila z vření pařížské umělecké scény a představila méně známé mladé galerie. SLICK vznikl z iniciativy dvou mladých galeristů Cécile Griesmara a Johana Tamer-Moraela a novinářky Aude de Bourbon Parme. Pro Francouze těžko vyslovitelný název vychází z anglického „it’s slick“, značícího inteligentní a efektivní realizaci určité akce. Název má však další možné významy, což se spolehlivě shoduje s neformálností „disidentského“ veletrhu. Provokovala zde například performance umělkyně Sandry Sterleové exercise1 (1997), zdokumentovaná záhřebskou Galerií CA. Autorka v ní zaznamenává etapy tonutí. Šest fotografií s textem divákovi nejen přibližuje riskantní experiment, ale předkládá mu též podrobný návod, jak by sám mohl s vlastní, mnohdy „tíživou“ existencí skoncovat. Rafinovaná videoinstalace Antonie Fritcheové Wash room (2006) pozorovatele vtáhla také do zneklidňující situace. Sršící sprcha vyjevovala z prázdnoty tělo, jakmile však začala voda na čerstvě zrozené pokožce usychat, bytost pomalu mizela a divák pozoroval jen pohyby věcí. Prodejní a návštěvní úspěšnost premiérového vydání zaručuje veletrhu SLICK jisté pokračování v příštím roce.
Mois de la Photo a Praha
Veletrhy s uměním připomínají nabité supermarkety. Měsíc fotografie se však konzumního efektu zcela vyvaroval: přehlídky nejsou soustředěné pod jedinou střechu, odehrávají se v malých dávkách v klidných kamenných muzeích a galeriích. Přehlídka se koná každý sudý rok; většina výstav zahájených v listopadu trvá v rozporu s názvem až do ledna. Letošní 14. ročník se dělí do dvou částí: první se odehrává v muzeích pod záštitou pařížské radnice, druhá se nazývá Mois de la Photo Off a je k zhlédnutí ve stovce soukromých galerií a alternativních míst celé Paříže. Stěžejním projektem je tu Mutace1, seskupující fotografické festivaly sedmi metropolí Evropy. Cílem výstavy je podporovat pohyb a mezinárodní uznání evropských umělců a jejich schopnost konfrontace v zahraničí. Vybrané fotografy spojuje bádání v oblasti fikce: ať už historické (Eva Frapicciniová, Itálie), filmové (Elisabeth a Carine Krecké, Lucembursko), videografické (Nina Dicková, Rakousko), urbanistické (Beate Gütschowová, Německo) či reklamní (Marek Kvetán, Slovensko). Tvůrci rozvracejí realitu pomocí nových technologií (AES + F, Rusko) nebo vymyšleného mechanického zařízení (Philippe Ramette, Francie). Mutace1 bude reprízována v sedmi partnerských festivalech od podzimu 2006 do jara 2007.
Událostí festivalu je Out of ordinary – první samostatná výstava newyorského umělce Joela Meyrowitze v Evropě. Palác Sully poskytuje rozsáhle členěný prostor, což náležitě prospívá výstavní koncepci. Meyrowitz vybral 115 barevných fotografií, v nichž objevujeme americký sen sedmdesátých let: volné chvíle u moře, zábavní parky, Floridu z auta, New York. Podnětem byl autorovi kontrast mezi reálnou Amerikou a vzdálenou válkou ve Vietnamu.
Francouzští fotografové Anne-Lise Broyerová a Nicolas Comment strávili rezidenční pobyt v rámci programu AFFA (Francouzská asociace pro umělecké počiny) ve Francouzském institutu v Praze a plod jejich působení, výstava a kniha Fading, jež mapuje fiktivní pražský pobyt spisovatele Rogera Vaillanda, je k vidění do půlky prosince v galerii Mandé; pak ji uvidí v Galerii Štěpánská 35 i diváci v Praze. Originalitou tvůrčího tandemu je zvláštní splynutí: on fotografuje v barvě, ona černobíle a dohromady jejich intelektuální a výtvarná práce vytváří ucelenou stopu. Úspěchem celého festivalu fotografie je hlavně propojení s dalšími evropskými hlavními městy, které se rok od roku rozšiřuje. Doufejme, že po Paříži, Berlíně, Vídni, Bratislavě, Lucemburku, Moskvě a Římu se festival napojí i na český fotografický kontext.
Podzimní sezona 2006 přinesla Paříži novou tvůrčí energii. Renomé, jaké mělo umělecké město nad Seinou na začátku 20. století, se dynamicky obnovuje. Paříž se stává metropolí současné vizuální kultury.
Autorka je multimediální umělkyně; žije v Paříži.