Žádný fantom latinského averroismu

Ani u toho, kde se nezajímá speciálně o historii středověké filosofie, nemůže nevzbuzovat zájem postava Sigera z Brabantu, mistra svobodných umění na pařížské univerzitě třináctého století: je totiž spjata s otázkou, do jaké míry bylo skutečně myšlení středověké Evropy sjednoceno v sdílení křesťanské víry.

Představu o takové duchovní jednotě zpochybnil právě v souvislosti s ním svého času Ernest Renan, když v roce 1852, několik let poté, co se rozhodl odejít z kněžského semináře, publikoval svou knihu o Averro­ovi a averroismu. Podle jeho výkladu byl středověk sice obdobím duchovní neplodnosti, kdy Rozum byl dušen vládou náboženského dogmatu, ale nátlaku tohoto dogmatismu odolával nicméně určitý myšlenkový proud, který předjímal myšlenkovou svobodu moderní doby, a představitelem takového proudu měl být právě Siger, narozený někde v Brabantu po roce 1240. Předpokládaný odklon od křesťanského učení byl spjat s tím, že se v průběhu třináctého století prosazovalo na univerzitě postupně studium Aristotelova díla, dík zprostředkování arabských myslitelů, jako byl Avicenna a Ibn Rošd, známý právě pod jménem Averroes. Z komentářů těchto myslitelů vyplývalo, že jediný intelekt je všem lidem společný, a že tudíž nelze předpokládat posmrtné přežívání individuální duše; k tomu se pojilo dále i přesvědčení, že svět je věčný, a nemohl být tudíž stvořen. Podle Renanova výkladu zastával takové názory, které měly tvořit základ latinského „averroismu“, i Siger.

Svědectví cenzury

V době kdy psal svůj spis, neznal Renan ani jediný vlastní text brabantského mistra, neboť ty začaly být vydávány teprve na přelomu devatenáctého a dvacátého století: vycházel jen z určitých cenzurních výnosů církevní autority a z toho, že každé takové odsouzení muselo předpokládat, že teze, na kterou se vztahovalo, byla skutečně zastávána. Nicméně ještě i první vydavatel Sigerových textů se přidržel představy, že církevní výnosy z let 1270 a 1277 míří na bludy Sigerem skutečně obhajované: že tedy odmítal Prozřetelnost a věčnost světa a místo nesmrtelné individuální duše předpokládal jediný
intelekt všem lidem společný. Překvapivé je pak ovšem, že brabantského mistra Dante ve své Božské komedii umístil do ráje a prohlašuje o něm, že ve svých přednáškách „docházel pravd, že závist v srdce vhání“. Teprve v roce 1977 dospívá Van Steerberghen k přesvědčení, že Sigerovo myšlení dospělo v jeho pozdním díle „k aristotelismu plně slučitelnému s křesťanstvím“, což ovšem předpokládá, že křesťanství je pojímáno nehistoricky ve své moderní podobě.

Dvojí pravda

Podrobnou analýzu Sigerova myšlenkového vývoje můžeme nyní číst i v českém překladu knihy F.-X. Putallaze a R. Imbacha (autoři působili společně ve švýcarském Fribourgu, odkud pak Imbach přešel na Sorbonnu). Vývoj, vylíčený tu na základě dochovaných textů, směřuje od Sigerovy počáteční opozice vůči stanoviskům Tomáše Akvinského k postupnému sbližování s nimi, a zejména k opouštění původního přesvědčení o jedinosti intelektu všem lidem společného. V roce 1270 zasahuje do doktrinálních sporů na fakultě svobodných umění pařížský biskup Etienne Tempier a od tohoto okamžiku jsou filosofové povinni promýšlet souvislost svých nauk s obsahem zjeveného náboženství. Když se nyní Siger zamýšlí nad otázkou věčnosti či stvoření světa a lidského druhu, uznává učení víry, ale zdůrazňuje, že je iluzí představovat si, že filosofie může takovou pravdu dokázat, a předvádí chabost argumentů uváděných na její podporu. Podobné stanovisko zaujímá i jiný tehdejší filosof, který byl rovněž pokládán za představitele averroismu, Boëthius z Dácie: kdo se snaží dokázat nějaký prvek víry, který sám o sobě důkaz nepřipouští, počíná si podle něho hloupě, protože víra není vědou, přísně racio­nální argumentaci se vymyká a spočívá nikoli na důkazech, nýbrž na božím zjevení. Takový postoj byl v souvislosti s jednou větou církevního výnosu z roku 1270 chápán jako učení o „dvojí pravdě“.

Nuže autoři, o nichž tu hovoříme, zdůrazňují, že „Boëthius (a nejspíš ani nikdo jiný) se nikdy nepokoušel hájit onen bludný nesmysl spočívající v přijetí dvou protikladných tvrzení za pravdivá“, nýbrž přisuzuje vědám, jako je fyzika, nevyhnutelnou relativitu: fyzikové neprokazují své názory absolutně, nýbrž na základě principů, které se však mohou změnit a spolu s nimi i vyvozované závěry. Pravdivé tedy chápe nikoli jako to, co se shoduje se jsoucím, nýbrž jako to, co nutně usuzujeme na základě určitých premis, které se nicméně mohou stát neplatné. Podle výkladu italského interpreta z roku 1984 tak pouze „v samém jádře křesťanství pomohl zachránit možnost a realitu fyziky chápané jako svébytná věda“.

Podobně Siger prohlašuje o Aristotelově metafyzice, že ji lze vyvrátit jedině poukazem na to, že výchozí filosofické principy jsou pouze pravděpodobné, protože pocházejí ze smyslů a jsou omezeny na sféru paměti. Když vycházíme z filosofických principů, které jsou dílčí a možná nepravdivé, můžeme dospět k nepravdě, ale přesto nesmíme tento výsledek zastírat nebo pokřivovat. Takové pokřivování však Siger shledává i v Tomášově Theologické sumě. I když ho v jeho pozdním díle dialog s Tomášem v mnohém ovlivnil, odmítá nicméně vytrvale, jak konstatují autoři knihy, „vzdát se onoho metodického postoje, jímž se vyznačuje povolání filosofa“ (tím je právě dán i název Putallazovy a Imbachovy knihy).

Nebezpečně svobodná umění

Autoři konstatují, že Sigerovy (a Boëthiovy) názory jsou v plném souladu se stanovami fakulty svobodných umění z roku 1272, jejichž úplný text citují. Tyto stanovy podle jejich výkladu představovaly kritickou reakci zaměřenou proti biskupovi a proti všem, kdo by chtěli vnucovat fakultě svobodných umění vnější disciplínu. A zároveň i určitý přijatelný kompromis, který nicméně nakonec ztroskotá, když cenzurní výnos z roku 1277 odsoudí přes dvě stě tezí a bude požadovat, aby mistři filosofickými argumenty učení víry přímo obhajovali. Biskup tak „uvedl auto­ritu na dosavadní pole filosofické kompetence“, čteme v závěru knihy, „a rozhodl se žádat od filosofie víc, než mohla dát, neboť chtěl, aby filosoficky vyřešila otázky, které patří na rovinu víry“.

O dalším osudu Sigerově se toho mnoho neví: ještě v roce 1276 je Siger z Brabantu s dvěma dalšími mistry francouzským vrchním inkvizitorem povolán, aby se zodpovídal z kacířství, ale zdá se, že se před ním nikdy neobjevil a že odešel z Paříže, podle jedné hypotézy proto, aby se s obhajobou obrátil přímo na papeže. V každém případě umírá někdy mezi rokem 1281 a 1284, když ho dýkou zabil jeho osobní tajemník, který prý zešílel. Zemřel tedy „způsobem, který náboženské kroniky s oblibou přisuzovaly nepřátelům církve a moci“.

Jestliže přesná analýza Putallazova a Imbachova rozptyluje „fantóm latinského averroismu“ a představu, že ve třináctém století se skutečně projevila Renanem předpokládaná tendence zpochybnit platnost víry, ukazuje zároveň, jak autoritativní církevní zásah zabránil tomu, aby se filosofie a věda mohla svobodně rozvíjet v oněch mezích, které jsou jí vlastní a které je s to sama si vytyčovat i bez vnějšího nátlaku.

Autor je filosof a překladatel.