Na mítinky Hamasu chodili všichni

Právě jste se vrátila po dvou měsících z Palestiny. Co je výsledkem této mise?

Evropská unie vyslala na místo misi, která měla třicet šest dlouhodobých pozorovatelů, jako jsem byla já, sto třicet šest krátkodobých pozorovatelů a osm členů koordinačního týmu. Dlouhodobí pozorovatelé monitorují situaci před volbami a ti krátkodobí v den jejich konání obíhají volební místnosti, aby získali informace o tom, jak volby proběhly. Vedoucí mise je vždy člen evropského parlamentu, tentokrát to byla Veronique de Keyser, což je Belgičanka, hodně aktivní na poli izraelsko-palestinského konfliktu. Buď ona nebo její zástupce se schází jak s palestinskou centrální volební komisí, tak s izraelskou stranou a Američany a připomínkují volební proces.

Co to konkrétně znamená?

Evropská unie například vyvíjela nátlak na Izrael, aby umožnili volby ve východním Jeru­zalémě, což se nakonec nepovedlo, volilo se pouze na poštovních úřadech. Tak ale odvolí jen pět procent lidí z těch, kteří volit mohou.

Na druhé straně teď nikdo nemůže říct, že je vítězství Hamasu nelegitimní, protože nejen naše mise, ale i ostatní pozorovatelé řekli, že volby proběhly řádně, byly transparentní a Palestinci si podle všech pravidel a regulí sami zvolili Hamas.

Jak vypadá každodenní život pozorovatelky voleb v Palestině?

Člověk je omezen dobou, kdy se zavírá a otevírá checkpoint. Nemůže začít dříve než v šest ráno a musí se vrátit do tmy. Bydlela jsem v Ramalláhu a cestovala každý den do distriktu Salfit hodinu, hodinu a půl, to záviselo na bezpečnostních opatřeních. Celý den jsem se pak setkávala s lidmi; není to nahodilé, postupuje se podle informací, které jsme měli předtím.

Jakého druhu jsou ty informace?

Například, že nějaký kandidát zneužívá volební pravidla. Nebo se zjišťuje, jaké mají jednotliví kandidáti podmínky pro to, aby mohli dělat kampaň. Většina lidí nám řekla, že se lidé z Hamasu, protože nemají povolení izraelské strany, nemohou pohybovat mimo zónu A, která je plně pod palestinskou správou. Nemohou cestovat po svém volebním okrsku. Nebo jsme získali informace, že někdo z bezpečnostních složek z Fatahu nutí vojáky k volbě své strany. V mešitách zase často imámové nutili lidi pod výhrůžkami volit Hamas.

Izraelci věděli, kteří lidé pracují na kampani, takže například v našem okrsku zavřeli kandidátovi Hamasu šéfa kampaně týden před volbami. Tyto informace se pak musí ověřovat a zjišťovat, co je za tím ve skutečnosti.

Měli jste problémy na checkpointech?

Měli. Izraelský voják na checkpointu s vámi jedná jako s kýmkoli jiným. Tvrdili například, že náš řidič nemá správnou identifikační kartu, takže nás tam drželi stejně dlouho jako ostatní, ač jsme mohli používat diplomatický checkpoint. Věděli jsme, že je to nejnebezpečnější místo. Vojáci na checkpointech mají strach, jsou vynervovaní, bojí se, že by je někdo mohl napadnout.

Celkem se však izraelská strana letos snažila udělat maximum, aby volby proběhly. Loni sice lidi pouštěli volit přes checkpointy, ale zavírali je klasicky večer, takže pak po sečtení hlasů byl problém dovézt urny do sídla centrální volební komise. Letos nebylo dlouho jasné, zda dovolí pohyb kandidátům či rozvoz volebních materiálů do jednotlivých oblastí. Nakonec tam nebyl žádný problém ani ve volební den.

Byli jste omezováni v samotné Palestině?

V Palestině jsou si všichni vědomi, že Evropská unie je propalestinská, zatímco Američani jsou proizraelští. Takže jsme větší problémy neměli. Evropská mise byla jediná, která měla dovoleno stýkat se i s Hamasem, ačkoli ho považuje za teroristickou organizaci. To ostatní pozorovatelé nemohli, a měli tím pádem neobjektivní informace. Je něco jiného o Hamasu jen slyšet, a něco jiného s nimi jednat. Pro většinu mých kolegů to byl šok. Když se šlo na schůzku s lidmi z Fatahu, tak neustále opakovali fráze, kdežto Hamas předkládal konkrétní věci.

Vyskytly se nějaké potíže s osadníky?

To rozhodně ne, ale Salfit je oblast s velmi hustým židovským osídlením, takže většina silnic je zablokovaná pro Palestince. Navíc je tam průmyslová zóna Ariel s továrnami, které dost znečišťují životní prostředí, takže pro kandidáty nebylo těžké na úkor osadníků sbírat hlasy. Palestinci třeba nerozumějí tomu, že půdu, na které rostou olivovníky, jež je po generace živí, už dávno jejich arabští majitelé ze zahraničí prodali Izraelcům a ti mají právo s ní nakládat.

Zaznamenali jste hrubé porušení volebních pravidel?

Slabinou voleb v Palestině byly volby s asistencí. V jedné vesnici se například pětadvacet procent voličů prohlašovalo za negramotné, takže s nimi musel někdo volit. Asistenta naštěstí mohl člověk dělat jen jednou a volební komise se opravdu snažila pravidla dodržovat. Byla jsem u toho, když člen volební komise řekl ženě, která vyžadovala manželovu asistenci, že jí to nedovolí. Prý ji zná, protože spolu chodili do školy, a tudíž ví, že je gramotná.

Kdo byli členové volebních komisí?

Byli to vesměs učitelé ze škol. Jejich jména byla zveřejněna v dostatečném předstihu a byla tam odvolací lhůta, během níž mohl kdokoli napadnout jejich členství v komisi. V našem regionu asi dva lidi skutečně vyměnili.

Jak probíhala volební kampaň, dá se porovnat s volební kampaní v České republice?

Všichni kandidáti měli přístup do palestinské národní televize a rozhlasu. Problém je, že ty nikdo nesleduje. Všichni se dívají na satelit nebo na Al-džazíru. Kampaň Fatahu a Hamasu byla víceméně stejná. Organizovaly osobní setkání s lidmi. Vybraly nějakého důležitého člověka z města, kandidát ho navštívil doma, a k tomu se svolalo rodinné setkání. Shromáždil se širší klan, to znamená asi sto lidí, a kandidát k nim promluvil. S velkými otevřenými kampaněmi se čekalo, byly načasovány až k samotným volbám, protože se nevědělo, zda volby budou, nebo ne. Stejně se čekalo i s výlepem plakátů.

Dá se říct, že Fatah měl hodně bombastickou kampaň, jako u nás za komunistů. Na posledním velkém mítinku v našem okrsku pronášeli starosta a funkcionáři Fatahu plamenné projevy a pod pódiem stálo pět dětí, každé mělo v ruce zbraň. Kandidát jim později do druhé ruky vrazil olivovou snítku, jako symbol míru, který se brání se zbraní v ruce.

A co Hamas?

Jejich mítinky byly jinak postavené. Na ně se šel podívat každý, nejenom jejich příznivci. Všichni se chtěli dozvědět, co Hamas vlastně nabídne. Také měli speciální koutky pro ženy, aby nebyly obtěžovány v davu. Na Fatah si chodili nagelovaní výrostci zakřičet a neposlouchali. Hamas vsadil na konkrétní problémy v regionu, snažil se působit jako ten, kdo se o lidi stará, buduje paralelní sociální síť. Ta oficiální totiž moc nefunguje. Lidé vidí, že peníze, které do Palestiny proudí, se k nim nedostanou, zatímco Hamas část peněz, kterou dostává z islámských zemí, po­užívá i jako záplatu na to, co tam stát nedělá. Vybavují nemocnice, stavějí školy, i když při mešitách, v Salfitu vybudovali klub pro matky s dětmi, vyplácejí sociální podporu, a to nejen rodinám sebevražedných atentátníků.

Za to ovšem vyžaduje poslušnost, ne?

To je pravda, získává tak loajalitu.

Bylo na předvolebních kampaních něco specifického?

Asi že se kandidáti navzájem příliš nenapadali. Když se například mluvilo o korupci, tak se neříkalo, že celá strana či hnutí jsou zkorumpované, ale mluvilo se o konkrétních příkladech. Také k vzájemným stížnostem příliš nevyužívali oficiální cesty, ale řešili si je mezi sebou. 

Neexistují tam také předvolební debaty. Místní rádio se snažilo nějaké organizovat, ale Hamas tam odmítl jít, protože tam pouštějí komerční hudbu.

Dají se nějakým způsobem od sebe rozlišit typičtí voliči jednoho nebo druhého uskupení?

Fatah volili lidé, kteří se bojí islamizace, jsou prozápadně orientovaní, žili třeba v zahraničí, mají dobrou práci, podnikají. Nebo lidé, kteří by volili menší strany, jako je Nezávislá Palestina, ale protože měli strach z Hamasu a báli se, že malé strany dostanou jen málo hlasů, volili Fatah. Nebo ti, kteří z Fatahu nějak profitují či od něj očekávali nějaký benefit. Hamas volila spíše střední a nižší vrstva. V Palestině jsou velké sociální rozdíly. Například číšník z restaurace, kam jsme chodili na oběd, byl vzdělaný, normální mladý člověk, žádný extremista. Řekl nám ale, že bude volit Hamas, protože vidí, jak lidé z Fatahu chodí do jeho restaurace jíst každý den, a on nechápe, kde na to berou peníze, když si to ostatní nemůžou dovolit.

Lišil se volební program Fatahu a Hamasu v postoji k Izraeli?

Nijak zvlášť. Obě uskupení požadují odchod osadníků a armády. Hamas jen řekl, že oficiál­ně nebude jednat. Lidé ale nevěří, že by vyprovokoval další válku s Izraelem, protože je jim jasné, že nemůžou vyhrát.

Proč vlastně podle vás Fatah prohrál?

Fatah prohrál i kvůli špatné volební strategii. V našem okrsku kandidovali například vedle oficiálního kandidáta Fatahu další čtyři členové strany, kteří nebyli oficiálně nominovaní. Tím si Fatah rozdrobil hlasy. Tato situace se opakovala velmi často. Celkově sice členové Fatahu nasbírali více hlasů než kandidáti Hamasu, ale protože vyhrát mohl jen jeden, tak vyhrál Hamas. Voliči Hamasu jsou také obecně disciplinovanější. Navíc kandidáti Hamasu byli zvoleni velmi dobře, nebyli to typičtí představitelé hnutí, vesměs patřili k umírněným. V našem okrsku například kandidoval člověk se západním vysokoškolským vzděláním, který psal disertaci o náboženské toleranci.

Jaká panovala atmosféra po volbách?

V našem distriktu se čekalo, že vyhraje Hamas, protože tam měl silné kandidáty, ale pro palestinskou veřejnost obecně to byla studená sprcha. Ulice se vylidnily, den po vyhlášení výsledků v nich vítězně pochodovali jen členové Hamasu.

Při vyhlašování jsme seděli s palestinskými přáteli v kavárně a slyšeli, jak hlásí: Hebron šest křesel pro Hamas, Ramalláh tolik a tolik křesel, a všichni byli šokovaní a smutní.

Co je nejtěžší na práci pozorovatelky?

Asi zachovat si objektivitu a ukrývat vlastní pocity.