Barnesův podřezaný poník

Jde o historický román s rysy detektivky. Barnesovi čtenáři už prostřednictvím jeho knih cestovali do různých časových období: současné Latinské Ameriky, středověké Francie, doby Flaubertovy a Turgeněvovy nebo navštívili Noemovu archu. Poslení cesta je neobvykle přímočará a vede na počátek dvacátého století.

Autoři historických románů při práci využívají jeden ze dvou základních postupů. První je založen na detailní faktické přípravě, studiu reálií, práci s dobovými materiály. Výsledná historická sonda je tu a tam obohacena smyšlenými osobními příběhy a podrobnostmi z intimního života protagonistů. Výsledkem může být čtivé a řemeslně povedené dokonalé dílo (jaká píší Dan Brown či Ludmila Vaňková), vykazující rysy literatury faktu, biografie, někdy červené knihovny, ale často i chytře manipulující historií.

Způsob druhý předpokládá rovněž důkladný průzkum dané doby, historie je však spíš kulisou, umožňující důmyslnou hru s osudy postav a se čtenáři. Tak vznikají romány typu Francouzova milenka Johna Fowlese či Nepokoje J. G. Farrella, kde reálné dění střídá fikci a kde i dobové dokumenty jsou otevřeně manipulovány dle vypravěčovy libovůle. Čtenář je vydán autorovi napospas; záleží na tom, zda na hru přistoupí. A právě on, jeho interpretace díla, dává románu konečnou podobu.

Julian Barnes si v případě románu Arthur & George vybral způsob první, mnohem konvenčnější. Je to překvapivá volba od autora Flaubertova papouška (1984, česky 1996), který učil nedůvěřovat naprosto všemu, co se nám snaží spisovatelé svými díly vnutit. Barnes tentokrát zvolil formu biografického románu, tvořeného dvěma na sobě nezávislými výpověďmi hrdinů Arthura a George. Střídají se pravidelně, doplňují se. Oba sledujeme od útlého dětství až do smrti jednoho z nich. Teprve v průběhu knihy pochopíme, že Arthur je Sir Conan Doyle a George je Edalji. Syn skotské matky a venkovského vikáře indického původu je (částečně vinou rasových předsudků a neprofesionality britské policie) nespravedlivě odsouzený za zločin, který nespáchal.

Nepříliš vzrušující, drahý Watsone

Spolu s téměř zpravodajským líčením Georgeova procesu Barnes poodhaluje nepříliš známé detaily Doyleova soukromého života. Autorovi se podařilo oživit edwardiánskou dobu po stránce jazykové i obsahové, a postavy mu k tomu slouží náramně. Arthur Conan Doyle je typický příslušník vyšších kruhů, distingovaný, vzdělaný; trochu sebestředný a šovinistický. George pochází z venkova a funguje jako Doyleův protipól. Oba mohou být prototypem anglického gentlemana – jeden vášnivý sportovec, společensky oblíbený, druhý uzavřený, plachý, pohroužený plně do práce.

Zároveň Barnes dokázal zachytit i temnější stránky života v impériu, „nad kterým nikdy nezapadalo slunce“. Zlatý věk britského impéria nepřinesl do britských domácností jen materiální blahobyt, ale i diskriminaci a předsudky nejrůznějšího typu. Nad případem George Edaljiho a nad dobovými komentáři jeho případu musí dnes zaplesat nejedno srdce postkoloniálního teoretika. Stejné emoce dozajista vyvolají v řadách feministek názory Arthura Conana Doylea na ženy.

Jisté náznaky literárních pokusů se tu přece jen objeví. Z autora je na chvíli literární postava, z biografie detektivka s obvyklými atributy – záhadou zamčeného pokoje, tajemným maniakem plížícím se po nocích a mrzačícím hospodářská zvířata a hlavně s geniálním detektivem a jeho poněkud pomalejším společníkem. Oční lékař Arthur se přes noc promění v slavného detektiva, jeho tajemník v dr. Watsona, místní policie a vládní autority budou neschopným Lestradem a zároveň nesmiřitelným protivníkem Moriartym. Proměna nemůže skončit bez následků. Arthur se stane obětí vlastního výtvoru a vězněm světa, jejž stvořil. Přestane rozlišovat skutečnost a fikci a dopustí se podobných omylů jako policie, již tolik haní.

Barnes se však v průběhu románu až rigidně drží předepsané osnovy a faktů, nedává téměř žádný prostor imaginaci. Čtenář vždy dopředu ví, kudy se příběh bude dál vyvíjet, a po celou dobu očekává, že ho autor nějak zaskočí či obelstí. Marně. Barnes neustoupí ani o krok a příběh klidně dovypráví. Pokud si knihu vybere čtenář, který se chce pobavit zajímavým příběhem a který ocení dokonalou edwardiánskou stylizaci, je vyhráno. Dostane-li ji do rukou čtenář odkojený jiným typem současného britského románu (jaký píší např. Ian McEwan, Salman Rushdie, Ian Sinclair nebo Peter Ackroyd), bude zklamán a po přečtení si román zařadí na krbovou římsu po bok knih z přelomu století, na které pomalu padá prach.

Autorka je anglistka a amerikanistka.