Denim paintings

Obrazy na výstavě jsou souhrnem vaší práce za poslední rok. Jakým hlavním tématům jste se v tomto období věnoval?

Byly to opět krajiny a portréty. Jsou to dva hlavní směry, kterým se v malbě věnuji dlouhodobě, vlastně už skoro deset let.

Podívejme se tedy nejprve na krajiny. Je pro vás při jejich vytváření důležitý osobní dotyk s reálnou krajinou a jejím charakterem?

Řekl bych, že ano, i když ne úplně vždy, ale pro tuto sérii to platí. Všechny krajiny na výstavě jsou z ostrova Ibiza, který si v šedesátých letech vybrali hippies, hlavně z Evropy, jako svůj ráj a hromadně se sem začali stěhovat. K hippies jsem jako malé dítě vyrůstající v policejním státě vzhlížel a obdivoval je. Na obrazech je stále jedno a totéž místo, a to je kupodivu dodnes hippie pláž – Benirrás. Tam se každou neděli k večeru schází dav lidí s bubny, bubnováním vítají západ slunce a v oranžovorudém večerním světle tančí. Pro mne je zajímavé, že na Ibize žila modelka, zpěvačka a herečka Nico, která si tam přivodila smrtelný úraz pádem z kola. Její portrét je také součástí výstavy.

Tedy i u portrétů stojí v pozadí velmi osobní důvody nebo vztahy. Portrétovaní jsou vaši blízcí, rodina, přátelé. Co se snažíte v těchto obrazech zachytit?

Pracuji podle fotografií svých blízkých příbuzných z padesátých a šedesátých let. Jsou na nich většinou mladí. Zajímá mě výraz jejich tváře, který, myslím, už dnes nevídáme. Dnes se lidé tváří jinak. Zajímá mě, jak by vypadali tito lidé dnes, když bych na obraze nechal jen jejich obličej a domaloval bych jim šaty, které nosí mladí lidé v současnosti. Jak by se změnili? Pracuji s nimi také tak, že jim udělám část obličeje mužskou a část ženskou a vlasy třeba od Roberta Planta. K portrétům patří i obraz, na kterém je řetízek s křížkem, který dlouho nosila moje matka. Je jen ze dvou „stříbrných nití“ na modročerné ploše.

Malba je ve vašem pojetí něčím jiným, než si běžný divák představuje. Hodně pracujete přímo s materiálem plátna, s denimovou látkou. Co vás přivedlo k okouzlení tímto materiálem?

Denim je můj milovaný materiál. Na začátku asi byla touha po riflích za socialismu. Byl to pro nás takový kousek Ameriky, který mohl mít (skoro) každý. Tedy každý, kdo měl bony. Já je ale nikdy neměl. Džíny byly pro mou generaci symbolem jinak nedosažitelné svobody. A proto jsem začal denim používat jako hlavní materiál k vytváření obrazů.

Mohl byste trochu podrobněji říci, jak s džínovinou pracujete?

Vytáhnutím bílé nitě ze struktury džínové látky vznikne tenká čára. A z mnoha čar temná plocha. Je to něco jako opak tkaní. Je to pracné a zdlouhavé a malování na takto vypáranou riflovinu přichází až nakonec, za odměnu. Posun vůči tradičnímu vnímání malby může být v tom, že se malování spíš vyhýbám, maluji co nejméně nebo vůbec. Čekám na ten správný okamžik, kdy začít, ale většinou ho promeškám nebo netrpělivostí uspěchám a všechno tak zkazím. Pak otáčím – ze zoufalství – džínovinu naruby, maluji z druhé strany, spoléhám na náhodu – nejsem spokojen, vyhodím to. Hodiny a hodiny práce pryč. Čtyřicet až padesát procent práce se nepovede.

Na začátku byla tedy volba materiálu, džínoviny, jako jakéhosi atributu svobody. Co se v té věci pro vás změnilo?

Myslím, že se moc nezměnilo. Chci, aby bylo jasné, že je to právě džínovina, se kterou pracuji, a ne nějaká jiná látka, i když je třeba pomalovaná k nepoznání. Myslím, že v sobě stále nese symboliku svobody, hravosti a proměnlivosti. A to mne zajímá.