Metadimenze Tonyho Cragga

Tony Cragg (1949), rodák z Liverpoolu, laureát několika prestižních ocenění, z nichž zmiňme alespoň cenu Turnerovu (1988) a Shakespearovu (2001), je dnes jednoznačně vnímán jako uznávaná autorita současného světového vizuálního umění. Přestože je de facto žijícím klasikem, jeho díla neustále překvapují svou současností. Craggovu tvorbu nelze jednoznačně přiřadit k vybraným uměleckým směrům, i když rané vztahy k hnutí arte povera a kontinuální souvislosti s konceptuálním uměním jsou očividné. Co však umělce odráží od těchto historických kategorií, včetně obecného východiska v klasické moderně, je právě jeho živost, spočívající ve schopnosti překračovat a propojovat nespojitelné, a to od úrovně obsahů po úroveň práce s tvarem a jeho detaily.

Exaktní východisko

Vývoj a charakter tvorby Tonyho Cragga zřetelně ovlivnilo jeho předchozí studium chemie. Odtud už chyběl jen krůček k opakovaným pokusům o asimilaci přísných vědeckých postupů do tvůrčího procesu. Je to exaktnost, na kterou si Cragg potrpí, a právě ona je tím kouzlem, které divákovi způsobuje blaho z vnímání uspořádanosti a přesnosti. Vše dokonale provedené v přesně volených, pečlivě vybraných materiálech a delikátně složených tvarech. Pro umělce je charakteristické precizní strukturování objektů. Zvláště raná díla byla pečlivě seskládána například podle procesů poučených archeologickými systémy, určenými pro rekonstrukci a výzkum rozptýlených fragmentů. Významově se pak dotýkala mnoha civilizačních a ekologických problémů.

Sklo mezi bronzy

Z tohoto rozsáhlého a velmi známého okruhu Craggovy tvorby však na současné výstavě v Galerii Jiří Švestka uvidíme pouze jeden exemplář v podobě velké instalace z čirého skla – Clear Glass Stack (2000). Průzračná křehká architektura je okouzlujícím příkladem typicky craggovské precizní kompozice z běžných věcí – tentokrát skleněných předmětů – váz, skleniček a nádob nejrůznějších tvarů, velikostí a funkcí. Průhledná stupňovitá mastaba nechává nahlédnout do svých proměnlivých útrob, přesto však důstojně střeží svá tajemství. Charisma tohoto efemérního Craggova kusu působí v přítomnosti dalších sedmi přítomných skulptur jako prchavé zjevení.

Expanzivní bronzy naopak zcela nekompromisně okupují prostor a jsou k subtilnímu „velkému sklu“ ve výrazném kontrastu. To platí zejména pro dva horizontální bronzové tubusy Sinbad a Rod (2000), které již spadají do odlišné rodiny Craggových prací. Tato nová série má svůj počátek v kruciálním díle Early Forms (varianty z let 1993, 1998, 2001). Realizace jsou charakteristické svíjením a kroucením forem, které byly na počátku ještě spojeny s podobou reálných předmětů (konkrétně chemických baněk), aby později dospěly k nynější abstrakci. Jejich vnitřní zavíjení vytváří napětí mezi vnější statikou a vnitřním rotačním pohybem a kromě industriálních reminiscencí (obří radiátory nebo hřídele) mohou vyvolat obecnější asociaci stáčení a zakřivování prostoru, způsobující deformaci hroutící se hmoty.

Dalo by se tedy snadno podlehnout dojmu, že obě zmíněné polohy Craggovy tvorby mají jen velmi málo společného. Zdání však klame. Mezi oběma póly totiž leží celé řady děl, které umožňují sledovat kontinuální proces morfogeneze scelování a práci s jednotlivými detaily a částmi objektu jako s jednoduchými buňkami, z nichž je složen komplikovaný celek. Některá díla jsou takto složena z plátů dřeva (např. varianta Cauldronu) či mramoru, jiná dosahují vrcholu v nových kompaktních a specializovaných formách a ve výsledku končí jako odlitek z jednoho kusu bronzu (zrcadlová varianta Point of View).

Tekutý tvar

Tony Cragg mluví o svých objektech jako o tělech, seskupených podle nezpochybnitelného řádu, jakéhosi mentálního genomu, do komplikovaného, a přesto jediného možného (vhodného) těla. Jsou to těla vzešlá z umělcových mentálních prostorů, z jeho myšlenkových metadimenzí, ve kterých to vře všemi tvaroslovnými možnostmi a z nichž se k nám jeho skulptury vydělují a vtělují. A tak před námi vyvstane totemický Point of View (2003) i monumentální Mental Picture (2004), jehož vlnový energetický val vykazuje myšlenkové souvislosti s ultrageometrií či chcete-li matematickou topologií, podobně jako téměř levitující Cauldron (2005). Snad proto nepřekvapí, že podoby těchto „metatěl“ jsou prudce nestabilní a každý, byť sebe­menší pohyb odkryje našemu zraku další rozměr jejich „tekutého“ tvaru. Bronzová těla tančí prostorem nebo se vznášejí na špičkách svých výběžků, znepokojivě koncentrovaná a temně uhrančivá. Je skutečně podivuhodné, jak pocitově „pružným“ materiálem se může bronz stát v rukou animátora – iluzionisty Tonyho Cragga.

Procházíme výstavou jako jednou kontinuální neklidnou metamorfózou, která rezonuje prostory sálů stejně jako divákovými smysly. Wild Relatives a Bad Guys (2005), bratři iluzivní proměny, rozehrávají prostřednictvím dynamiky svých záhybů podoby tisíce ukrytých tvarových variant. Asociační hra se samovolně rozbíhá, příjemně provětrává divákovo vnitřní vidění a může vyvolat dokonce pocit, že jednoznačná dualita objekt-divák se stírá a že sochy jsou tím, kdo nás pozoruje. Snad by se s trochou nadsázky dalo říci, že objekty Tony ho Cragga se chovají jako živá „zhmotněná“ hudba. Před očima diváků modulují prostor, vymezují si místo svou vibrací a přitom nadpřirozeně, bez konce, mění své znění. Ve všech ohledech celistvé a svrchované. Každá Craggova skulptura je tak materiálovou a tvarovou symfonií sama sobě.

Galerie Jiří Švestka tímto poměrně kompaktním souborem představuje sochařovo dílo z let 1998–2005 a kontinuálně tak navazuje na poslední Craggovy výstavní projekty představené v Praze a Brně v roce 1995 (galerie Nová síň, Národní galerie a Dům umění). Galeristovi Jiřímu Švestkovi se tak daří naplňovat vytyčený záměr – zprostředkovat českému divákovi dílo tvůrců špičkové světové kvality.

Autorka je historička umění.