Tureckojazyčné publikum doma i v Německu jásá a oslavuje pravdivý film o válce v Iráku, němečtí politici a média bijí na poplach a varují před protiamerickou propagandou, okořeněnou antisemitskými prvky. Tak by se daly shrnout reakce dva týdny poté, co do německých kin vstoupil turecký akční film Údolí vlků (Kurtalar Vadisi) režiséra Serdara Akara.
„Tento nezodpovědný film nepodporuje integraci, ale zášť a nedůvěru proti Západu,“ varoval v rozhovoru pro Bild am Sonntag bavorský premiér a šéf CSU Edmund Stoiber s tím, že právě v době rozvířených sporů kolem zveřejnění karikatur proroka Muhammada nahrává radikálům a přilévá oleje do ohně. Snímek je podle něj třeba „okamžitě stáhnout z německé distribuce“. Také podle vlivné Centrální rady Židů v Německu je třeba neprodleně zakročit. „Kdo tento film promítá, podporuje nenávist vůči Židům a útoky na hodnoty západní civilizace,“ domnívá se místopředsedkyně Rady Charlotte Knoblochová. Pozadu nezůstala ani média. Zatímco konzervativní Frankfurter Allgemeine Zeitung psal ve svém komentáři o „štvavém kázání na filmovém plátně“, levicově-liberální týdeník Die Zeit ve filmu vidí rovnou „válku kultur v moderním kinematografu“.
Snímek však vyvolal vlnu nadšení nejen v oblastech, v nichž často sami Němci tvoří menšinu (Porúří, některé čtvrti Berlína a Hamburku), ale především v samotném Turecku, kde v něm mnoho politiků vidí pravdivý obraz invaze v Iráku, o níž měl Istanbul vždy pochyby. „Skvělé, tenhle film ukazuje skutečnost přesně takovou, jaká je,“ řekl nadšeně předseda tureckého parlamentu Bülent Arınç.
Čím vlastně tento kasovní trhák s rozpočtem 10 milionů dolarů, který jen v Německu zhlédlo na 400 tisíc diváků (tedy bezmála každý pátý člen turecké komunity), majoritní společnost tolik pobuřuje? Odpověď se zdá být překvapivě snadná – Údolí vlků totiž nabízí divákům osvědčené narativní postupy klasické hollywoodské akční střílečky. Jen s tím rozdílem, že schematicky načrtnutý národnostní obraz nepřítele tu dostal zcela jiné dimenze – padouši a hrdinové si tu prohodili své tradiční role.
Námětem Údolí vlků je reálná a dodnes nevyjasněná událost z července 2003, kdy do východoanatólské vesnice vtrhlo ze severního Iráku americké komando, aby odtamtud odvleklo 12 tureckých vojáků. Celá akce, vyprovokovaná zřejmě doznívajícím rozčarováním nad oficiální politikou Turecka (to tehdy odmítlo posloužit jako tranzitní země pro tažení na Irák), se přitom neobešla bez rekvizit, jež si dnešní divák symbolicky spojuje s káznicí na Guantánamu – odzbrojení Turci byli deportováni v potupných kápích na hlavách.
Film ale začíná prologem, jenž je sám o sobě citací westernového žánru – v kurdské vesnici se právě slaví svatba a všeobecné veselí ze skalního masivu pozoruje americké komando. Ve chvíli, kdy kalašnikov jednoho ze svatebčanů začne pálit do vzduchu salvu na počest novomanželů, svalovci v béžových uniformách zaútočí. Verbální ponižování a bití vesničanů skončí nekontrolovatelnou palbou, dosvědčující zbytečnou krutost ozbrojených útočníků.
Tajný agent Polat Alemdar (hraje ho hvězda tureckých telenovel Necati Şaşmaz) se vydává do Iráku, aby tu vysvobodil zajaté turecké vojáky (o což se ve skutečnosti Turci nepokusili) a pomstil zločin spáchaný na vesničanech. Po sérii efektních výbuchů a přehlídky arzenálu palných zbraní přichází zcela v duchu žánrové logiky závěrečná katarze v podobě souboje Alemdara se svým protihráčem, velitelem amerického komanda Samem Williamem Marshallem, jenž provozuje svou soukromou mučírnu zajatců, jako vystřiženou z rozmazaných autentických fotografií z Abú Ghraíb. Blízkým přítelem této reinkarnace Kurtze z Apokalypsy nyní je ostatně bizarní židovský lékař, který vězňům odnímá orgány a prodává je do Izraele.
Děj Údolí vlků odkazuje k bondovkám i Sylvesteru Stalloneovi, jak dobře vystihl list The New York Times, když napsal, že Ramba to sice připomíná, ale asi tak, jako kdyby scénář napsal Michael Moore.
Mnohem zajímavější než průměrný akční film, zpestřený některými filmařskými postupy typickými pro blízkovýchodní kinematografii, je pak poněkud nepřiměřená reakce na skutečnost, že jsou Američané tentokrát i v evropských kinech (Údolí vlků se promítá také v Nizozemsku, Belgii a Velké Británii) vylíčeni jako bad guys. Turci se zkrátka nespokojili s politickými klišé běžnými v Hollywoodu a právo na „svého bídáka“ ve filmu vzali do vlastních rukou. Schematismus padouch-hrdina je pak přímo hollywoodským žánrovým leitmotivem – ve vřavě, kdy je třeba rychle a přesně pálit, není na mudrování o relativitě dobra a zla dost času.
Šok z negativního vylíčení Američanů v Údolí vlků je do značné míry způsoben neschopností podívat se do dějin západní kinematografie. Turci jako představitelé veškerých možných zločinců, padouchů a teroristů na tom sice ve srovnání s Araby, Afričany a Rusy zase tak špatně nejsou; pokud bychom si ale měli o nich udělat představu například pouze na základě snímku Alana Parkera Půlnoční expres z roku 1978, budou naše závěry jednoznačné – Turci jsou trýznitelé a ve věznicích mučí nevinné a vyjukané americké mladíky.
Celé rozhořčení nad nadšenou recepcí Údolí vlků u tureckého publika spočívá spíše v přeceňování morálních kritérií kladených na film a také v přehnaném zdůrazňování jeho role šiřitele pochopení a tolerance. „Příznivci trpaslíků se skvostně baví tím, že se i obr pořádně zakymácí,“ napsal pak za jásotu tureckého publika nejúspěšnější turecký spisovatel německého jazyka Feridun Zaimoğlu.
Autor je redaktor deníku Právo.