Pamětníci vyprávějí, že před čtyřiceti lety lemovaly hlavní třídy a ulice Jakarty chodníky a košaté stromy. V desítkách divadel promlouvali herci a autoři o bídě a nespravedlnosti, ale i o naději v srdcích občanů mladé země, kterou tvoří tisíce nádherných ostrovů a stovky svérázných kultur a jazyků. To všechno je pryč. Chodníky byly nahrazeny automobily, kultura honbou za penězi a náboženskou horlivostí.
Za vlády prezidenta Achmeda Sukarna byla Indonésie jednou ze zemí, která se rozhodla vydat „třetí cestou“, podobně jako Indie za vlády Indíry Gándhíové nebo Jugoslávie za maršála Tita. V roce 1965 přišel vojenský převrat, podpořený Spojenými státy. Země se „otevřela“ zahraničním firmám, odbory byly zlikvidovány a sen o sociální rovnosti byl rozdrcen a utopen v krvi. „Diktatura zavřela divadla a filmová studia a začala pálit knihy a rukopisy, včetně mých vlastních,“ vzpomíná Pramoedya Ananta Toer, jeden z největších romanopisců jihovýchodní Asie. „Já jsem to ale nemohl sledovat na vlastní oči, protože jsem byl hned po převratu zatčen.“
Zakázána byla i kultura čínské menšiny. A to nejen samotný jazyk, ale i například používání lampionů, pečení sladkostí či pouštění draků. Zakázána byla i červená barva, stejně jako slova „ateista“ či „třída“. Zakázána byla i ruská kultura a nakonec i „maličkosti“, jako jsou evropské filmy. Jako kompenzaci diktatura nabídla hollywoodské trháky, lehkou populární hudbu a televizní seriály. A náboženství. Všechny muslimské strany a hnutí podpořily převrat a podílely se aktivně na masakrech. Během diktatury generála Suharta i po jejím „pádu“ jejich vliv natolik vzrostl, že se už těžko dá mluvit o Indonésii jako o „sekulární“ společnosti.
Několik měsíců po převratu se začalo privatizovat. Všechno – od dodávek vody až po divadla a veřejnou dopravu. Chodníky ve městě byly zužovány, až nakonec téměř zmizely, spolu s městskou hromadnou dopravou. Vystřídaly je stále širší vozovky pro soukromé automobily. Kácely se stromy. Tam, kde se kdysi zelenaly parky, vznikly čerpací stanice a později obchodní domy a parkoviště. Veřejné plochy byly prodány „pod stolem“ místním i zahraničním soukromým firmám, které je neprodleně využily ke komerčním účelům. Jakarta se stala Mekkou pro ty, kteří věří, že ráj je tam, kde má všechno svého majitele.
Ve městě se rozpadl systém dodávek vody; systém recyklace odpadu v podstatě nikdy nevznikl. Téměř v každé ulici se pálí týdně tuny odpadků přímo pod širým nebem nebo se vyhazují do kdysi čistých a krásných řek a kanálů, jež se během posledních desetiletí proměnily v páchnoucí stoky.
Město proti lidem
„Představte si město, které se nesnaží sloužit svým občanům,“ vysvětluje jakartskou realitu Marko Kusumawijaya, přední místní architekt a urbanista, který vystudoval v Evropě. „Město, kde absolutně všechno slouží soukromým zájmům. Když poletíte nad Jakartou vrtulníkem, zjistíte, že jsou pod vámi obrovské prázdné plochy. Patří podnikatelům, kteří s půdou spekulují. A přitom tu 13 milionů lidí žije jeden na druhém jako sardinky, obklopeni špínou, hlukem, bez jakýchkoliv veřejných prostor a služeb.“
Likvidace veřejných ploch byla už od převratu součástí velkého a brutálního plánu Suhartovy vlády. Nejprve „padl“ Glodok, stará čtvrť, kde se v minulosti scházeli čínští a indonéští intelektuálové v čajovnách nebo kavárnách a diskutovali tam o umění a o směru, jímž by se jejich měla země vyvíjet. Celé plochy pozemků v této části města byly prodány a na jejich místě okamžitě vznikly levné a chaotické tržnice, v nichž se nabízejí padělky textilních výrobků známých firem a levné elektronické zboží.
„Kota“, historické a kdysi spanilé staré město, postavené holandskou koloniální správou a čínskými obchodníky, se za posledních čtyřicet let změnilo k nepoznání. Kanály byly zasypány odpadky, na střechách honosných budov z devatenáctého století rostou stromy. Kota dnes připomíná daleko více Varšavu těsně po druhé světové válce než „moderní metropoli jedenadvacátého století“, jak Jakartu často popisuje cenzurovaný místní tisk.
Město je beznadějně fragmentované. Chodníky a promenády v podstatě neexistují. Přejít „ulici“ znamená často nebezpečné dobrodružství, a tak je chodcem v Jakartě jen ten, kdo si nemůže dovolit automobil či alespoň motorku. Dopravní zácpy („macet“) dosahují obrovských rozměrů.
Město se v posledních letech rozhodlo vybudovat alespoň částečný systém veřejné dopravy s pomocí zvláštních jízdních pruhů pro autobusy a dvou tratí nadzemky (monorailu). Podobně jako ostatní veřejné projekty města je i její výstavba poznamenána korupcí a pokračuje pomalým tempem. Není dosud vůbec jisté, zda bude projekt dokončen. Kvalita nástupišť a pruhů pro autobusy je neuvěřitelně nízká, nadúrovňové přechody jsou vybudovány z levného plechu a výtahy, jež měly sloužit tělesně postiženým občanům a starým lidem, se změnily v prázdné šachty zasypané odpadky.
Parky mizí
Ve čtvrtém největším městě světa jsou pouze dva poměrně velké parky. Jeden z nich – Monas – leží uprostřed města a je těžko přístupný. Navíc je celý obehnán plotem. Druhý, zvaný Ancol, se rozkládá u zašpiněného mořského pobřeží. Za vstup do parku s malou promenádou a pěší zónou se platí 10 000 rupií a dalších 10 000 musí návštěvníci zaplatit za parkoviště. Do parku se totiž jinak než autem nelze dostat. Rodinu se dvěma dětmi tedy návštěva parku přijde na 50 000 Rp, což je 5,5 dolaru. Je to hodně v zemi, kde hrubý domácí produkt činí 780 dolarů na osobu a na rok.
Na rozdíl od velkoměst sousedních zemí – Singapuru a Kuala Lumpuru, kde vlády investovaly stovky milionů dolarů do kultury a vzdělání – zůstává Jakarta městem bez významných muzeí či galerií. Jen několik komerčních kin zde obehrává stejné hollywoodské trháky. Neexistuje tu ale jediná stálá divadelní scéna či koncertní síň.
„Suhartova vláda hned po převratu zavřela všechny velké indoneské umělce, spisovatele a myslitele,“ vysvětluje Djokopekik, indonéský malíř, který žije v historickém městě Yogyakarta. „Já jsem ve vězení strávil jen několik let. Cílem diktatury bylo zničit umění a myslící lidi. Systém místo toho nabídl lásku k penězům a podnikání, levnou zábavu, většinou dovezenou z ciziny, a náboženskou horlivost.“
Hlavnímu městu Indonésie se dnes velcí světoví umělci vyhýbají. Létají na koncerty do Singapuru a Kuala Lumpuru. A pokud sem přece jen zavítají, koncertují pro uzavřenou společnost, většinou v luxusních hotelech. Ceny vstupenek jsou závratné a o koncertech se v místním tisku nepíše.
Mešity rostou
Chudoba, nízká kvalita života, nedostatek zábavy, rekreačních ploch a sportovního vyžití vede k tomu, že se Jakarta stále více poddává náboženským extrémům. Mešity rostou téměř v každé ulici, především však v chudých čtvrtích. Členové extrémních organizací, jako je například Fronta obránců islámu, útočí na těch pár barů, jež ve městě ještě přežily, na noční kluby a obchody, kde prodávají vepřové maso. Obrovské reproduktory na stěnách mešit doslova bombardují celé město pětkrát denně více než hodinovými přenosy z modliteb. To je jev nemyslitelný dokonce i na Blízkém východě, kde mešity pouze zvou věřící k modlitbě několik minut.
V kontrastu k náboženskému nadšení se na křižovatkách chudých čtvrtí města nabízejí detri – prostitutky (někdy desetileté, často daleko mladší). Vdechují přitom kancerogenní výfukové plyny.
Mladá indonéská filmařka, která nechtěla být jmenována, se rozhodla, že Jakartu opustí. Podobně odcházejí do ciziny stovky mladých vzdělaných lidí, kteří už nevěří, že se situace v nejbližších letech změní k lepšímu. „Jakarta je mrtvé město, dílna extrémního kapitalismu. Na myšlenky a na umění tu už lidé nemají čas. Zbyl jen neustálý boj o přežití. Obchodní domy a parkoviště tu vytlačily divadla, umělecké galerie a parky. V minulosti nám pořád opakovali, že volný trh a kapitalismus vyřeší všechny neduhy a problémy. A podívejte se na výsledky: bída a špína; mrakodrapy a luxusní vily elit obklopené chatrčemi bez pitné vody. Lidé bez vzdělání. Lidé, kteří se modlí. Hlasitě, pětkrát denně. Nemodlí se proto, že by věřili v boha, ale proto, že mají strach se zastavit, zamyslet se, uvědomit si, v čem žijí. A také protože jim řekli, že když se přestanou modlit, půjdou do pekla. Neuvědomují si, že v pekle už žijí.“ Dita Sárí, předsedkyně PRD – jediné levicové strany v zemi, už také nevěří, že se situace zlepší: „Indonésie a její hlavní město se řítí do zkázy. Naše strana se tento pád jen snaží o několik let zabrzdit. Obrátit trend je již nemožné.“
Autor je spisovatel, novinář a režisér, spoluzakladatel nakladatelství Mainstay Press, vědecký pracovník Oakland Institute.