Jen Krišna a já

Našel jsem inzerát v High Magazine. Britská společnost Adventure Peaks nabízí výpravu turistickou třídou na několik světových horských vrcholů. Zejména mě upoutá jedna expedice: „Čo Oju (8201 m), šestý nejvyšší vrchol světa, představuje pro horolezce nejsnazší možnost vystoupat nad osm tisíc metrů nadmořské výšky. Čo Oju leží na tibetsko-
-nepálské hranici, západně hned vedle Everestu, Lhotse a Ama Dablam. Technicky byste měli být na třetím stupni skotské kvalifikační stupnice s předchozí zkušeností nejméně v pěti až šesti tisíci metrech. Letní výstup vyžaduje vysokou úroveň aerobní a horské zdatnosti. Přestože se o Čo Oju píše jako o výstupu na jeden zátah, každá osmitisícovka je extrémně náročná, fyzicky i duševně.“ Najdu pak ještě několik dalších nabídek na expedice na Čo Oju, ale jen Adventure Peaks jdou pod pět tisíc liber, a to včetně zpáteční letenky z Londýna do Káthmandú.

Den 1.

Setkáváme se u odbavení na letišti Heathrow. Paul, vedoucí naší expedice, je ze Skotska. Nikdy dřív v Himálaji nebyl, ale zná každý kámen na Ben Nevis. Ellis z Anglie sní o zdolání Everestu a po tom, co právě zlezl Aconcaguu v Peru, se cítí moc silný. Irští přátelé Patricia a John taky sní o Everestu, ale jejich jediné horolezecké zkušenosti pocházejí ze zelených vršků irských. Tak tak zahlédli sníh na pěší túře v Nepálu. Steve, taky z Anglie, je z nás nejzkušenější a právě se aklimatizoval pobytem v Alpách.

Den 4.

Sedíme ve starém autobuse, který nás veze na tibetskou hranici. Armáda má hlídky v každé vesnici. Hledají maoisty. Je trochu hrozivé vidět samopaly uvnitř našeho autobusu. Krajina vypadá jako džungle a já mám pocit jako z Coppolovy Apokalypsy.

Rozsáhlé oblasti zasáhly monzunové deště. Silnici a hodně domů to spláchlo. Musíme si všechno vybavení přenést. Potkáváme při tom místní, kteří hledají v troskách něco, co by se jim mohlo hodit.

Přenocujeme v hostinci Lhala v Kodari, malé vesnici u hranic. Leje. Jen pár metrů od našeho domu se zastavila lavina. Je to tu hodně prosté. Uvnitř ve stěnách slyšíme lézt krysy.

Jdou řeči, že na Čo Oju našli mrtvého jihokorejského horolezce. Zčistajasna se objevuje pohřební průvod. Vstupuje z Tibetu do Nepálu, Korejce nesou v růžovém spacáku. Nakládají tělo do nákladního auta, které ho převeze do Káthmandú a pak do Soulu. Šerpa nám zdůrazňuje: „Pamatujte si: hlavně jít pomalu!“

Den 5.

Jedenáctého září. Po zevrubné prohlídce zavazadel, rentgenování nevyjímaje, nás čínská armáda konečně pouští do Tibetu. Nocleh máme v Zhangmu, ve výšce 2100 metrů. Pořád prší a na nás kape ze střechy.

Večer zkouším naladit zprávy svým krátkovlnným rádiem. Nacházím Hlas Ameriky a slyším „druhé letadlo právě narazilo do budovy Světového obchodního centra“. Je to rozhlasová hra, něco jako Válka světů? Ale když tu samou zprávu slyším na BBC, najednou mi dojde, že to není rozhlasová hra.

A to jsem zrovna dočetl knihu Heinricha Harrera Sedm let v Tibetu!

Den 12.

Opouštíme čínský základní tábor (4830 m), zavátý kontrolní bod na konci silnice.

Tibetští vozkové s jaky přepraví horu našeho vybavení do „ABC“, vyššího základního tábora (Advanced Base Camp), který je odsud tři dny cesty. Táboříme ve výšce 5400 metrů. Hlava se mi může rozskočit bolestí, protože jsme šli příliš rychle, abychom našli tábořiště před setměním. Je mi zima, je mi špatně a ve spacáku mám třesavku.

Den 16.

Jdu zvolna po ledovci Gyabrag s Ellisem. Je to naše první cesta do Tábora 1 v 6400 metrech. Ellis mi říká, že má věštecké sny. Zdědil tu schopnost po matce. V noci se mu zdálo, že jen tři z nás dojdou na vrcholek. Já jsem jedním z nich. Ti zbylí dva jsou on a vedoucí výpravy Paul. Má se to stát třináctého října.

Den 33.

Krišna, jediný horolezec mezi našimi šerpy, doráží další den v poledne do Tábora 2. Je znepokojený: „Kde je Geir? Šel nahoru k vrcholu?“ Když mě najde ve stanu, uleví se mu. Kdybych lezl na vrchol sám, přišel by o zvláštní vrcholový příplatek. Ale nemluví o tom.

Steve a já jdeme za Krišnou k Táboru 3. Mí­jíme dva apatické Němce, kteří odtamtud sestupují. Vypadají naprosto vyčerpaně a po každých dvou krocích si musejí sednout. Mluvíme na ně, ale neodpovídají. Naštěstí vidíme, že k Táboru 2 lezou druzí dva Němci, aby jim pomohli.

Tábor 3 je situovaný na příkrém sněhovém srázu. Když tam docházíme, vítr je strašně silný. Steve úplně změnil vystupování, ze zábavného chlapíka je smrtelně vážná osoba. Už nevtipkuje. Vypadá to, že se hlásí pud sebezáchovy. Najednou nalévá čaj jen pro sebe a nejeví známky zájmu o druhé.

Den 34.

Desátého října. Náš plán je „budíček“ v jednu v noci a ve tři být přichystaní k pokusu o vrchol. Ale v téhle výšce se špatně spí. I když si dám nohy uvnitř spacáku do tlustých palčáků, pořád mě zebou. Hodinu strávím tím, že je nahřívám nad plynovým vařičem. Když vyjdeme ze stanu, vidíme, že je fantastické počasí. Je velmi chladná hvězdná noc, měsíc září a hlavně: bezvětří! Dokonalé podmínky. Steve si vede trochu nervózně a nasazuje trestuhodné tempo. Ale hned po pár metrech se zastaví: „To je asi moc rychle,“ říká a lapá po vzduchu.

Stoupáme zmrzlým sněhem k téměř svislému úseku s fixně upevněnými lany. V mrazivé tmě se cepín a nástroje k výstupu používají jen obtížně. Rukavice jsou moc velké, musí jít stranou. Steve čím dál víc zaostává vzadu. Krišna volá: „Ne tak pomalu!“ Volám: „Steve, dobrý?“ „Jo, dobrý.“ O několik minut později zmizí. Nevidíme ani jeho světlo. Později zjistíme, že se rozhodl pro návrat kvůli přemrzlým prstům.

Jsem teď jediný člen expedice, který tu zbyl spolu s Krišnou. Zhasneme světla a pokračujeme ve výstupu překvapivě stabilním tempem. Pětadvacet kroků a po nich krátký oddech. Vestavěná lana už v tomhle úseku sundali, protože je konec sezony. To nám znemožňuje odpočívat na zledovatělém sněhu, můžu se leda pověsit na cepín. Bojím se, že když si sednu, podklouznu.

V pět ráno vidím, že na východě nebe zesvětlalo. Tenká modrá čára denního světla. To je pohled!

Kolem šesté jsme v osmi tisících metrech. Slunce vystoupilo k vrcholku, ale my jsme pořád v ledově chladném stínu. I přes velké rukavice cítím v dlaních mrazivý kov cepínu. Krišna odkládá naši jedinou kyslíkovou láhev, kterou nesl pro případ nouze.

Brzy nato se moje vnímání začne měnit. Mám halucinace. Hory mění barvy. Sníh se pohybuje ve vlnách. Jeho tvary jsou jako bílé pohovky, které mě lákají k usednutí. Hnědá pouštní krajina tibetské planiny začne fosforeskovat. Pár sekund mi zvoní v uchu. Pochopím, že musím něco sníst a vypít. Když otevřu láhev, je prázdná. Nepamatuji se, že bych z ní pil. Po želé v tyčince krajina trochu ustane v pohybech.

Kolem osmé se konečně dostáváme na vrcholovou plošinu. Vidím Krišnu jít zalitého slunečním svitem. Nejvyšší bod je pořád 500 metrů odsud. Zdá se to nekonečně daleko. Cítím nezměrnou únavu. Sníh je čím dál hlubší. Proč jsem si nevzal sněžnice? Krišna mi půjčuje svoje. Ztrácí se přece mnou a já jdu v jeho stopách jako stařec s holí. Mám strach, že se ke mně otočí a řekne: „Je mi líto, jdeš moc pomalu. Musíme se vrátit.“ Ale po pár minutách ho vidím na špici, jak komunikuje s ABC. Poprvé také vidím Mount Everest a už vím, že stojím na vrcholku. Je devět dvacet pět, pořád poměrně brzy ráno. Uděláme pár snímků, rozdělíme se o jablko, krátce nahráváme na minidisk a jen si užíváme fantastický pohled.

Na vrcholku hory se cítím při síle a říkám Krišnovi, že na mě nemusí čekat se sestupem. Rychle mi zmizí z dohledu. Cítím, že mám všechen čas na světě. Proto se snažím vychutnat si sestup, jak to jen jde. Sráz je strašně příkrý.