Kate Atkinsonová
V zákulisí muzea
Přeložila Dana Vlčková
Argo 2006, 308 s.
Kate Atkinsonové se s žádným z jejích novějších románů nepodařilo zopakovat úspěch, který v roce 1995 sklidila se svým literárním debutem V zákulisí muzea. Touto knihou se jí povedl husarský kousek, když vyfoukla Whitbreadovu cenu Salmanu Rushdiemu. Zároveň započala to, co kritici ve spojitosti s její tvorbou nazývají rodinná antisága – v mnoha svých románech popisuje osudy několika generací jedné rodiny. Její „ságy“ se od ostatních podobných děl odlišují především smyslem pro humor a ironii, s nimiž autorka líčí životní peripetie hrdinů. V žádném případě nejde jen o chronologická vyprávění, ale spíše o jakousi mozaiku životních příběhů, která však není podána v úplnosti, ale pouze v náznacích. Autorka využívá moderní literární postupy – k jednotlivým postavám se postupně vrací, upřesňuje a doplňuje jejich příběhy, rozplétá nitky jejich osudů. Atkinsonová veřejně přiznává obdiv ke klasikovi britské literatury Laurencemu Sterneovi a jeho Tristramovi Shandymu. Už v prvních řádcích románu promlouvá právě počatá hrdinka ještě z matčina lůna a za zvuku odbíjejících hodin hodnotí svět kolem sebe. Kromě Sterneova literárního stylu se autorka nechala inspirovat především netradičním humorem a novátorskými literárními postupy. To z jejího románu dělá čtivé a zábavné dílo, které čtenáři připraví mnohá překvapení.
Markéta Musilová
Neal Stephenson
Kryptonomikon
Přeložila Dana Krejčová
Talpress 2006, 960 s.
Kryptonomikon je další česky vyšlé dílo slavného kyberpunkového autora Neala Stephensona. Jde o román vskutku ojedinělý, rozsahem i formou. Jak už ukazuje název, děj se točí kolem šifrování. Téma Turinga a německého systému Enigma je přece jen už poněkud okoukané, Stephenson je ovšem pojímá originálně. Text je prokládán nejen japonskými haiku, ale i tabulkami kódů, matematickými vzorečky, histogramy... Pro čtenáře se znalostmi kybernetiky – či alespoň se zájmem o ni – je tedy román skutečným skvostem, který mu současně zprostředkuje zážitek z beletrie i z vědecké literatury. Dojde na otázky po povaze matematiky či počítačovém charakteru lidského myšlení. Pro ukázku netradičního přístupu: Stephenson se ani tak nezabývá luštěním šifer jako otázkou, jak se chovat, pokud šifru protivníka znáte. Autor do sebe umně zamotává hned několik dějových linií, kromě Turinga (respektive – hlavním hrdinou je jeho kolega Waterhouse) se zde paralelně rozvíjí mj. i příběh internetového podnikatele z 90. let 20. století. Skládačka se nakonec složí, fakt ale je, že tři dějové linie se od sebe dost liší a ne každého budou nutně bavit všechny. Co se naopak nevydařilo, je český překlad. Jazyk překladu prostě neplyne a nepůsobí čtenáři estetický zážitek. U knihy, která má přes 950 stran, je to problém závažný.
Pavel Houser
Ryszard Krynicki
Kámen, jinovatka – Kamień, szron
Přeložil Václav Burian
Burian a Tichák 2006, 194 s.
Polsko je zemí velkých básnických osobností již od dob Mickiewiczowých – potvrzují to nejen dvě Nobelovy ceny pro Wisławu Szymborskou a Czesława Miłosze, ale třebas i každoroční nominace na cenu NIKE, v jejímž semifinále dominuje převážně poezie. Ryszard Krynicki (1943) je jedním z čelných básníků tzv. angažované poezie, kterou reprezentoval specificky polský básnický směr Nowa Fala či Generace 68 (mj. Stanisław Barańczak, Edward Stachura, Rafał Wojaczek aj.). Jde o autora aktivního spisovatelsky, společensko-politicky (v rámci opozice v 70.–80. letech), jenž později působil, a dodnes působí, i jako vydavatel či překladatel z němčiny. Jestliže leitmotivem jeho dřívějších sbírek byl především existenční útěk „nahého člověka“ od zlé, absurdní, chaotické a nicotné skutečnosti, a to za pomoci etického a metafyzického imperativu neustálého sebezdokonalování (s důrazem na jazyk), poslední, nedávné verše jsou střídmé, několikařádkové (ne nepodobné haiku) a lze z nich vycítit nadhled, smíření a pokoru. Krynického nová sbírka (v pořadí jedenáctá) je pozoruhodná už tím, že se objevuje po téměř dvacetileté odmlce, a navíc jde o první autorovy verše přeložené do češtiny. Kámen, jinovatka se nabízí v česko-polském zrcadlovém vydání.
Bára Gregorová
Margaret Atwoodová
Stan
Přeložili Viktor Janiš a Miroslav Jindra
BB art 2006, 158 s.
Současná kanadská spisovatelka je autorkou rozsáhlého díla; vedle románů (dosud je jich dvanáct) píše také básně, povídky a eseje. Jejich předposlední soubor, Stan, vyšel na počátku roku 2006 (na podzim vydala autorka další – Moral Disorder) a jde o celkově čtvrtou sbírku krátkých próz, která Atwoodové vychází v češtině. Stejně jako u předchozích (snad kromě Modrovousova vejce) je však nutné konstatovat, že záslužnější by bylo vydání jejích nejlepších románů, které v češtině stále chybějí (Příběh Služebnice, Alias Grace). Krátké prózy jsou spíše jen doplňkem jejích hlavních děl, jakýmsi odpočinutím či vydechnutím mezi velkými romány, souhrnem motivů, které se do románů nevešly, básněmi v próze, postřehy, nehotovými náměty vydávajícími se za povídky. Stan je doprovázen dokonce autorčinými jednoduchými kresbami. Najdeme tu řadu pozoruhodných malých perel; je jich však málo, většina textů nám v paměti rozhodně neulpí; místy se možná čtenář až podiví, co že to slavná spisovatelka píše. Ve Stanu asi nejvíc zaujme vtipný pohled na Hamleta z pohledu Horatia nebo báseň, v níž čas běží pozpátku a reflektují se v ní dějiny světa. Jinak jde spíše o několik vtipných postřehů, např. v básni Vraťte mi maminku: Zaříkávání. V textu s názvem Tři romány, které hned tak nenapíšu si Atwoodová vtipně pohrává se svým občasným tíhnutím k žánru sci-fi. Celkově však knížka vzbudí především rozpaky.
Milan Valden
Silvia Borghesiová
Kunsthistorisches Museum, Vídeň – Slavné galerie světa
Přeložila Miloslava Lázňovská
Knižní klub 2006, 144 s.
Skvostně vypravená publikace z řady světových galerií podává výběr padesáti malířů ze sbírek Kunsthistorisches Museum. Jejich základ položili Habsburkové ve 14. století a kniha přináší díla umělců činných až do století osmnáctého. Malířství, které se ve středověku zanášelo téměř výlučně biblickými motivy, přechází do krajinomalby, městských vedut a civilních portrétů; každý obraz je pak zvlášť rozebrán ve třech detailních výsečích, na nichž autorka vysvětluje autorovu koncepci, charakterizuje členění prostoru, barev, světla, vysvětluje techniku kresby a malby. Vedle umělců jako Bosch, Canaletto, Caravaggio, Raffael, Rubens nebo Rembrandt zde nalezneme malíře, kteří v našich galeriích nemají žádné nebo jen malé zastoupení, například Jeana Fougueta či Joachima Patinira. Z pražských sbírek Rudolfa II. pocházejí téměř všechna Dürerova díla, z jeho okruhu jsou také „rudolfínští manýristé“. Jeho bratr a následník Matyáš si z Prahy do Vídně odnesl bohužel jen malou část obrazů a uměleckých děl; zbytek sbírky uloupili Švédové (uloupili, neukořistili, neboť zatajili podepsaný mír) na konci třicetileté války. Texty katalogů výstav a knižních publikací uměleckých sbírek se v poslední době stávají doménou nejen historiků umění, ale i předních spisovatelů, kteří přinášejí ozvláštňující prvek do charakteristiky výtvarného díla. Tady bych zmínil Eseje o americkém umění Johna Updikea.
Josef Moník
Stephen Hawking, Leonard Mlodinow
Stručnější historie času
Přeložil Vladimír Karas
Argo 2006, 148 s.
Příčin úspěchu Hawkingových knih o vesmíru je mnoho, ale jedna je patrná na první pohled: Hawking dovede spojit zdánlivě odtažité kosmologické a astrofyzikální otázky s otázkami všedního dne. Jsme nadáni svobodnou vůlí? „Pokud je totiž opravdu nějaká sjednocená teorie popisující zcela vše, pak tato teorie podle předpokladu určuje i veškeré naše chování.“ Stručnější historie času navazuje na téměř stejnojmennou knihu, a jak její název napovídá, jde o názornější a volnější výklad fyzikálních teorií. Nejvážnější otázkou dnešní astrofyziky a kosmologie je dilema, zda se při formulaci úplné sjednocené teorie nehoníme za fatou morganou. Hawkingova odpověď zní, že i kdybychom ji skutečně nalezli, nezískáme tím kompetenci předvídat všechny jevy. Jestliže nikdo nedokáže přesně vyřešit kvantové rovnice pro popis atomu skládajícího se z jádra a více než jednoho atomu, těžko se můžeme vypořádat s mnohem strukturovanějšími jevy. Přes všechny oslnivé teoretické výboje nakonec stojíme před neodbytnými otázkami, jež stejně jako na začátku vyvstávají i na konci Hawkingových knih: Co je podstatou vesmíru a jaké je naše místo v něm? Jak vznikl vesmír a odkud pocházíme? Proč je vesmír takový, jaký je? Na konci četby jsme obohaceni o čas, který jsme spolu s knihou strávili ve vesmíru, jenž sice neztratil nic ze své neproniknutelnosti, ale přece jen nám vydal pořádnou porci svého tajemství.
Michal Janata
Masarykův sborník XIII – 2004–2006
Ústav T. G. Masaryka – Masarykův ústav AV ČR 2006, 542 s.
Editoři třináctého svazku Masarykova sborníku zdůraznili, že od předchozích čísel se ten současný i ty následující mají mimo jiné lišit tím, že oddíl Studie bude tematicky zaměřený na jedno téma; v tomto svazku je jím T. G. Masaryk a čeští/slovenští spisovatelé (ovšem už třeba 10. svazek směřoval k postihnutí jednoho tématu: recepci Masaryka v různých zemích světa). Tento svazek se tedy zabývá především Masarykovým vztahem k českým spisovatelům: Březinovi, Dykovi a Macharovi. Pro mne byla ale nejpřínosnější studie K povaze konfliktu Vajanského s Masarykem, v níž M. Kučera popisuje Masarykův vztah ke Slovákům v kontextu vlny exotismu, v jejímž rámci obyvatelé západní Evropy „objevovali“ exotické divy v Maďarsku a na Balkáně (a Češi na Slovensku); u Masaryka pak autor shledává „stín mírného podceňování“ Slováků. Pozoruhodná je také stať M. Dokulila TGM a liberalismus, v níž autor vysvětluje Masarykův boj proti liberalismu „lokálními“ důvody a v rámci nejrůznějších proudů zahrnovaných pod pojem liberalismus ukazuje, že Masarykovy cíle byly s těmi liberálními (v jejich sociálně reformní variantě) shodné. Masarykův vztah k literatuře však zůstává stále tématem ne zcela vyčerpaným – například Masarykovi jako autorovi recenzí beletrie pro Peroutkovu Přítomnost se zatím, pokud vím, věnoval (pouze okrajově) jen P. Kosatík.
Jan Lukavec
Renáta Fučíková
Tomáš Garrigue Masaryk
Práh 2006, 38 s.
O tom, jaký byl T. G. Masaryk, máme k dispozici spousty knih. Nyní se TGM vplížil i do dětské knihovničky k Babičce, Lordu Jimovi a Malému princi, aby v komiksové podobě Renáty Fučíkové osvětlil dětem, jak to tehdy všechno bylo. Děcka seznají, jaký cílevědomý chlapík ten TGM byl, jak vystudoval na císařských školách a katoličtí faráři mu poskytovali podporu, ani na vojnu nemusel, on však jednoho krásného dne všecičko rázně odvrhl a vydal se na strastiplnou cestu republiky a socialismu. V první světové válce chtěl nejprve československé království, ale z toho potom sešlo, protože by TGM nemohl být králem, tak se rozhodlo pro prezidentství. Byla to krásná léta! – vlasti zdejší československé byly ponejvíce válečných hrůz uchovány, a po roce 1918 bylo hezkých deset roků. TGM říkal, že válka nebude, že sovětskému Rusku nerozumíme, a nejlepší bude postavit kolem Čech betonové bunkry, aby nás někdo v hnízdě štěstí a pokoje nepřekvapil. Což se stalo – a stejně jako otec Tomáš, i syn Jan hledal ponejprv útočiště ve Spojeném království. Člověk by se téměř podivil, jak se demokrati utíkají pod perutě Jejího Veličenstva, když jim je ouvé! Jistě, takové zájmové spolky jako republiky jsou všude, federují se a dělí, jak se namane, zkoušejí se lidovlády a diktatury všeho druhu, načež to vždycky odnesou lidi. Hotové psí kusy!
Vít Kremlička
Marek Janáč, Pavel Tumlíř, Milan Harvalík
Divnopis – proč se to tak jmenuje?
Radioservis 2006, 214 s.
Autoři této publikace se rozhodli spojit etymologický slovník, mapující vznik názvů měst a obcí u nás, s reportáží a turistickým průvodcem. K tomu připojili ještě mnoho obrazových příloh a text tak rozmělnili na minimum. Výsledek je nakonec téměř nepoužitelný. Každému městu, bez ohledu na jeho velikost nebo bizarnost jeho názvu, je tu věnována dvoustrana, která začíná vždy téměř stejně, tedy: „humornou“ poznámkou („jak tak stojíme před cedulí označující hranici obce Mentour, nedokážeme se ubránit dojmu, že si tady dala vývěsní štít mužská cestovní kancelář“), následuje poznatek některého z místních (u Kladna v okrese Hlinsko například: „Tady je hezky. Minulý týden bylo vidět celé údolí, Krkonoše, hory, všechno...“), následně autoři nakouknou do nějakého stávajícího etymologického slovníku, popřípadě se optají Milana Harvalíka z Ústavu pro jazyk český AV ČR. Kdyby se do zmíněného místa chtěl čtenář vydat, najde tu i několikařádkové tipy na pamětihodnosti v okolí obce. Čtenáři však nakonec stačí, aby si pořídil kvalitnějšího průvodce. Zeptat se náhodně procházejícího místního obyvatele na cokoliv může na místě, a kdyby pátral po vzniku názvu obce, stačí nahlédnout třeba do knihy A. Profouse Místní jména v Čechách, jejich vznik, původní význam a změny z let 1947–1957. Víc toho autoři publikace stejně neudělali.
Jiří G. Růžička
Aluze 1/2006
První číslo loňské Aluze je zřejmě číslem předposledním, dále bude tento časopis vycházet už jen v internetové podobě. Tentokrát tu najdeme o trochu více zajímavých literárních textů než obvykle, snad v předtuše klinické smrti. Za přečtení stojí ukázka z citlivého cestopisu po východní Evropě Babadag od Andrzeje Stasiuka, který má brzy vyjít knižně. V bloku textů současné bulharské literatury vyčuhuje nad svými soudruhy v peru Georgi Gospodinov. Aluze také tiskne povídky Šoloma Alejchema (který své anekdotické nápady bohužel natahoval do neúnosnosti) a jeho esej nazvaný Proč Židé potřebují vlastní zemi? z roku 1898. Rozhovor s Ivanem Vyskočilem doporučuji všem, kteří se chtějí přesvědčit, že metoda „přijít, zapnout diktafon, nechat vést osobnost monolog“ ve většině případů selhává. Jitka Cardová a Oldřich Vágner jistě s panem profesorem prožili příjemné odpoledne, jen čtenář se nudí přemírou slov a neuspořádaných vzpomínek a úvah (a jsme rádi, že nám autoři rozhovoru sdělili, že otázky vznikaly bez přípravy, to je další zaručená cesta k neúspěchu). Čtivá je studie Davida Novitze, který se na základě her na hrdiny zamýšlí nad tím, co je možné považovat za umění, s jeho závěry je možné s úspěchem polemizovat. A pokud chcete vědět, proč Aluze nemohla přežít, přečtěte si článek Petra Bilíka o realistických tendencích českého filmu. Čtyřstránkový text opatřený čtyřmi stranami poznámek je zajímavý tím, jak málo toho říká a jak moc vědecky vypadá.
Kazimír Turek