Aktion

Kostnatý chlapec s divokýma očima leží klidně na stole, jeho hruď se příliš nezvedá ani neklesá. Dav diváků sedí s překříženýma nohama na podlaze z tvrdého dřeva, část z nich se mačká na nepohodlném okenním parapetu (místě vhodnějším pro popelník). Svit bílých světel u stropu dodávají už tak bělostné kůži subjektu další lesk. Jeho asistentka, dívka v čisťounké uniformě zdravotní sestry, se objeví kdesi za mnou a razí si cestu davem sedících přihlížejících, rozhazujíc během chůze svá sumimasen a „s dovolením“ jako zrno. Několik členů publika instinktivně zaostří zrak na punčochový lesk jejích nohou pod krátkou bílou sukní. Prorazí si cestu do středu scény a položí na podlahu vedle stolu černou tašku, z níž je na pozadí tišící se místnosti zřetelně slyšet posouvání kovových součástek. Rozepne zip tašky způsobem, kterým by místní obchodníci s rybami možná párali úhoře – jediným pomstychtivým pohybem končícím dramaticky nataženou paží –, a vytáhne elektrický holicí stojek. Podívá se směrem k baru, přimhouří oči, jako by čekala na svolení. Je zcela soustředěná, i když její soustředěnost je jiná než Emina – kritičtější, zkoumá i ty nejmenší závady a nesrovnalosti. Pak teprve položí strojek na stůl.

Po chvilkové nehybné pauze sestřička kývne na Laszla, hluboce zamyšleného nad počítačem v rohu místnosti. Pak se z PA začne linout hudba, nepřerušovaný basový tón, jen místy lehce doplněný méně než vteřinovými útržky hlasů a čímsi, co zní jako přemodulované skřípání houslí. Strojek je zapnut rychlým cvaknutím a jeho hladový bzukot vytvoří v kombinaci s hučícím zvukem z aparatury zajímavou polyfonii. Sestra se na vibrující strojek podívá s údivem, který věnujeme chycenému motýlu, když bojuje o záchranu. S vědomím potřeby učinit další přípravné kroky je strojek vypnut a z tašky vyloven skalpel z nerezavějící oceli. Jediným nekompromisním tahem sestřička rozřízne tričko subjektu, stáhne mu je z těla a s naprostým nezájmem odhodí stranou. Bzučení hudby se výrazně zesiluje a pak ztichne; připomíná mi situace, kdy lidé vstoupí do místnosti, zjistí, že jsou na špatném místě, a překotně mizí. Nikdo z publika však takovou možnost nemá – propůjčili se k představení a musí ho vidět až do konce. Opět holicí strojek. Sestřička prohmatává oblast kolem solárního plexu stále ležícího subjektu. Dloubne do něj rukou v bílé rukavici, nasadí mu strojek na místo přímo pod krkem a pohybuje jím až dolů k pasu. Na strojku se zachytí chumáč nepoddajných chlupů z hrudi. Sestřička ho přendá do malé červené misky. Činnost se opakuje, dokud hruď subjektu není úplně holá. Sestřička hodí jeho chlupy do červené misky a pohybem naznačí, aby se otočil. Pak jsou stejné proceduře podrobena i jeho decentně tetovaná záda. V bolestně pomalé a formální zvukové stěně lze slyšet jen pár drobných detailů.

Jeff sedí v koutě, hlavu ponořenou do sešitu A4 a čmárá poznámky tak divoce, že už se ani moc neobtěžuje sledovat proceduru. Žíly jeho hubené paže při psaní zřetelně tlačí na střechu z tmavé kůže. Chci k němu jít a podívat se, co píše, ale delikátní rovnováhu, o niž se performance snaží, by zbytečné kroky asi zničily. I když nevím, co si mám o Laszlovi myslet, rozhoduji se prokázat mu laskavost a nenarušit představení zakopnutím o některého z diváků sedících na podlaze.

Představení pokračuje, kalhoty a prádlo subjektu byly vystaveny stejnému zacházení jako jeho tričko. Čtyři rychlé řezy a odhodit. Opět se objeví strojek a oholí nepoddajné hnízdo rostoucí kolem subjektova zdvořile ochablého penisu. Sestřiččina volná ruka tlačí na hruď subjektu s téměř predátorským gestem nadvlády: pět roztažených prstů vytváří dost velký tlak na to, aby na chlapcově zářící kůži zanechaly červené stopy. Z PA se line o něco víc útržků hlasů: občas „sss…“, jindy „hm…“ a nakonec i rozeznatelná slova: „vlastně…“ a „bez…“. Znovu se na Laszla podívám; mačká na svém laptopu spoustu kláves. Buď je opravdu zaměstnán, nebo to dobře předstírá. Mladá dívka v publiku se musí kousat do rtu, aby zadržela smích, když je chlapec opět otočen na břicho a je mu hladce oholeno pozadí. Buď ji pobavila podívaná na dolní partie zdobené černým ochlupením, nebo zkrátka pohled na holý zadek. Její obličej je úplně rudý. Ani vážná tvář a umělecký kontext performance ji neuchrání před spontánními reakcemi. Vyhrne si rolák přes pusu, aby potlačila nadšené výtrysky smíchu. Jeff manickou rychlostí činí další poznámky.

Laszla začne obsluha počítače v temném koutě galerie brzy nudit. Vystoupí ze tmy, předvede delikátní a cynický taneček, během nějž mává rukama jako chromý pták a klade křížem jednu nohu před druhou. Tímto způsobem se pomalu přiblíží k „operačnímu stolu“, kde jako socha stojí sestřička, nemající už co holit. Laszlo zvedne červenou misku plnou chlupů a zdlouhavě je pozoruje. Pak je nabídne své partnerce a ona souhlasně přikývne. V ten moment Laszlo vytáhne z kapsy starý kamínkový zapalovač a chlupy zapálí. Okamžitě je cítit zápach, který ponoří celou místnost do stavu mírné nevolnosti. Několik šťastlivců namačkaných na parapetu otáčí nosy na poměrně čerstvý vzduch z otevřených oken. Zápach se zintenzivňuje stejně jako hudba; záhadné promluvy jsou roztaženy na mnohonásobky své původní délky a navrstveny tak, že připomínají orgasmickou činnost v nějaké převrácené dimenzi. Laszlo plácne subjekt po hlavě a štěká bezeslovné rozkazy.

„RYYYARRGGHHH!” křičí. Subjekt se posadí a s lehkým chvěním mu pohlédne do tváře. Možná je to součást představení, možná instinkt. Laszlova křičící ústa připomínají černočerné „O“: nápadně znepokojivý kontrast k jeho bedlivě pozorujícím očím i perfektní kompliment nechutnému monochromnímu tématu tohoto rituálu.

„GWAAAARGH.“ Luskne na subjekt prstem a chytí ho za zápěstí. Subjekt vstane. Laszlo ho oběma rukama popadne za hlavu, roztáhne mu ústa a zase zavře. Pak se podívá k východu a naznačí subjektu pohybem, aby se otočil.

„SHHHHAAAAAAAGGKK!“ Poslední příkaz a subjekt se pozpátku vydává ven z místnosti. Několik diváků včetně hihňající se dívky, jejíž ústa jsou stále zakryta rolákem, se mu ve snaze vyhnout se kontaktu klidí z cesty. Když je subjekt už téměř pryč, Laszlo vyndá z obří kapsy svých kalhot z armádních zásob pistoli k omračování dobytka a vyrazí za ním. Přes rty diváků probublává mručení. Laszlo opustí místnost a zabouchne za sebou dveře. Vzápětí slyšíme očekávaný zvířecí ryk, následovaný Laszlovým smíchem. Asi na minutu zavládne všeobecné ticho. Jeff zvedne hlavu tím směrem, ve tváři výraz neukojené zvědavosti. Nakonec Laszlo otevře dveře místnosti, zamručí „finito“ a ukáže prstem na sestřičku, která se klaní publiku. Z těhotného mlčení se zrodí nucený aplaus a členové publika si mezi sebou začnou napjatě šeptat, nasazovat čepice a oběma rukama stahovat vlasy z čela… drobná gesta dekomprese po chvílích znepokojivé a nejisté skutečnosti. Při první příležitosti pochodují ven, míjejíce plešatého barmana se strništěm, který Laszlovi věnuje znechucený pohled. Pak sleduje, jak všichni zákazníci míří k východu, aniž by se zastavili ukojit žízeň. Nakonec se osazenstvo galerie ustálí na počtu pěti nebo šesti lidí, kteří předem věděli, na co jdou, Laszla, sestřičku a Jeffa. Jeff mi řekl, že má doma nějakou práci, kupuje si od nepřepracovaného barmana plastovou sklenici pomerančového džusu a také odchází.

Laszlo, který mě nechce nechat odejít tak snadno, mě popadne za zápěstí a drtí mi ho. Jeho tenké končetiny jsou plné netušené síly.

„TY… ty s náma půjdeš na večeři,” říká a nenechává mi žádnou možnost vykroutit se z jeho plánu. Lehce rozevřu rty. Laszlo si toto neutrální gesto vyloží jako protest.

„Nemáš na výběr,” zabrouká. „Mám pár věcí, co bych s tebou rád probral. Zabíjet čas se svým kámošem můžeš potom.“

Představí mě sestřičce, což je ve skutečnosti jeho manželka Mari – táž žena, kterou jsem mu viděl asistovat při jeho veřejném záchvatu vzteku. Laszlo jí vypráví zkrácenou a ne moc důstojnou verzi mého života v Japonsku a přitom mě poplácává a škrábe po zádech – jako by tohle kamarádíčkovské gesto mělo zmírnit jeho smích nad mým nedostatkem úspěchu.

Mari je skoro o hlavu větší než manžel. Je to hubená žena, již evidentně nic nenadchne – nezájem jí obaluje celé tělo jako vzduchotěsná vnější kostra. Ať mluví hodně nebo málo (což mluví), její řeč je klinicky nezúčastněná a omezuje se většinou na „to je zajímavé“ a podobná vyjádření, která dokonale zmrazují vzduch mezi jejími ústy a mýma ušima. I její jasně bílá uniforma vykazuje víc známek života.

O minutu později jsme na ulici, proběhneme kolem bezhlavých figurín ve výloze obchodu Agnes B. a vyhneme se řadě drahých celonočních kaváren. Laszlo se vytahuje svým výkonem, zatímco Mari se zadumaně rozhlíží mrazivým pohledem. Kráčím za rychle se pohybujícím párem a jsem s každým krokem skeptičtější. Poslechnu si, co má Laszlo na srdci, a pak se rychle vrátím do Jeffova bytu, kde si pomocí nočního televizního kýče vykompenzujeme existenciální mizérii Laszlova představení.

—

Jednou určitě bude vydána výpravná mnohosvazková encyklopedie na téma bohatých patronek, které udržely naživu abstraktní umělecké směry. Stěží odhadovat jejich motivaci – možná vůle „zkrotit“ některá z divokých urbánních zvířat, touha domestikovat „divošského“ umělce a ochránit jej svou racionalitou, praktičností, vším tím, co bolestně postrádá. Laszlova žena Mari je, zdá se, jednou z nich. Pozoruhodná žena s úspěšnou lékařskou kariérou a možností další strmé cesty vzhůru živí chudého rozmařilce, kterého sebrala někde v dešti, a zašla dokonce tak daleko, že mu svatbou zajistila povolení k pobytu. On jen trochu potlačí svá téměř kriminálnická destruktivní nutkání a jejich vztah bude nádherně harmonický. Neviděl jsem ostřejší protiklady, než jsou tihle dva a jejich způsoby a chování: znuděný klid a výbušná úzkost, ona jako ze škatulky, on jako přejetý sekačkou na trávu, ona se opatrně zdržuje komentářů, on ze sebe nespokojenost se společností přímo prdí. Sedí spolu v boxu do ulice otevřeného bistra, kde večeříme (na Laszlovo naléhání; Mari asertivně lobbovala za trochu luxusnější jídlo z mořských plodů, ale její manžel smetl návrh slovy: „Né, jsem unavenej, pojďme prostě sem…“).

„Kde jsi tentokrát sehnala toho kluka?” ptá se Laszlo.

„Cože? Tys toho kluka neznal?” vstoupím do konverzace otázkou.

„Nééééé!” směje se Laszlo a přechází do supího pochichtávání. „Vždycky na tyhle věci seženeme dobrovolníka. Byl bys překvapenej, jaký lidi prostě přijdou odnikud a chtějí být hvězdy… ha ha ha!“

„Já myslím, že tenhle vypadal jako hvězda,“ říká Mari monotónně a nedává na sobě znát, jak moc je o tom opravdu přesvědčena.

„Možná jsme si ho měli vzít domů, jako toho posledního, pamatuješ?” dloubne Laszlo do své ženy a ta reaguje stejnou cukavou kombinací úsměvu a pokrčení ramen jako předtím.

„Kterýho?“

„Toho z New Yorku, pamatuješ, ten výměnnej studijní pobyt na Sophia University… ha ha ha…“

„Á, tenhle. To byl milý hoch. Mluvil perfektně japonsky… vyznal se v historii…“

„Jo, což mu nezabránilo, aby s křikem utek, když jsme…“

„Neříkej to před ním,” říká Mari, kýve mým směrem, vyhýbajíc se očnímu kontaktu. Její hlas zůstává stejně monotónní, někde v pozadí jsou ale stopy vzteku.

„A proč ne, on přece nepůjde na policii nebo tak něco, tohle je kluk, kterej…“

„Prostě NE,” zklidní ho Mari.

„Chceš ještě čaj?” ptá se mě pak a krátce pohlédne zároveň na mě i za mě.

„Jasně, rád si tu odpočinu trochu dýl.“

Někdo projde kolem, nezúčastněně nás zásobí dalším čajem a je zase pryč. Moje periferní vidění ho sotva zaregistrovalo. Laszlo využije krátké přerušení jako podnět ke změně tématu.

„Ten tvůj žurnalistickej kámoš s náma dnes není…” říká a vyslovuje slovo „žurnalistickej“ s tak nonšalantním opovržením a protahovaně, že mu z plných úst vypadne několik kousků jídla coby další ilustrace jeho pocitu.

„Má toho moc. Zítra musí do práce,” odpovídám.

„Jo, a kdo nemá,” zvedne Laszlo oči v sloup. „Poslouchej, chci, abys mu něco řekl ještě dřív, než si vezme ten svůj sešitek a dá nás do tisku, jo?“

Přikývnu.

„Řekneš mu,” začíná na mě ukazovat hůlkami, což je normálně docela hrubé a vyzývavé gesto, které nepovšimnuto prolétne kolem Mari, pozorující mladý objímající se pár. Pohled na Laszlův idiosynkratický účes pár za oknem na chvíli vyruší z jeho l’amour.

„Řekneš mu, že NEJSME ‚šokující‘, jasný? Nejsme ‚transgresivní‘, nechceme ,děsit‘ lidi…“ Kreslí ve vzduchu uvozovky a má dost zručnosti na to, aby zároveň stále mířil hůlkami mým směrem. Mari konečně otočí hlavu, všimne si vztyčených hůlek a uzemní je dramatickým gestem, mumlajíc si něco ledovým tónem.

„Tyhle klišé už mě fakt serou,” říká Laszlo, evidentně i pro Mariiny uši. „Řekni mu, že jestli chce vidět něco, co je ,pobuřující’ nebo tak, tak že v Kjótu je celkem dobrej scat-club. Pamatuješ na něj, Mari?“

Mari, jak se zdá, s neochotou vstupuje do konverzace, která zahrnuje podporu skatologických nočních podniků. Tváře jí sice nezrudnou studem, ale nezvedne oči od misky před sebou.

„Nebo nepamatuješ?” ptá se Laszlo neodbytně.

„Ano,” kvíkne a nenabídne mu žádnou další munici pro rodící se, dosud nejasné prohlášení.

„No, každopádně, řekni mu, ať se tam jde podívat. Můžeš tam sedět v kruhu kolem průhlednýho záchodu z plexiskla a koukat, jak lidi serou do trubek. Každou noc. Ne nějaká jednorázová akce, jako děláme my vždycky v rámci speciálního kontextu.“

Mari beze slova přežvykuje a otírá si ústa navlhčeným ubrouskem.

„Jednou jsem tam poslal kamaráda s minidiskem, aby nahrál nějaký reakce. Když lidi koukají na nás… viděls to, ne? Prostě sedí, jsou zticha, jako kdyby byli z vosku nebo sakra co. V tomhle scat-clubu jsou mnohem větší nadšenci, fakt že jo. Sedí a probírají barvu a konzistenci těch hoven, dělají si poznámky o tom, jak ten, ehm, performer vstává nebo si sedá… možná po pár drincích si někdo z těch lidí s respektem přitiskne obličej na sklo, víš?“

Udělá malou pauzu pro svůj charakteristický přidušený smích, který z něj vytryskne potom, co předvedl vyvalené oči a roztažené prsty člověka tisknoucího tvář na plexisklo.

„A běží to noc co noc.“ Rozhlédne se, jako by hledal povzbuzení pro pokračování v konverzaci. Chytím se jeho narážky.

„No dobře, tak o co jde? Snažíš se říct, že nejste umělci, a zároveň nechceš být v jednom pytli s nějakým zaměstnancem scat-clubu. Je to tak?“

„Jo, to je část věci.“

„A nechceš, aby si můj kamarád pletl umění s nějakou spotřební kulturou…“

„Přihořívá.“ Laszlo ze svých vojenských kalhot vyloví krabičku cigaret a bez dívání ji podá zívající Mari.

„Nedochází mi něco? Přece jste v tom svým představení předváděli věci, který jsou tomu, co nabízejí scat-cluby, docela podobný. Akorát to děláte v jiným kontextu. A chcete jiný výsledky. Jo? Tak to většinou bývá.“

„Přihořívalo,” říká Laszlo a nakažen Mariiným zíváním, otevře ústa a ukáže několik černých plomb.

„Mohl bych být línej a nechat tě s tímhle odejít, ale není to tak jednoduchý,” vrátí se Laszlo do očekávaného smíchu.

„Tak mi to řekni. Jestli opravdu chceš, abych Jeffovi něco vyřídil, stihnu to ještě předtím, než to půjde do tisku.“

„Řekni mu, že MY MÁME PRAVDU.“ Zamává pěstmi ve vzduchu a skloní hlavu, jako kdyby právě dal gól. Pak se zasměje hlasitěji než předtím, čímž uvede roztroušené osazenstvo restaurace v pohotovost.

„Jo. Prostě zapomeň na všechno, co jsem ti zatím řekl a vyřiď mu, že máme absolutní, stoprocentní pravdu, a proto to děláme.“ Zazpívá šílenou improvizovanou melodii… proto to – děláme – da da da… a doprovází ji hraným nervózním tanečkem, který jeho předchozí tvrzení znehodnotí sprškou sarkasmu.

„Možná si lidi, kteří pracují ve scat-clubu, myslí to samý,“ odseknu.

„Jo, a lidi v tom vašem avantkultu asi taky,“ luskne mi přes stůl prsty rovnou před obličejem s pohotovostí masožravé rostliny.

„Ty to nechápeš? MY existujeme, abysme kritizovali tyhle idealistický křižácký sračky, který každýmu berou energii kvůli nějakýmu neuskutečnitelnýmu cíli,“ opře se zase na židli, spokojen se svým slovním spojením… zní to tak divně, jako by citoval z nějakého propagačního materiálu.

„My používáme stejný formy. Občas to… abych tak řek… na první pohled vypadá stejně. Ale ignorujeme ten kosmickej šunt a nahrazujeme ho praktičností. A jak víš, moc nekecáme, ale nehrajeme si na to, že nemluvit je…“ Udělá pauzu, aby mohl zvednout oči v co nejvyšší sloup. Vypadá to, že mu vyskočí z hlavy a spadnou do misky s jídlem.

„…součást výýýýýýýývoje druhůůůůůůůůůůů…“

Přeložil Petr Ferenc. Redakčně kráceno.