Žirafa

Začalo to jako vždycky. Hloupostí typu skvrna na ledničce nebo podezřelý zápach ve spíži, z něhož se nakonec po důkladném vyšetřování vyklubou čtyři dny staré zbytky pečeného kuřete, které přitom měly být už dávno vyhozené. Z téhle roviny se diskuse – tak jako vždycky – závratnou rychlostí a zcela nekontrolovatelně přenesla k výčitkám mnohem obecnějším a abstraktnějším než nějaká skvrna nebo zápach a skončila ve sférách, v nichž piloti linkových letadel očekávají výrazné turbulence a radí pasažérům, aby uhasili cigaretu a zapnuli si bezpečnostní pás. Cathy zase spustila všechny ty řeči o závazcích, sebeodevzdání, o nutnosti „předkládat důkazy své lásky“ a Bob – jako vždycky – si to všechno od začátku až do konce vyslechl, se sklopenou hlavou a snahou vypadat jako zpráskaný pes, i když dobře věděl, že tím svou ženu jen o to víc rozčílí. Po delší či kratší chvíli strávené posloucháním něčeho, co on sám považoval za „snůšku keců“, z něj nakonec – jako vždycky – vypadla jedna z těch neskutečně podlých věcí, která zaručeně napáchá co největší škodu. Řekl něco v tom smyslu (často pak dělal, že už si nevzpomíná): „A vůbec, co může taková blbá kráva jako ty vědět vo lásce?“ A – jako vždycky – využil následného němého ohromení, vytratil se z bytu, nasedl do auta a chvíli se jen tak projížděl, než zlost v pravidelném rytmu stěračů vyprchá a zbude z ní jen velká hrouda žluklého smutku a s ní znamení, že je čas vrátit se domů a zkusit dát všechno znova dohromady.

Tentokrát však Bob v rozporu s „tradičním průběhem hádek Cathy a Boba“ (prosté konstatování – diskuse – hádka – urážky – odchod Boba z bytu – návrat Boba do bytu – kratší či delší trucování – nesmělé sbližovací pokusy – usmíření) po návratu domů zjistil, že jejich byt v přízemí je prázdný, světla nesvítí, z věšáku zmizel Cathyin kabát a schází (jak si ověřil) taky její zubní kartáček, kosmetická taštička, polyfunkční fén a pár věcí na převlečení. Žádný dopis na vysvětlenou, žádný vzkaz na záznamníku. Nic. Tohle vůbec nebylo jako vždycky. Boba zamrazilo v zádech.

Cítil, jak zlost opět vyplouvá na povrch a poklidně se pohupuje v jeho lebce jako kus ztrouchnivělého dřeva na hladině rybníka, a nejdřív si řekl, že nic podnikat nebude. Že na tu „krávu“ přece vůbec čekat nemusí, že má hlad a že se půjde dívat na televizi. Postavil vodu na rýži a pohledem bloumal po malé suché zahrádce, která je před šesti lety při rozhodování o koupi tohohle bytu tolik uchvátila. Najedl se při filmu, kde se nějaká ženská nejdřív nechala znásilnit a pak se mstila, zhlédl následnou televizní debatu a najednou se přistihl, jak volá své tchyni a ta mu říká, „že nemá vůbec ponětí, kde by v téhle chvíli Cathy mohla být, a že když si dva lidi manželství představují jako letní tábor, tak ať se pak nediví, že to skřípe“. Bob nepochopil, co tím chtěla říct, a nakonec šel spát.

Uprostřed noci se probudil s pocitem sucha v ústech, jako by snědl hrst písku. Když pil v kuchyni sklenici vody, zahlédl za oknem nějakou obrovskou hromadu tmavé hmoty. Bylo pozdě, hlavu měl jako z několika tun olova, a tak se vrátil do postele, aniž by celé záležitosti věnoval pozornost. Uviděl to až ráno, kolem sedmé, když pátral ve spíži po zbytku chleba, který by posnídal před odchodem do práce. Mělo to krk zkroucený v prapodivném úhlu, jednu dlouhou nohu skrčenou pod sebou a zbylé tři trčící do prostoru, leželo to na boku, zabíralo dobrou polovinu zahrady a podle všeho se jednalo o mrtvou žirafu. Bob vykašlal větší část chleba, který právě žvýkal, a naboso vyběhl do vlhké trávy. Nemohlo být pochyb, šlo nesporně o žirafu se žlutohnědou skvrnitou srstí (dotkl se jí konečky prstů a zjistil, že je nepříjemně drsná). Byla dočista mrtvá: veliké kalné oči se upíraly k nebi a z tmavých úst jí jako pramínek slin vytékal dlouhý jazyk. Bob se hloupě rozhlédl kolem, jako by hledal, odkud se tu to zvíře vzalo, žádného vysvětlení se však nedopátral. Bosé nohy ho na mokrém trávníku začaly zábst, a tak se vrátil dovnitř. Při oblékání před odchodem do zaměstnání si kladl otázku, jak s mrtvou žirafou v zahradě naložit. Ani se nenadál a dostal se do stavu, který nenáviděl ze všeho na světě nejvíc – přepadla ho sebelítost a chuť pobrečet si nad svým osudem.

V práci nejdřív notnou chvíli netečně hleděl na koncept dopisu pro dodavatele kancelářského zařízení, pak se zhluboka nadechl, vzal telefon a vyťukal číslo Cathyiny nejlepší kamarádky. O ničem nevěděla, nemohla mu nijak pomoct a prohlásila, že „ji to koneckonců nepřekvapuje“, že kdyby si dal „aspoň trochu práce“, tak to třeba takhle vůbec nemuselo dopadnout, a „že už musí končit, protože má fůru práce“. Bob si sevřel čelo do dlaní a nechal den plynout.

Po příchodu domů s kyselým výrazem konstatoval, že žirafa je pořád na svém místě a že se z ní začal až k němu do bytu linout zvláštní živočišný zápach. Bylo třeba začít věci nějak řešit, Cathy mu vždycky vyčítala, že nedokáže zvládat složité situace, ale tentokrát byl pevně odhodlaný se vším si poradit. Nejdřív zavolal na policii. Spojovatelka na ústředně očividně nebyla naladěná zrovna nejlíp a prohlásila, že nevidí žádný důvod, proč by se policie měla podobným případem zabývat, že pokud se k němu žirafa nepokusila vloupat, nedopustila se útoku na jeho osobu ani se jej nesnažila „osahávat“, je její tělo pouze zvířecí mršinou, a ne mrtvolou podezřelého, a tudíž si „musí poradit sám“. Hasiči, anonymní alkoholici, sekce dobrovolné záchranné služby zodpovědná za „přírodní katastrofy“, ti všichni Bobovi dokázali nabídnout jenom „hromadu debilních výmluv“.

Zkusil ještě jednou zavolat matce Cathy a dozvěděl se, že „ano, má nové zprávy“, že její dceru už unavovalo žít s člověkem, který je „věčně mimo mísu“, že mladá žena se potřebuje „o někoho opřít“ a nebýt neustále nucená „řešit všechno sama“.

V noci se Bob kvůli hnilobnému zápachu žirafy a pocitu pitomé sebelítosti skoro nevyspal. Ráno zápach ještě zesílil a skoro se nedal vydržet. Zazvonila na něho skupina čtyř sousedů a důrazně požádala, aby „urychleně něco udělal s tím smradem, kvůli kterému se v domě už tři dny nedá dýchat.“ Bob vykoktal něco na omluvu a zatelefonoval do velkoobchodu s jatečními výrobky, kde se mu dostalo vysvětlení, že kvůli „Maastrichtu a rámcovým dohodám Generálního ředitelství pro zemědělství podléhá obchod s masem exotických zvířat přísným kontrolám a že zlaté časy z dob před Uruguayským kolem jsou ty tam“. Bob zavěsil. Bylo mu do breku. Podíval se do zrcadla a uviděl „vyhublou blbou držku“. Pak zazvonil telefon. Volala Cathy.

Hláskem vodního opeřence se ho zeptala, jestli se zamyslel „nad vším tím, co jí řekl“. Bob spíš bezmyšlenkovitě odpověděl, že ano, nad vším se „pořádně zamyslel“. „Takže?“ pokračovala jeho žena. Nazdařbůh vyhrkl: „Změním se. Udělám, co budu moct.“ Z následného ticha usoudil, že teď pro změnu přemýšlí Cathy. Pak se s ním tajuplným hlasem rozloučila.

Boba se okamžitě zmocnila bezmezná hrůza. Tohle tajuplné rozloučení znamenalo, že Cathy se může vynořit každou chvíli. Neměl jinou možnost, záhrobním tónem zatelefonoval do kanceláře a ohlásil, že chytl nějaký virus a nemůže přijít. Opláchl si obličej ledovou vodou a šel si to k oknu všechno promyslet. Bylo po dešti, z římsy kapala voda, žirafa postupně šedla. Najednou dostal nápad, přímo božské vnuknutí. Vzal ještě jednou do ruky telefon a zavolal Darkovi Gruszowskému, polskému dělníkovi, který jim loni (na černo) vymaloval byt. Bob mu vysvětlil, jak se věci mají, Darek prohlásil, že to není „žádný problém“ a že dorazí během hodiny „s bratrancem a s materiálem“.

Než dělník dorazil, sesbíral Bob všechny staré noviny, které v bytě našel, a zaběhl do obchodu pro deset rolí černých a pevných pytlů na odpad. Když se vrátil, Darek už čekal před bytem a bratranec právě vykládal věci z kufru jejich opelu kombi. Pozval oba dál a zavedl je do zahrady k žirafě. Prohlédli si ji s unuděným výrazem a nakonec Darek prohlásil: „Kotoučovka... Nejrychleji to půjde s kotoučovkou...“

Bob byl téhož názoru.

Všechny tři překvapilo, kolik různých tekutin, orgánů a kostí se do podobně velkého zvířete může vejít. Zaskočil je i zápach. Jako by nešlo o žirafu, ale o zapomenutou plastovou nádobu s jídlem, kterou někdo po týdnu neprozřetelně otevřel. Bob zašel do koupelny pro ručníky, aby si měli z čeho udělat roušky, a rozčvachtanou červenohnědou směsí hlíny a krve se přebrodil zpátky do zahrady. Ručníky voněly levandulí, hned se jim pracovalo líp.

Darek, od hlavy až k patám celý od krve, se oháněl kotoučovou pilou jako šílený bůh, který sestoupil na zem ztrestat lidské plémě, jeho bratranec mezitím plnil pytle na odpad a skládal je před francouzské okno, kde jich už ležela celá hromada. Po dvou hodinách intenzivní práce Darek prohlásil, „že by to teď měli něčím zapít“. Bob zašel do ledničky pro tři piva, umazané nohy se mu lepily na podlahu, i ruce měl celé ulepené a vůbec to nebyl příjemný pocit, ale jinudy cesta nevedla, jestli chtěl tu blbou žirafu ze zahrady nějak dostat.

Cathy dorazila právě ve chvíli, kdy nesl Polákům do obýváku pivo. Změřila si všechny tři muže pohledem, podívala se jim na ruce, nohy a boty pokryté krví, pravděpodobně z nich ucítila smíšený zápach moči a rozkládající se mršiny, přejela zrakem po novinách, které Bob rozprostřel po podlaze, po pytlích vršících se za francouzským oknem. Bob se na ni usmál, cítil se mnohem líp, cítil, že se změnil, že je teď všechno lepší, že konečně začal věci řešit, že se z něj stal někdo, na koho se člověk může spolehnout. Cathy otevřela pusu a chtěla něco říct, ale vyšel z ní jen jakoby bolestný povzdech. Sklopila oči, popadla zase svou cestovní tašku a odešla z bytu.

Bob už ji nikdy neviděl. Později z jejich rozchodu usoudil, že tahle holka musela být psychicky nějak narušená. Ještě o něco později svůj závěr rozšířil a dospěl k přesvědčení, že všechny ženské patří do blázince.

Z originálu vybraného z knihy Le plus petit zoo du monde (Nejmenší zoo na světě, nakladatelství Au Diable Vauvert 2003) přeložil Zdeněk Rucki.