Černobílá postava Aloise Nebela přijela na pražské Hlavní nádraží z Bílého Potoka. Do stejné destinace přijedou z Brna na pozvání sdružení Kruh čtyři exponenti současné architektonické scény z jihomoravského regionu, aby přímo zde v rámci přednáškového cyklu reprezentovali „Brno v Praze“. Alois Nebel byl na nádraží zmítán fantaskními sny, architekti Svatopluk Sládeček, Petr Pelčák, Antonín Novák a Ladislav Kuba & Tomáš Pilař patrně představí (v případě S. Sládečka už platí minulý čas) každý první čtvrtek v měsíci o něco hmotnější vize. Symbolicky zvolený komunikační uzel může přehodit nejednu výhybku v uvažování o současné architektuře.
V letošním roce stáčí Kruh pozornost směrem na východ, poté, co v předchozích letech v Praze inicioval a zorganizoval vystoupení velkého množství švýcarských architektů. Jejich přednesené příspěvky a rozhovory byly následně zachycené v tematickém sborníku Napříč švýcarskou architekturou 03/05. Tvorba autorů z brněnského okruhu je dostupnější než domky rozeseté po vzdálených alpských stráních, zároveň asi i známější díky platformě odborných časopisů a portálů. Takže se nabízí lehce kacířská otázka, proč potřebujeme „Brno v Praze“?
Moravská metropole jako základna nesporně výjimečné architektonické produkce první poloviny 20. století nabízí nepřehlédnutelný odkaz v podobě rozmanitých stylových projevů – od Wiesnerova purismu přes Fuchsův funkcionalismus až po vilu Tugendhat Miese van der Rohe, bolestně se rozpadající před neustále problematizovanou sanací. Navíc současní architekti činní ve spolku Obecní dům Brno (např. Petr Pelčák, Ladislav Kuba a Antonín Novák) se velmi intenzivně hlásí k významu místní meziválečné architektury, jak je patrné z obdivuhodné péče, kterou věnují průzkumu tamější umělecké scény formou výstav a reprezentativních publikací. Pokud se sami praktikující tvůrci takto iniciativně angažují ve studiu kulturní tradice daného prostředí, nelze se ubránit hledání vzájemných paralel, které by mohly posilovat lokální identitu.
Na možnou stopu regionalismu se v devadesátých letech vypravil historik architektury Rostislav Švácha. Pojem kritického regionalismu, převzatý z textů Kennetha Framptona, znamená ve zkratce citlivý přístup ke kontextu, podnebí a k podstatě místní tradice, ale bez konzervativního zahledění do dob minulých. Naopak zjevná je snaha skloubit lokálního genia loci s prostředím, které architekty utvářelo a jež respektují, ale přitom zůstávají otevření vůči širokým aktuálním tendencím. Švácha aplikoval tento přístup především na vybrané realizace Bohuslava Fuchse nebo Karla Honzíka, ze současných tvůrců pak jako regionalistické hodnotí některé počiny brněnského ateliéru Hrůša a Pelčák. Jiní architekti se proti dané kategorii ohradili. Ovšem s přílivem neomezeného množství informací, limitovaného pouze rychlostí internetového připojení, si lze méně než kdykoliv v minulosti dělat iluze o svébytné kultuře, nedotčené vlivem globalizace.
Na místě se tedy vynořuje odůvodněná otázka, zda se stylové projevy jihomoravského regionalismu nestaly pouze pohodlnou škatulkou, jejíž oprávněnost je načase zpochybnit. K demontování této teoretické konstrukce mohou ideálně přispět právě sami pozvaní architekti svými výstupy. A samozřejmě i naslouchající publikum trefně kladenými dotazy v následné diskusi.
Hravý vztah vůči vizuálním hodnotám svého okolí projevil na přednášce konané 1. března první z představitelů moravské scény, zlínský rodák Svatopluk Sládeček (ateliér New Work). Namísto vzhlížení k téměř ikonické cihelné zástavbě baťovského ražení čerpá jeho „figurkativní architektura“ hojně podněty z opomíjených elementů všedního dne, které bychom raději neviděli v domnění, že hyzdí naše jinak libé prostředí. Inspirace ve výrazných formách industriálu, přehlížených bud a kůlniček nebo koncept abstrahovaný z linie vlnitého plechu nabývá v realizovaných domech podobu poetických hříček. Zakódování tvarů odvozených z efemérních objektů a budov (na cestě k nenávratné demolici) do projektovaných novostaveb se stává reinkarnací jejich výrazu. Leč toto „vkládání“ se děje mnohdy podvědomě a z výsledného tvaru se asociace vyloupnou leckdy až ex post, k nemalému údivu samotného architekta. Jindy je jejich transformace vědomá, ale o to důkladněji tajená před nic netušícím investorem, který obvykle nesdílí autorovo nadšení pro skrytý půvab obyčejnosti.
Na rozdíl od Aloise Nebela, kterému byl ve stejnojmenném komiksu vymezen značně redukovaný „kolorit“, se mohou architekti z Brna a okolí věnovat mnohem pestřejším projevům, a to nejen ve volbě barvy.
Autorka je historička umění.
Sdružení Kruh pořádá přednášky a veřejné diskuse o architektuře vždy každý čtvrtek v měsíci (začátek v 19.30), v prostoru kulturního sálu pražského Hlavního nádraží. Program: 5. 4. – Architekti Hrůša & Pelčák, Petr Pelčák, „Ateliér Brno v Praze“; 3. 5. – DRNH, Antonín Novák, „Poslední sběr“; 7. 6. – Kuba & Pilař architekti.