Jasná zpráva z konce světa

Co může mít společného zpěvačka Eva Olmerová, sněhová vánice, pokuřující partička, jež sedí na morovém sloupu s hromadou kelímků od piva před sebou a kamenný hrnec na okně? Jestli něco, pak je snad možné už vše. A přece. Spojuje je Ota Hájek. Všechny tyto motivy se objevily na jeho fotografiích. Pořizoval je systematicky od poloviny padesátých let minulého století. V sedmdesátých a hlavně osmdesátých letech se jeho tématem stalo podkrkonošské sudetské město Hostinné, kam se přestěhoval v roce 1965. Komorní průřez jeho dílem představuje až do ledna příštího roku pražská Galerie Josefa Sudka.

Ve dvou malých místnostech

Ota Hájek (1932–1996) pocházel z Pardubic, kde po studiu pražské střední elektrotechnické školy pracoval jako revizní technik v mlékárnách – tehdy se spolu se svým přítelem fotografem Jiřím Tomanem začal věnovat fotografii. Po přesídlení do Hostinného pracoval jako elektrotechnik v Krkonošských papírnách. V sedmdesátých letech dálkově vystudoval brněnský Institut výtvarné fotografie. Fotografií se začal živit až po revoluci, kdy s manželkou založil Fotostudio H, zaměřené ale zejména na komerční práci.

Ve dvou malých místnostech galerie je vystaveno přibližně dvacet drobných autorských zvětšenin. Najdeme zde intimní sudkovská zátiší a městské krajiny, dokumentární zachycení atmosféry stranických schůzí i nočního prostředí kaváren a jazzových koncertů, deníkově pojaté momentky ze života v Hostinném a v neposlední řadě medailony českých výtvarníků. I kvůli omezenému výstavnímu prostoru se může zdát, že Hájek vytvářel pouze solitérní fotografie, náhodně pořízené na cestách. „Ukazujeme jen nejzajímavější výsek jeho tvorby. Uměleckoprůmyslové museum má díky vdově Věře Hájkové ve sbírkách okolo padesáti jeho děl. Množství fotek mají ve svých archivech čeští umělci, které fotografoval a obrázky jim věnoval," popisuje kurátor výstavy Jan Mlčoch.

Volnost uprostřed vánice

Hájek neudělal vlastně nic víc ani míň, než že vyfotografoval svoji dobu. Do některých jeho obrazů ze sedmdesátých a osmdesátých let pronikla atmosféra normalizačního bezčasí v podobě nespočetných svazáckých baloňáků a patek nebo velkých budovatelských hesel na drolící se omítce. Jiná část fotografií naopak ukazuje Hostinné a okolí jako neznámé místo, kde lze zakusit, co je to volnost. Třeba uprostřed vánice nebo na větrné louce při pouštění draků. Hostinné se skutečně stalo pro řadu českých umělců inspirující zašívárnou, kam přijížděli žít a pracovat. V malém pohraničním městě samovolně vzniklo živé kulturní centrum a zprávou o tamní tvůrčí tenzi jsou právě Hájkovy fotografie. „Město v bývalých Sudetech s bohatou historií mělo zvláštní atmosféru. Komunisté plánovali, že zanikne. Na jeho místě chtěli zřídit vodní nádrž. Upustili od jakýchkoliv úprav a město začalo chátrat. Neútěšnost Hostinného byla pro mnohé výtvarníky podnětná. Naštěstí nakonec z plánu sešlo," doplňuje kurátor.

V Hostinném a okolí se pravidelně pohybovali například historik umění Jaromír Zemina, fotograf Bohdan Holomíček z nedalekých Jánských Lázní, sochař Jiří Seifert nebo ­architektka ­Alena Šrámková. V prostorách chátrajícího františkánského kláštera vznikaly od počátku osmdesátých let i první vrstvené a prořezávané kresby české výtvarnice Adrieny Šimotové. „V klášteře fungovala už tehdy Galerie antického umění. Tehdejší ředitelka galerie Magda Čtvrtníčková pozvala Šimotovou, aby v klášteře tvořila. Karbonový papír pro její nové práce jí z Krkonošských papíren donášel přímo Hájek," popisuje Mlčoch.

Hostinné ovšem nebylo svým bohatým předrevolučním kulturním životem výlučné. V regionech totiž umělci unikali kontrole komunistických orgánů snáz než v Praze. Například fotograf Jindřich Štreit vedl od roku 1974 galerii v Sovinci v Nízkém Jeseníku. Pořádal tu výstavy, koncerty i divadelní představení.

Olmerová a hrnec na okně

Hájek v medailonech výtvarníků zachytil zápas, který stál za vznikem jejich díla. Díky němu pozorujeme Šimotovou vkleče uprostřed usilovné práce nebo tiše přemítající. „Mnohá umělecká přátelství navázal Hájek i v Praze. Portrétoval autory v jejich ateliérech a bytech. Zachytil je na výstavách nebo zdokumentoval jejich díla. Patřili mezi ně například Vladimír a Věra Janouškovi, Emila Medková, Eva Kmentová nebo Olbram Zoubek," vyjmenovává Mlčoch. V Praze podle něj také vznikl v letech 1973 a 1974 soubor fotografií z vily a zahrady malířky Jiřiny Kaplické.

Hájkovy fotografie ze všech období propojuje důraz na precizní kvalitu fotografického obrazu. Většina jeho snímků se nese v duchu klasické fotografie. Komponuje vyvážené obrazy. Hlavní motiv umisťuje většinou poctivě do zlatého řezu a snímky zaujmou i neobvyklým citem pro světelnou atmosféru. „I když byl v podstatě amatérským fotografem, oceňovali mnozí jeho technické schopnosti. Naprosto ojedinělým způsobem fotografoval právě Šimotovou v bývalém františkánském klášteře. Dokázal vytvořit působivé snímky jen s rozptýleným světlem v prázdných prostorách kláštera a světlými papírovými díly Šimotové," vysvětluje Mlčoch.

Ve zdánlivě nesourodém žánrovém rozptylu snímků dokázal Hájek docílit jednotné řemeslné kvality a nakonec i tématu – co tedy může mít společného zpěvačka Eva Olmerová, sněhová vánice, pokuřující partička sedící na morovém sloupu s hromadou kelímků od piva před sebou a kamenný hrnec na okně?

Autorka je publicistka.