Nechtějí klipy ve stylu MTV

Jak na vás zapůsobil festival dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět?

Na festival jsem přijel proto, abych se tu zúčastnil semináře Filmem proti bezpráví a chudobě. Pozvali mě sem jako zástupce Oxfamu, což je velká mezinárodní humanitární organizace, která se zaměřuje na problémy chudoby. Ta je proto i tématem mých filmů.

Ocenil jsem, že na festivalu nešlo jen o filmy. Díky pořadateli, kterým je humanitární organizace Člověk v tísni, se tady setkává velké množství lidí. Proto jsem sem přijel i já, protože je to příležitost k výměně zkušeností s podobně zaměřenými lidmi. Obecně musím říct, že se mi líbily filmy, které jsem měl možnost tu zhlédnout, ale daleko víc mě zajímali lidé, s nimiž jsem se setkal.

Které filmy to byly?

Obzvlášť zajímavý pro mě byl Tambogrande. Protože – kromě toho, že je to velmi dobrý film – jsem na semináři potkal filmařku Stephanie Boydovou, která je jeho autorkou. Ŕekla mi, že na tento film dostala peníze od regionální pobočky Oxfamu v Limě. Jako filmaři mi dalo toto setkání možnost navázat bližší vztahy s kolegy z Peru a najít partnery pro plánovanou budoucí práci v Jižní Americe. Zaujal mě také snímek Cuba Libre, který ve mně vyvolal spoustu otázek. Ve skutečnosti jsem ale filmů viděl jen pár. Ty si můžu sehnat kdekoli jinde, ale s lidmi už se třeba znovu nesetkám.

Existují ve Velké Británii podobně zaměřené festivaly, jako je Jeden svět?

Dokonce několik. Právě před několika týdny byl Oxfordu, kde sídlí také organizace Oxfam, festival zaměřený na lidská práva. Jeden svět je ale v některých ohledech jedinečný – například proto, že ho organizuje Člověk v tísni. A to je z něj hodně znát. Festival v Oxfordu pořádá místní univerzita, takže je takový akademičtější. Další festival u nás pořádá organizace Amnesty International.

Jaký dojem na vás udělala diskuse s českými posluchači během semináře?

Proběhla tam jedna velmi obsáhlá a důležitá debata o tom, který typ filmů je „sdělnější“, který ve filmové komunikaci lépe funguje... Z jedné strany tam zazněl z úst Martina Atkina z Greenpeace velice silný argument, který tvrdil, že environmentální filmy v minulosti měly silnou tendenci podávat depresivní výpověď. To podle něj vedlo k tomu, že měli diváci pocit beznaděje z toho, že vlastně není nic, co by s těmi problémy sami mohli dělat. Proto tvrdil, že je potřeba lidi nepoučovat, nekázat jim, ale snažit se je zaangažovat, a doporučil pro tento účel kratší, vizuálně poutavé filmy, které lidem ukážou nějakou ideu, s níž se pak dá dále pracovat.

Ale byl tam i názor z druhé strany, která tvrdila, že je přece nutný i prostor pro filmy, které jdou skutečně do hloubky a odhalují lidem věci, které dříve neměli příležitost vidět... Můj osobní postoj je ten, že je tu prostor pro obojí tvorbu a že se naopak dobře doplňuje. Chodil jsem tady na večerní projekce filmů, který byly mnohdy velice náročné, dlouhé a komplikované a viděl jsem kino plné mladých lidí. Bylo na nich vidět, že se o ta témata hluboce zajímají a nechtějí se dívat na žádné klipy ve stylu MTV. Byli připraveni tam sedět, nechat se těmi obtížnými filmy vtáhnout a debatovat o nich.

Jakou roli podle vás v této tvorbě může hrát dramadoc?

To je zajímavá otázka... Když se na to zeptáte Leslieho Woodhama, který na festivalu představil českému publiku svůj film o roce 1968 v Československu, nazvaný Invaze, řekne vám, že dramadoc je vhodným způsobem zpracování jen v případě, kdy není žádná jiná cesta, jak natočit to, co chce, přímo v terénu a dokumentárně. A že by mnohdy raději udělal obyčejný dokument. Ale dramadoc je zcela platný způsob práce. V dramadoku jde o to, že pokud chcete vyprávět skutečný příběh, k jehož aktérům nebo situacím z nějakého důvodu nemůžete získat přístup, pak je potřeba lidi a věci nějak zdramatizovat, nasimulovat.

Skutečná otázka spojená s dramadokem však není ve způsobu zpracování. Ve spojení dramatizace a dokumentu může obojí vypovídat pravdu, ale také může obojí lhát... To je daleko spíš záležitost tvůrcova záměru. U toho typu filmů, které dělá Leslie Woodham a jemu podobní, tvůrci soudí, že lidé by jinak nedostali možnost vidět problémy, o něž tu jde, a neporozumějí jejich podstatě. Ale samozřejmě je možné použít tento žánr i ve velice triviální podobě. Nedávno například proběhl v britské televizi skandál kvůli filmu, který se jmenoval Zpověď a zabýval se sexuálním životem zástupce ministerského předsedy. V tomhle případě ten vážný záměr, který by tomu dal oprávnění, chyběl. Jde vlastně především o účel a způsob, jakým se film používá.

To samé ale přece platí i v případě klasického dokumentárního filmu...

Ano, to je naprostá pravda. V případě dokumentu jde o jakési „pozorování“, které má sice velice dlouhou tradici, ale v poslední době se převrátilo v cosi, čemu v Británii říkáme „docusoaps“ – mýdlové dokumenty. To je třeba to, čemu se říká reality TV, soutěž Big Brother a podobné věci. Zde už nejde o pozorování nebo film. Vždycky je důležité, jak určité záběry použijete, co s nimi uděláte. Tak vzniká celé spektrum filmů – od velice precizní a platné dokumentární práce až po naprosté nesmysly.

Dostal jste se, třeba během svého působení v Africe, do situace, kdy byste si řekl: „tohle je výborný záběr“, ale zároveň jste věděl, že jej z etických důvodů nikdy nebudete moci použít?

No ano, je mnoho důvodů, proč něco neukázat. Jedním z nich je respekt k lidské důstojnosti. O tom se vedla a stále vede vzrušená debata, protože jedním ze způsobů, jak některé organizace získávaly peníze, bylo právě použití šokujících záběrů. Pořád ale musíte mít na mysli dopad, který to může mít. Když šokujete lidi tím, že jim ukážete dítě umírající hlady, tak vám nejspíš pošlou peníze. Ale zároveň se tím vystavíte nebezpečí, že v těch dárcích vyvoláte pocit beznaděje. A přitom je přece chcete přesvědčit o tom, že mohou udělat něco pozitivního! Proto je lepší používat pozitivněji laděné záběry toho, jak se lidé se svými problémy vyrovnávají, a potom vyzvat své okolí, aby je v tom podpořilo. A pak je tady další věc, kterou já sice ve své práci tolik řešit nemusím, ale je velmi aktuální při natáčení pro jiné organizace. Někdy – hodně to platí u politických dokumentů – můžete dotyčného člověka uvést v nebezpečí, pokud ukážete jeho tvář. Protože tím ho identifikujete před úřady. Takže je mnoho situací, kdy si musíte říct, ano, toto je skutečně silné, ale přitom se to nedá použít.

Já osobně jsem toto dilema řešil například v roce 2005 na západě Afriky, kde byla těžká potravinová krize. V té době by bylo snadné natočit lidi ve velice smutných situacích. Takže jsem si někdy raději ani nebral s sebou kameru.

Jak se v této souvislosti díváte na práci profesionálních filmových reportérů nebo fotoreportérů pracujících pro agentury či pro noviny, například Jamese Nachtwaye?

Obecně si myslím, že je velice důležité dostat obrazy některých situací – například toho, co se nyní děje v Darfúru nebo v Čadu – na veřejnost. V prostředí médií je možná občas nutné konfrontovat lidi se skutečností, jakkoli je děsivá. Protože ten šokující obrázek někdy může být velkým přínosem pro povědomí lidí o daném problému. Ale zodpovědnost vůči osobě, kterou fotografujete nebo točíte, by tady měla být vždycky.

Mohl byste trochu přiblížit zaměření a práci vaší organizace?

Oxfam existuje přes šedesát let. Hlavní náplní jeho činnosti je rychlá pomoc v krizových situacích, například při velkých katastrofách, jako byla tsunami, zemětřesení v Pákistánu, nebo v případě uprchlíků ve válečných oblastech. Tam se Oxfam angažuje v rámci humanitární pomoci, například v tom, že dodává do kempů vodu a sanitární prostředky. Další část naší práce spočívá v dlouhodobé rozvojové práci s chudými komunitami po celém světě a třetí část potom tvoří jednotlivé kampaně. Organizace si před nějakou dobou uvědomila, že je sice velice cenné dělat komunitní práci přímo v krizové oblasti, ale že to je podobné jako obvazovat krvácející ránu. Protože to, co je opravdu nutné, to je prevence. To znamená snažit se věcem předcházet, angažovat se, tlačit na ty, kdo mají ekonomickou nebo politickou moc... To bylo například cílem velké kampaně proti chudobě, kterou organizace rozjela v roce 2005. Zaměřila se v ní na lídry G8 a upozorňovala je na nutnost změny postojů a politiky.

Jakým způsobem se organizace měnila během těch šedesáti let své existence?

Oxfam vznikl v době evropské krize po druhé světové válce, vlastně v reakci na hladomor v Řecku a velké počty uprchlíků v různých zemích. Původně to byla jen malá, lokální organizace, která v průběhu let rostla a rostla... To je jedna velká změna. Kromě toho se změnila i metodologie práce, protože dnešní problémy nejsou totožné s tehdejšími. Co zůstalo, je základní filosofie organizace, která se zaměřuje na boj s chudobou.

Na jakých kampaních se Oxfam v současnosti podílí?

Je jich vícero a některé z nich probíhají už delší dobu. Například kampaň „Make trade fair“, která se zabývá globálními pravidly obchodu a diskriminací chudých komunit. Tato kampaň běží současně na různých úrovních, které se zaměřují na rozmanité cíle – částečně na mladé lidi, ale také třeba na lobbování ve Světové obchodní organizaci. Dále probíhá společná kampaň s Amnesty International, která se zaměřuje na omezení obchodu se zbraněmi. Řada lidí se nás v minulosti ptala, proč si organizace toto téma vybrala, když s problémem chudoby přímo nesouvisí. Ale to přece není pravda! Copak je možné dosáhnout rozvoje v místech, kde se permanentně odehrávají ozbrojené konflikty? A to, co tyto konflikty neustále přiživuje, je mezinárodní obchod se zbraněmi a velké množství zbraní mezi lidmi v nestabilních oblastech. Kromě toho se v současnosti začínáme zabývat také kampaní v souvislosti se změnami klimatu. A zase se nás lidé ptají, proč to děláme, když přece nejsme environmentální agentura. Ale to je stejný případ, protože dopady klimatických změn na chudé komunity jsou velice silné, silnější než na kohokoli jiného...

Zaregistroval jste v průběhu sedmi let, kdy pro Oxfam pracujete, že se organizaci podařilo dosáhnout nějakých skutečných pozitivních změn ve společnosti?

Rozhodně. Jeden z filmů, které jsem přivezl do Prahy, jsem natočil v Bolívii. Byl jsem tam poprvé v roce 1999, krátce po svém nástupu do Oxfamu, a pracoval jsem s místní komunitou. Tehdy jsem navštívil jižní část Bolívie a situaci tam bych popsal téměř jako apartheid. Šlo o velice silnou diskriminaci. V loňském roce jsem tam byl znovu a změny, které se za tu dobu na místě udály, jsou opravdu velké. Místní lidé jsou dnes chápáni jako občané, mají právo na půdu... Na národní úrovni už diskriminace v podstatě zmizela. To jsou velmi, velmi pozitivní změny, i když nechci tvrdit, že to vše bylo jen díky Oxfamu.

Vezměme to trochu obecněji. Cítíte změny ve společnosti jako takové? Mají dnes lidé větší zájem o lidská práva, ekologii a další podobná témata?

Lidé mají o těchto problémech čím dál tím větší povědomí. Horší je to se strukturálními problémy, které souvisí s fungováním světové ekonomiky, přístupem k moci. Jde o politická témata a není snadné s nimi něco dělat, ale pokud se k nám budou přidávat stále další a další lidé z celého světa, nakonec je budou muset politici vyslyšet.

Nepřišel tento zájem lidí tak trochu sám od sebe díky změně světové situace?

Změnil se způsob komunikace, vytvořila se příležitost upoutat daleko větší pozornost na globální dění. Lidé už si uvědomují, jak je všechno propojené, že to, co uděláte tady, má důsledky někde jinde. U takových témat, jako jsou globální změny nebo životní prostředí, je daleko větší možnost oslovit ty, kdo chtějí slyšet.

Na druhé straně organizace jako Oxfam pracují velmi tvrdě na tom, aby lidi nejen informovaly, ale také zainteresovaly. Aby lidé neměli jen povědomí, ale aby si také uvědomili, že s tím něco můžou dělat. Navíc dnes menší lokální organizace daleko víc spolupracují a jejich hlas tím sílí. A to už je pak i pro politiky těžké přehlížet.

Oxfam se v současné době angažuje na mnoha místech po světě, ale mezi lokalitami, kde působí, jednoznačně převládá Afrika...

Podívejte, třeba v Asii nebo Latinské Americe je také spousta práce. Jedním z kritérií výběru místa, kde budeme působit, je to, kde může právě naše organizace poskytnout něco nového nebo odlišného. Na některých místech působí jiní, a není proto nutné, abychom tam byli také. V Africe je ale skutečně mimořádná potřeba pomoci, a to i kvůli slabé ekonomice zdejších zemí ve srovnání s většinou asijských ekonomik. Ale máte pravdu, že asi většina peněz, které Oxfam vydává, plyne do Afriky. Zřejmě je to dáno také historicky, ale celkově jde o to poskytovat co nejefektivnější pomoc.

Ve kterých částech Afriky považujete situaci za nejkritičtější?

Z humanitárního hlediska je momentálně asi nejhorší stav v Súdánu a Čadu, z hlediska lidských práv je problematická většina kontinentu. A pak je tu samozřejmě problém chudoby. V současnosti se některé africké ekonomiky začínají prudce rozvíjet, ale pořád je tam hodně sociálně vyloučených nebo marginalizovaných lidí. Speciálně to platí pro oblast Sahelu.

Kde byste hledal odpovědnost za tuto situaci?

Existují různé úrovně odpovědnosti. Na té první leží odpovědnost vlád jednotlivých zemí. Některé vlády se skutečně snaží zajistit svým občanům slušný život, ale nemají k tomu prostředky, protože celá světová ekonomika působí diskriminačním způsobem. To už je záležitost globálních struktur – když se podíváte na Světovou obchodní organizaci (WTO), vidíte, v čím zájmu pracují. A konečně je tu i ta část odpovědnosti, která připadá na každého z nás. Všichni jsme zainteresování na osudu každého jednotlivého člověka na světě.

A vidíte nějakou snahu tuto „víceúrovňovou odpovědnost“ přijmout?

V globálním měřítku došlo od roku 2005 k několika velkým změnám. Velmi pozitivní je, že vzniklo silné hnutí na podporu odpuštění dluhů. Na druhé straně WTO stále nic nedělá třeba s dovozními kvótami nebo obchodními restrikcemi na zemědělské produkty v Evropě a Americe, kterými část světové populace, tvořená převážně chudými farmáři, dost trpí.