Za nový Respekt

Pane Šimečko, vy jste právě tři měsíce v Praze jako nový šéfredaktor Respektu, kam jste přešel z funkce šéfredaktora bratislavského deníku SME. Jaké rozdíly vidíte při pohledu na slovenskou a českou mediální krajinu?

Ačkoli jsem české noviny četl i v Bratislavě, přece jenom je člověk tady čte jinak: stále mě překvapuje jejich větší agresivita. I takzvaný seriózní tisk je tu mírně bulvárnější.

Možná, že v České republice ani o seriózních novinách, nebudeme-li do toho počítat specializované Hospodářské noviny, nemůžeme hovořit. U nás existují jen popnoviny a bulvár, prestižní noviny na našem trhu chybějí, naše portfolio je neúplné...

Určitě je to tak a moc dobře nechápu, proč se to stalo. Na Slovensku kromě tamějších Hospodářských novin i Pravda a SME projevují větší snahu dělat noviny vážně, s vědomím jistého poslání a hlavně větší odpovědnosti vůči čtenářům. Jiná věc je, že tento stav je možná jen dočasný a že české noviny jsou v tomto ohledu vpředu a ty slovenské je budou následovat. Po Listopadu přece byla v českých zemích také řada pokusů dělat seriózní noviny, teprve v druhé půlce devadesátých let se deníky hlavně pod vlivem Mladé fronty Dnes posunuly jinam.

Podobný trend je možné zaregistrovat i v Polsku, kde sice Gazeta Wyborcza jde podobným směrem, ale zároveň si uvnitř listu zachovává velkou část intelektuální žurnalistiky a troufne si otisknout i esej na dvě tiskové strany s jednou malou fotografií. S Adamem Michnikem jsme o tom často hovořili: asi ve střední Evropě není možné dělat noviny jako Süddeutsche Zeitung či FAZ, The Guardian, Corriere della Sera nebo Le Figaro. Najít kompromis mezi tím, jak zůstat na trhu, a přitom vydávat seriózní noviny, je velice těžké. České noviny koncem devadesátých let naběhly v celém rozsahu na komerční vlnu a až teď se mi zdá, že se zase snaží to trochu vyrovnávat, viz Lidové noviny, které rozšířily Orientaci a signalizují čtenářům, že nechtějí jít jenom po povrchu.

Jaký je rozdíl mezi českými a slovenskými veřejnoprávními médii?

Přestože v Česku je vztah k veřejnoprávní televizi velice kritický, zejména ke zpravodajství a publicistice, musím říci, že česká televize je nesrovnatelně lepší než slovenská. A týká se to způsobu zpracování, obsažnosti a dokonce i nezávislosti. Znám slovenskou televizi důvěrně, a proto to mohu s naprostou jistotou říci.

Kde vidíte příčiny tohoto nedobrého stavu?

Slovenská televize se nikdy nevzpamatovala z rozdělení státu, byla v plenkách a v ten moment se jí zmocnil Vladimír Mečiar. Šest let to nebyla televize, ale služka vlády. Veškerý slušný novinářský potenciál z televize odešel. Když po roce 1998 nastal první pokus o její vzkříšení, tak se to vinou ředitele Milana Materáka nezdařilo. Televize se nikdy nedostala do stavu, aby přitahovala slušné a kvalifikované novináře, protože nevěděli, kdy jejich mise zase skončí. Slovenská televize neměla nikdy takovou důvěru u novinářské obce, aby měla čas si vychovat kvalitní lidi. Ani dalšímu řediteli Richardu Rybníčkovi se to moc nepodařilo změnit, i když některé dobré kroky učinil. A nynější šéf Radim Hreha z toho určitě neudělá nic lepšího, spíš to bude zase jenom horší. Slovenská televize nedostala nikdy šanci být normální televizí. Česká televize, i když vůči ní člověk může mít řadu výhrad, je stabilní institucí. Pracovat v ČT není ostuda, zatímco pracovat v STV často ostuda byla.

A podíváme-li se na privátní kanály?

Ty budou asi vyrovnané. Tam i tady je to stejný trapas. Z hlediska komerční profesionality je to standard. Ani si nemyslím, že německá RTL je lepší než Nova, protože mechanismus, jak přežít na trhu, je tentýž.

Jak vypadá na Slovensku a u nás trh se zpravodajsko-společenskými časopisy?

Tady je jeden zásadní rozdíl, totiž že na Slovensku se na začátku devadesátých let vynořil týdeník, který se jmenuje Plus sedm dní. Byl to první týdeník, který nabídl čtenářům kromě běžného obsahu také televizní program. Dnes má tento časopis náklad dvě stě tisíc výtisků a takhle se drží už deset let. V současné době je bulvárnější než předtím, ale otevírá občas i politické kauzy. S televizním programem přišel tento časopis dříve než slovenské deníky, a v tom je základní rozdíl. V Česku se noviny s barevnou přílohou s televizním programem dobře prodávají, a to se na Slovensku nepodařilo. Tento prostor obsadila „Pluska“. Kromě běžných společenských týdeníků je tam ještě Týždeň, velice konzervativně laděný intelektuální názorový týdeník, funguje na trhu už asi tři roky a prodává 19 000 výtisků, což na Slovensku není špatné číslo, ale na solidní přežití to není. Je to projekt dotovaný skupinou Ladislava Reháka, který vydává i bulvární časopisy a má vlastní rádio. Nyní se na Slovensku připravuje další zpravodajský týdeník liberálního střihu s názvem Žurnál, a to bude zajímavý souboj. Myslím ale, že udělat něco, jako je český Týden, se tam podaří jen těžko, protože trh je obsazen „Pluskou“.

A srovnáte-li naše a slovenské noviny s rakouskými?

Der Standard, bezesporu nejlepší rakouské noviny, jsou bohužel také jen malými provinčními středoevropskými novinami. Výjimkou v našem regionu je pouze Gazeta Wyborcza. Rozdíl je snad jen v tom, že Der Standard se víc zajímá o zahraničí a stránky o Evropské unii má vepředu. Je na nich sympatická snaha tlačit světové záležitosti na titulní stranu, což se ani tady, ani na Slovensku neděje. Bohužel české noviny zúžily zájem o zahraničí na nedůstojný zlomek novin.

I Respekt čeká velká změna, ke které mělo dojít buď začátkem března nebo dubna. Jak jste daleko?

My jsme byli připraveni na první duben. Mým úkolem bylo vypracovat koncepci změny s novou grafickou úpravou a novým formátem. To jsme spolu s redakcí a firmou Redesign udělali. Jeden z mých hlavních požadavků na investora pana Bakalu ale byl, aby vzniklo silné vydavatelství, které bude hlavní oporou projektu. Trval jsem na vybudování silného zázemí v inzerci, distribuci a marketingu a na jmenování ředitele vydavatelství, který se o to bude starat. Trvalo tři měsíce, než jsme komplikovaným výběrovým řízením našli člověka, který se toho ujal.

Můžete prozradit, kdo to je?

Ředitelování se ujal Tomáš Šídlo, který se léta věnuje krizovému a změnovému řízení firem. Je to manažer, který je ovšem také magistrem filosofie a dlouholetým čtenářem Respektu. Vybrali jsme ho ze třiceti uchazečů. Jedním z jeho prvních kroků, které učinil poté, co se rozhlédl po firmě, bylo, že oddálil přechod na nový formát, protože zjistil, že není dostatečně profesionálně připraven. Proto ke změně dojde ve dvou etapách: k té obsahové k prvnímu dubnu, formát změníme o něco později.

Jenže je přece moc dobře známo, že změna formátu a papíru mění i vnímání textů. Proto třeba takový časopis jako Cicero tiskne náročné eseje raději na horším kuléru, protože se čtou lépe než na hladkém ofsetovém papíře, kde člověk hledá spíš zábavu a obrázky…

S tím počítáme a pevně věřím, že nová typografie snese i tento typ textů. Nicméně obsah změníme již od začátku dubna.

V čem ta změna spočívá?

Respekt zůstane, jaký je, jen přibude dalších osm stránek, na nichž bude výrazně rozšířená kultura s důrazem na literaturu, přibudou esejistické texty jak z domova, tak ze zahraničí. V Česku mi chybí hlavně to, že se intelektuálové k běhu světa málo vyjadřují, málo za něj cítí odpovědnost. Ti z literátů a vědců, co takovou chuť mají, by měli u nás dostat prostor a nenechávat ho jen novinářům. Myslím, že by český čtenář měl vědět, jak špičkoví současníci na naší planetě o světě přemýšlejí.

Co dalšího lze očekávat?

Udělali jsme dohodu s časopisem The Economist a náš čtenář bude mít každé pondělí dva zásadní články z tohoto časopisu, který vychází v pátek.

Na co ještě se může váš čtenář těšit?

Respekt vznikl v roce 1990 s jistou generační energií, která je stále velice silná a inspirativní. V tom je naprosto výjimečný. Redakce se přitom vyvíjí spolu s prudkým vývojem světa, který je čím dál složitější, ale také barevnější. Chceme čtenáře víc inspirovat a ukázat jim, že svět je hrozně zajímavý.

Budete měnit i vnitroredakční způsob práce? Vy jste zatím známí důkladným editorováním, ale hledání nových úhlů pohledu i na běžné, banální věci spíš vyžaduje důkladnou předpřípravu.

To je další výjimečnost této redakce: o každém článku se tu debatuje často i velice živě a ze všech možných úhlů. Na Respektu je velmi zajímavé, že není složen jen ze solitérů, kteří si pracují každý na svém. Tendenci důkladné přípravy budeme jistě podporovat.

Rozšíření záběru Respektu lze rozumět celkem snadno, proč ale chcete změnit formát a papír? Nebojíte se, že se dostanete do mnohem ostřejší konkurence a ztratíte své výjimečné postavení na trhu, že se změnou formátu zmizí poslední fenomén české seriózní žurnalistiky devadesátých let, jak tuhle řekl Josef Chuchma? Nehledě na náklady, které odhadem stoupnou desateronásobně: jestliže jste prodělávali nyní kolem tří milionů ročně, tak teď by to bylo třicet milionů, a to do vás nikdo stále investovat nebude.

Důvodů je několik. Za prvé tento typ časopisu na novinovém papíře už v Evropě mizí, změna je skoro nevyhnutelná. Za druhé si od toho slibujeme nárůst inzerce. Za třetí si myslím, že i časopis, který je určen ke čtení, a nejen k prolistování, by měl být pohodlnější než noviny, nerozpadat se v ruce. Časem by právě i zvýšená inzerce měla ztrátu vymazat.

V jakém časovém horizontu by měla být ztráta vymazána? Přece nejspíš změna formátu a zdražení bude naopak znamenat pokles nákladu, který ani teď s prodanými 16 000 či 17 000 kusy není moc veliký…

Při našem prvním rozhovoru s investorem jsme se domluvili na tom, že je pro něj důležitější pozitivní trend než okamžitý profit. To byl také jeden z důvodů, proč jsem nabídku na funkci šéfredaktora přijal. Proto v této fázi není určeno žádné datum, dokdy musíme být v černých číslech.

Kolik by měl v nové úpravě časopis stát?

K žádnému dramatickému zvyšování ceny se nechystáme.

Na jakou dobu máte zaručenou garanci?

Ohraničené to opět nijak není, ale bilanci budeme dělat po třech letech.

Proč jste vůbec tuto nabídku přijal?

Jednak jsem byl díky rodinné výchově na Česko napojen, vyrostl jsem na české literatuře, orientoval jsem se tu, a pak ta nabídka přišla včas – právě když jsem si koncem září v redakci SME balil své věci. Původně jsem si plánoval, že si vezmu alespoň rok volna, ale když zavolali – jak redakce, tak Karel Schwarzenberg –, a protože byl pro mě Respekt důležitý, začal jsem o tom přemýšlet. Po řadě konzultací jsem měl dojem, že když to nevezmu, redakce jen těžko najde s vydavatelem řešení. Nemusí to být objektivní realita, ale v ten moment jsem měl pocit, že odmítnutím na sebe vezmu zodpovědnost za to, že Respekt nepřežije.