Když je skutečnost květnatější než fikce

Ve snaze zpřístupnit českému čtenáři kompletní autorovu tvorbu představuje nakladatelství Odeon méně známé texty kolumbijského spisovatele Gabriela Garcíi Márqueze. Novinka Dobrodružství Miguela Littína v Chile, kratičká beletrizovaná reportáž, původně vydaná již v roce 1987, nabízí pohled do prozatím u nás nepříliš známého Márquezova novinářského díla.

Režisér Miguel Littín, Márquezův blízký spolupracovník (režíroval například filmovou adaptaci jeho povídky Vdova Montielová, na jejímž scénáři se oba podíleli), se po nástupu Pinochetovy diktatury v Chile v září 1973 ocitl na seznamu režimu nepohodlných osob, které se do země již nikdy neměly vrátit. Littín tak přesto o dvanáct let později učinil. Pod cizím jménem, s cizí státní příslušností a pozměněnou vizáží, aby o životě v režimu natočit dokument. Spolupracoval s trojicí zahraničních filmových štábů a získané materiály ihned odesílal do zahraničí, kde až později vznikl čtyřhodinový televizní dokument a dvouhodinový film. Chile musel opustit záhy poté, co se v místním tisku objevily zprávy o jeho pobytu.

Z rozhovoru, který s ním bezprostředně po této události Márquez vedl, vzniklo osmnáct hodin záznamů, představujících na šest set stran textu. Z něj Márquez sestříhal sto padesát stránek dlouhé pásmo, stylizované jako režisérův monolog. Nejde však o první autorovo dílo z oblasti non-fiction literatury pořízené touto metodou: Zpověď trosečníka vynesla Márquezovi v sedmdesátých letech mezinárodní uznání a o dvacet let později stejným způsobem vznikala v češtině dodnes nevydaná Zpráva o únosu, příběh skupiny deseti lidí unesených drogovým baronem Pablem Escobarem.

Nakolik je dílo Márqueze-spisovatele a Márqueze-novináře odlišné? Pojítkem je mimořádnost autorova vypravěčského vkladu. Popisy i přirovnání jsou stejně básnicky obrazné, nedotčeno zůstalo i neúprosné chrlení textu. Je proto chyba interpretovat knihu jako doklad autorovy všestrannosti, protože rozdíl mezi jeho spisovatelskou a novinářskou tvorbou je v literární rovině zanedbatelný. Snad s jedinou výjimkou, dramatickou členitostí textu. U spisovatele, který pojal román Podzim patriarchy jako experiment – text bez interpunkce –, může být překvapivá.

Nejednoznačná je zato odpověď na otázku, do jaké míry lze text vnímat jako autentickou výpověď o události, pokud autor i o svých pamětech uvádí, že jsou „velkým dílem fikce“ a románem (sic!), který „vždy chtěl napsat a který hledal celý život…“. Když Márquez v roce 1982 přebíral Nobelovu cenu za literaturu, komise rozhodnutí podložila „romány a povídkami, v nichž se neskutečné snoubí s reálným v bohatě komponovaném světě, plném imaginace“. Dráždivé balancování na ostří mezi snovým a skutečným je tím, co Márquezovy knihy činí tak výjimečnými. Doopravdy se však Littínův příběh odehrál tak, jak je převyprávěn v knize? Skutečně autor provedl jen zásahy zabraňující prozrazení identity postav, jež v době původního vydání dosud žily, jak uvádí v předmluvě?

Odpověď je třeba hledat v autorově zacházení se skutečností. V pamětech Žít, abych mohl vyprávět představuje Márquez svět svého dospívání, v němž jen málokterá jeho románová postava nenašla svůj předobraz. Od první, „skutečné“, přebíraly jméno, od druhé vzhled, od třetí charakter a od čtvrté příběh. Tento přístup k realitě vyvolává otázku, nakolik spisovatelovy zásahy do identity postav i faktického běhu událostí změnily „skutečný“ příběh. Respektive: lze knihu vnímat i jako zprávu o době nebo pouze jako román, který má více „reálných“ přesahů než román ze své podstaty „fiktivní“?

Naštěstí je tu záchytný bod, detail, který podobné dohady shazuje ze stolu. A to navzdory tomu, že autorův vztah k totalitním režimům (Márquez je příznivcem Fidela Castra, v nedávné době byl iniciátorem petice za nezávislost Portorika) zůstane (nejen) pro Středoevropana nadále nesrozumitelným.

Převážná část Márquezových příběhů se odehrává v prostředí autoritářských režimů, přičemž román Podzim patriarchy lze dokonce považovat za jednu z nejbrilantnějších analýz jejich fungování. V kontextu ostatních knih je však Dobrodružství výjimečné. Je jediným autorovým textem, kde má režim jméno a tvář, která jej ztělesňuje. Tato zdánlivá drobnost dává jasně na srozuměnou, že navzdory jisté míře přikrášlení je třeba knihu vnímat jako sice beletrizovanou a idealizovanou, ale v každém případě stále faktickou výpověď o Chile v roce 1985. A rovněž, jak poznamenává Josef Chuchma v Mladé frontě Dnes, jako „občanskou i lidskou službu kolegovi ‚ve zbrani‘“. Jako takovou je třeba ji brát. Jako text, který ze spisovatelovy tvorby nijak nevybočuje a nic nového ani mimořádného nepřináší.

Autor je student FHS.