Vychází v českých překladech dostatek děl moderní čínské literatury? Ačkoli se nabízí spíše záporná odpověď, pohled na nedávné překlady tří románů ukazuje, že nedostatkem kvalitní soudobé čínské literární produkce tuzemský knižní trh netrpí – byť často nejde o knihy psané v čínštině nebo v Číně.
„Překladů z čínštiny u nás vychází překvapivě pomálu,“ tvrdí Jana Šrámková ve svém článku Vášeň s přísnými pravidly (Respekt č. 11/2013). „Když se nějaký titul na trhu objeví, jde s největší pravděpodobností o dílo čínského disidenta, emigranta nebo potomka emigrantů.“ A pokračuje: „Trend budí dojem, že se na půdě Čínské lidové republiky nic literárně zajímavého neodehrává.“ Jenže – vychází překladů z čínštiny skutečně tak málo? A i kdyby to byla pravda a šlo spíše o díla čínských emigrantů psaná v jiných jazycích, není důležitější, aby vycházely překlady toho nejlepšího, bez ohledu na to, z jakého jazyka je překlad pořízen?
Hlad a hierarchie
S aspoň částečnou odpovědí nám může pomoci pohled na tři před nedávnem přeložené čínské romány: Bibli osamělého člověka od Sing-ťien Kaa (1989, česky 2012), Labužníka od Wen-fu Lua (1983, česky 2010; vyšlo v souboru Dvě čínské novely) a Příživníka od Ke-ling Jenové (2006, česky 2010). Poznamenávám, že v textu užívám českou transkripci čínských jmen a názvů, přestože nakladatelé spíše preferují přepis anglický. Všechny tři knihy byly v češtině již recenzovány, někdy i vícekrát, a tak můžeme jen kopírovat, doplňovat a srovnávat.
Jak se správně píše na obálce knihy, Labužník Wen-fu Lua, kniha vydaná v Čínské lidové republice, „podává ve zkratce dějiny ČLR poznamenané politickými kampaněmi a modernizací v duchu komunistické utopie“. Jídlo, které v hierarchické společnosti hraje roli statutárního symbolu, v nivelizované společnosti tuto úlohu ztrácí a podržuje si pouze svoji základní funkci prostředku k nasycení. Jak autor ukazuje, nezamýšleným důsledkem odstranění kulturní informace byla ztráta kulturní hodnoty, v některých případech ztráta nenávratná. Jinak jde ovšem o vyprávění poněkud selankovité, jakousi čínskou variantu Ženy za pultem. Informace o literární senzaci, uvedená rovněž na obálce, nicméně nemusí být přehnaná – také zmíněný normalizační seriál je v českém prostředí dílem dodnes živým a v některých kulturních kruzích vyhledávaným.
Západní kritéria
Hodnotnější se zdá být román Sing-ťien Kaa Bible osamělého člověka, napsaný v čínštině, ne však v Číně. V úvodních kapitolách se protagonista – autorovo alter ego, čínský spisovatel žijící v emigraci – vrací do Hongkongu, a to krátce předtím, než byla někdejší britská kolonie navrácena Číně. Jsou zde milostné scény, a tak se čtenář může domnívat, že zatímco v Labužníkovi se hodně jedlo, tady se bude hodně souložit. Jenže situace se komplikuje, hrdina se ve vzpomínkách vrací do doby Kulturní revoluce a ukáže se, že erotika je tu nástrojem, jehož prostřednictvím je čtenáři popisována hierarchická struktura dnešní čínské společnosti. A je to hierarchizace velmi výrazná. Úplně dole (doslova „v dole“) je Sun Huirong, bývalá protagonistova žačka, o které bývalý tajemník Lu říká: „Nech ji bejt, ta coura spí úplně s každým, tady na dole je to kvůli ní samá mela!“ Opačný pól životního stylu pak tvoří právě ony zcela svobodné soulože svobodomyslného a zcela nezávislého spisovatele v mrakodrapu některého z hongkongských hotelů. Problém je však právě v oné volnosti, o níž autor říká: „Svoboda se nenadílí, nekupuje, svoboda je tvoje uvědomění života, to znamená jeho krása, když si jí užíváš, podobá se rozkoši z milování s krásnou ženou, no, není to totéž?“
Jak je patrné z autorova života i z celku jeho díla, Kao, kterému je přisuzována role kulturního proroka, je ve skutečnosti ve vleku západní kontrakultury, jak ji Joseph Heath a Andrew Potter definovali v knize Kup si svou revoltu (2004, česky 2012): „Zde můžeme vidět myšlenku kontrakultury v její nejrozvinutější podobě. Lidé se nepotřebují osvobodit od útlaku nějaké konkrétní třídy či systému vykořisťování, který je uvrhuje do chudoby. Lidé se nechali polapit do pozlacené klece, naučili se vlastní otroctví milovat. ,Společnost‘ je kontroluje omezováním jejich představivosti a potlačováním nejhlubších potřeb. Lidé se musejí odpoutat od konformity. A aby se jim to podařilo, musejí odvrhnout kulturu jako celek. Musejí vytvořit kontrakulturu, založenou na svobodě a individualitě.“ Což je úplně ve shodě s tím, co říká Kao ve zmíněném citátu, po němž následuje ještě tato pasáž: „Svoboda nemá opravdu co do činění s druhými, budeš-li brát v potaz pohled druhých, jejich uznání, a nemusíš ani davu podlézat, stačí, že začneš plácat, co chtějí slyšet, dostaneš se do závislosti na jejich choutkách, jim to přinese životní uspokojení, ty z toho však vyjdeš s prázdnou a budeš mít po svobodě. Svoboda nedbá o druhé, nepotřebuje jejich svolení, tu si vydobudeš jen s překonáním omezení, která ti kladou, se svobodou projevu tomu není jinak.“
Kao tedy dělá přesně to, z čeho naskakuje vzdělanějším Číňanům husí kůže – vychází vstříc západním kulturním kritériím a přitom se ještě zaklíná znalostí místních poměrů. Není divu, že ho čínská čtenářská obec nemůže vystát, a to bez ohledu na jeho politické smýšlení. Ke cti mu lze připsat, že to, o co usiluje, dělá důkladně. Méně než sto let od doby, kdy si někteří čínští vzdělanci stanovili jako cíl pozvednout čínskou literaturu na západní úroveň, se mu podařilo kulturní kritéria Západu dokonale naplnit. Nobelova cena je toho nejlepším důkazem.
Magická koule spravedlnosti
Ze tří jmenovaných knih jen Příživník Ke-ling Jenové – tedy román napsaný v USA a navíc ne v čínštině, ale v angličtině – nabízí jisté hledačství, možná více společenské než literární, o to však palčivější. Snad je zde i vliv klasické ruské literatury a to je vždycky dobrý základ pro pořádný román… Autorka se trefuje do černého, když slovy Štěstěnky (svého alter ega, které ovšem není protagonistou románu) sděluje: „V Číně všechno závisí na tom, jak věci interpretujete a kdo je interpretuje.“ To se trochu podobá tvrzení Siao-lung Čchioua v jiném současném čínském románu, Smrti ve stínu Mao Ce-tunga (2000, česky 2009), přeloženém, bohužel nedbale, rovněž z angličtiny: „Spravedlnost je prostě jenom magickou koulí v rukou kouzelníka, která ve světle politiky neustále mění tvar a barvy.“ Mimoděk se nabízí paralela se situací v dnešní ČR, o níž sociolog Jan Keller před časem řekl: „Když hovořím s advokáty a právníky, mnozí z nich říkají, že právo se stává vyloženě postmoderní záležitostí, protože u každého zákona a právní normy existuje tisíc výkladů a u žádného se neví, jestli je správný. Místo hledání spravedlnosti se tak svádí boj mezi tisíci výklady a ten, kdo má silnější pozici, má větší šanci prosadit svůj výklad, i když to s právem už nemusí mít vůbec nic společného.“
Ačkoli je v uvádění čínské literatury na český trh jistě ještě hodně co zlepšovat, tvrzení, které se jako mantra opakuje ve většině recenzí, že překladů z čínštiny u nás vychází málo, není zcela adekvátní.
Autor je sociolog.