Za všechno můžou židozednáři

Název Ecova šestého, loňského románu Pražský hřbitov (Il cimitero di Praga) jen posiluje již tak značnou vážnost, jíž se tento italský prozaik a sémiotik v Česku těší. Rozhovory nedává nijak rád, tentokrát jich ale tuzemským médiím poskytl hned několik.

Hlas popové hvězdy

Umberto Eco je obchodní známka. Když v jednom z interview vyjádřil údiv nad tím, že se jeho předchozí román Tajemný plamen královny Loany (2004, česky Argo 2005) prodával lépe než jeho předchůdce Baudolino (2000, česky Argo 2001), ačkoli byl mnohem méně dějový a jeho čtenář aby byl odborníkem na italské fašisticko­-propagandistické komiksy a morzakory, musel jsem zakroutit hlavou: cožpak mu nedochází, že lidé si jeho knihy kupují především proto, že je napsal slavný autor?

Zkrátka, Eco je podobná značka jako například Milan Kundera: jeho knihy fascinují moudrostí svého autora, všechny nuance Foucaultova kyvadla (1988, česky Odeon 1991) ale objeví a docení jen málokterý čtenář. Většině stačí pouze ono „setkání s mistrem". Lidé stejně pořádně nevědí, co čtou, a to, co si přečtou, mají za hotovou věc – a právě to je jedním z témat Pražského hřbitova. Měl jsem za to, že Eco či Kundera jsou s touto situací nadmíru spokojeni, a italský spisovatel najednou vyjadřuje údiv nad tím, že své čtenáře může lákat jen tím, že je celebritou.

Můj hlas má o něco větší váhu než hlas obyčejného člověka, asi jako hlas popové hvězdy či sportovce – tak nějak to Eco prohlásil v jiném (nebo v témže) rozhovoru. Dodejme: stejnou váhu jako třeba hlas Dana Browna nebo Ericha von Dänikena… Drtivá většina čtenářů si totiž zážitek s románem nebude kazit odskoky do knihoven a hnidopišským ověřováním faktů. Co na tom, že Eco fabuluje v románu na serióznějších základech než Däniken v rádoby vědecké knize? Pro množství čtenářů, které je možná větší, než by Eca těšilo, jsou oba pánové na stejné lodi. Zprostředkovávají příjemný pocit, že prostřednictvím jejich knih lze nahlédnout pod roušku tajemství. A tajemství je přece svůdnější než jeho následné odhalení. Proto jsme ochotni číst detektivky o stech stranách a proto ostatně i všechny Ecovy romány v sobě leccos z detektivního žánru mají.

Skutečnost fikce

Román Pražský hřbitov se neodehrává v Praze, tam – na starém židovském hřbitově poblíž hrobky rabiho Löwa – proběhne jen schůzka nejvyšších představitelů „světového židovstva", na níž si jednotliví účastníci sdělují plány na postupné ovládnutí světa a zadávají si úkoly. Hrdina románu padělatel Simonini si tuto scénu vymyslí na základě korespondence svého dědečka a na základě přečtené beletrie. Přikrášlenou „historku" prodá tajným službám a výsledkem jsou nechvalně proslulé Protokoly sionských mudrců, falzum, které tak mocně posloužilo Hitlerově protižidovské propagandě.

S takovým málem si ale Eco, který se Protokolům věnoval již v cyklu přednášek Šest procházek literárními lesy (1994, česky Votobia 1997), nevystačí. Zapšklý Simonini, milující na celém světě snad jen dobré jídlo, má tajemného dvojníka a snaží se přijít jeho záhadě na kloub psaním deníku, na jehož stránkách se rovněž snaží rozkrýt události svého života zasuté v temnotách zapomnění. Tak nějak na sobě páchá psychoanalýzu, o níž mu v Paříži pověděl jistý mladý doktor Froïde, v němž samozřejmě poznáme Sigmunda Freuda. Ecovo dílo, které se tentokrát odehrává na konci 19. století, se totiž opět jen hemží historickými postavami, od spisovatelů přes vojevůdce až po agenty tajných služeb. Zcela fiktivní je snad jen hlavní hrdina Simonini, i když jeho dědeček Giovanni Battista Simonini skutečně žil a věřil ve spiknutí všemocného židovstva tahajícího za nitky dějin.

Hlavním tématem Pražského hřbitova je naivita konspiračních teorií. Simonini své texty derivuje z románů Eugèna Suea a Alexandra Dumase, a když si položí otázku, není­-li to příliš průhledné, dostane se mu odpovědi, že lidé věří tomu, co čtou. Pokud si něco přečtou, považují to za skutečnost, i kdyby šlo o fikci. Je­-li text delší, lze čtenářem manipulovat ještě obratněji, málokdo má totiž výdrž nalézat nesrovnalosti. Suma sumárum: nejlepší konspirační teorie je ta, jejíž obsah každý zná. Simonini proto svá falza recykluje a zdárně s nimi kšeftuje na všechny strany, ve prospěch i neprospěch zednářů, jezuitů, satanistů i Židů. Pracuje pro mnoho pánů a dává vzniknout přesvědčení o odvěkých spiknutích, zatímco jeho zákazníci z diplomatických a tajných služeb nesledují vyšší cíle než ty právě potřebné. Simoniniho příběh je zkrátka Ecovým komentářem ke stále oblíbeným konspiračním teoriím. Teoriím, jimž lidé věří snad z bezmoci nad vlastním osudem.

Život se vleče

Překladatel Pražského hřbitova Jiří Pelán ve svém skvělém doslovu píše, že Eco rozlišuje čtenáře na dva druhy: sémantické a sémio­tické. Těm prvním ke spokojenosti stačí děj, druzí se zase raději prohrabávají literárním lesem odkazů. Většina recenzentů se automaticky stylizuje do čtenářů sémiotických, já však neopustím sémantickou pozici. Prvek detektivky a postava záhadného dvojníka či alter ega jsou u Eca patrně něčím, bez čeho to nejde a co ostatně známe z předchozích spisovatelových knih.

Čtení poněkud ztěžuje záplava historických reálií – pokud nejste zběhlí v dějinách po­­­napoleonské Francie a sjednocování Itálie, může vám kniha ubíhat poněkud klikatě a pomalu. Simoniniho život je totiž jako život většiny z nás. Nemá stavbu dramatu a vleče se a poskakuje od jedné události k druhé zcela beze smyslu pro proporce a načasování. Lidé mizí a po dlouhé době se vracejí, anebo ne, nikdy není jasné, z jaké nitky v podšívce Simoniniho osudu se co – a zdali vůbec – odvine. Bohatýrský úvod, v němž Simonini dští síru na všechny národy světa, patří k mistrovským pasážím knihy. A mám dojem, že si s ním Eco vyhrál s nevšedním gustem už proto, aby trochu píchl do vosího hnízda všeobjímající multi­kulti tolerance.

Autor je zástupce šéfredaktora časopisu HIS Voice.