Postjazzová záře ze severu

Trumpetista Arve Henriksen je známý především díky svému působení v improvizačním uskupení Supersilent (viz A2 č. 16/2006) nebo jako spoluhráč Christiana Wallumrøda či Trygve Seima v jejich komorních jazzových projektech vydávaných u vydavatelství ECM. Kromě toho ale u domovského labelu Rune Grammofon nahrává pod svým jménem alba vycházející z jazzu, která však překvapují nejen svou širokou výrazovou paletou, ale i značnou stylovou proměnlivostí.

Temné hlasy krajiny

Po sólu Sakuteiki (2001) a triu s elektronikou a bicími Chiaroscuro (2004) nyní vychází nová deska Strjon, jejíž název je středověkou podobou jména Henriksenovy rodné vesnice na západním pobřeží Norska. Ucelená výstavba odvozená z názvu je koncepčním záměrem alba: v průvodním slovu Henriksen píše, že by chtěl jeho náladou evokovat rodnou krajinu, obklopenou horami pokrytými ledovci, se vší jejich poklidnou majestátností.

Od předchozích opusů se lišící a zároveň jistým způsobem povědomý zvuk nahrávky Strjon je podmíněn tím, že zde Henriksenovi sekundují elektronik a kytarista Helge Sten alias Deathprod a klávesista Ståle Storløkken, což jsou jeho spoluhráči ze Supersilent. Toto spojení významně ovlivňuje celé album a některé ze skladeb zní jako ambientní polohy jejich domovské skupiny bez bicích. Z celku je však jasně patrné, že hudba tria zůstává plně podřízena Henriksenovu tvůrčímu úmyslu.

Dominujícím nástrojem je zde trubka, jejíž navrstvený zvuk bývá často přetvářen různými druhy zkreslujících filtrů, a přes niž Henriksen občas zpívá svým charakteristickým falzetem melodie beze slov (Glacier Descent). Deathprod zpracovává a sampluje Henriksenovy staré elektronické nahrávky a dosud nevyužité záznamy, čímž určité jemnosti výrazu dodává na hloubce a ze zdánlivě ambientních ploch formuje temné labyrintové struktury (Black Mountain). Ty slouží jako dunivý podklad i dokreslení zvuku trubky a analogových kláves, které se harmonicky doplňují a plynou spíše ve formě poklidných, melancholických souher (In the Light, Green Water). Občas se ale nástroje přerývavě střetnou a připomenou ostřejší momenty posledních alb Supersilent.

Henriksen si udržuje poměrně snadno rozpoznatelný hudební jazyk, ale přesto neustále udivuje výrazovými možnostmi i osobitostí. Oproti svému krajanovi, trumpetistovi Nilsi Petteru Molvaerovi, který je srovnatelnou postavou v oblasti směšování různých žánrových vlivů s jazzovým základem, však nezabředává do stále variovaných klišé a nenechává ve své hudbě převládnout technologii a kýčovité elektronické kulisy nad instrumentálním hraním. Evokativní plán hudebního zobrazení mrazivé severské krajiny se v tomto případě povedl výborně a Strjon je zatím jedním z nejvýraznějších alb tohoto roku.

Monstra v království kýče

Čtyřčlenná norská formace Shining, vedená saxofonistou a skladatelem Jørgenem Munkebym, jehož můžeme znát z elektrojazzových Jaga Jazzist, představuje naprosto odlišný případ využívání jazzového fundamentu k tvorbě nových forem. Nahrávkou Grindstone, dokumentující otevřenost katalogu RG, představují Shining další ze svých nevyzpytatelných stylových mixů. Prvními dvěma alby se poměrně nevýrazně navrátili k avantgardnímu jazzu šedesátých let, odkazujícímu na Alberta Aylera nebo Johna Coltranea, ale třetí deskou In the kingdom of kitsch you will be a monster (2005) dosavadní muzikantská východiska dost razantně popřeli a vytvořili jakousi podivnou fúzi komorního jazzu, hypertrofovaného jazzrocku a hardcoru.

Titul novinky Grindstone, který v překladu znamená brusný kotouč, vypovídá dosti jasně o charakteru změny. Po odchodu klávesisty Mortona Qvenilda se klávesové party vymanily ze zrychleného ornamentalismu předchozí desky a do prvního plánu se dostaly ostré kytary s údernou rytmikou. Intenzivní valivý hluk této kombinace ale nikdy není zbytečně explicitní a kromě nápadného využití plastických analogových kláves a saxofonu je plný rafinovaných digresí: po intenzivní smršti se vždy v rámci jedné písně objeví krátký přechod, signalizující často výrazný stylový zvrat. Téměř ve všech skladbách jsou jednotlivé rytmicko-melodické celky odděleny jazzovými mikrosekvencemi hranými na piano nebo na saxofon. Dynamika alba je tak narušována neustálými změnami, což ale poněkud paradoxně přispívá k zvýraznění silných melodií.

Melodie jsou v několika případech podtrženy zpěvem – například první skladba pojmenovaná podle názvu předchozí desky začíná hardcoreovým či mathmetalovým atakem plným rytmických zámlk, nad nimiž se line vokál nacházející se někde mezi projevem Mikea Pattona a mladého Ozzyho Osbournea. Ve skladbě Psalm je vokodérem zkreslený vokál doprovázen dokonce operním zpěvem, jemnými kytarovými akordy a klávesovými plochami. Jakýmsi přiznáním k jednomu z klíčových inspiračních zdrojů a zároveň poctou průkopníkovi fúzí tvrdé muziky a jazzu Johnu Zornovi by mohla být chápána skladba The Red Room, v níž melodickou roli kytary zastupují lavinovité erupce saxofonu.

Půvab obskurity této kapely, pojmenované podle slavného Kubrickova hororu, netkví jen v technické dokonalosti, s níž všechny složité kompozice suverénně prezentuje. Podstatný je neuctivý postoj k hudebnímu materiálu, který dokáže vyvolat mrazení nejen u konzervativních jazzmanů, ale i u posluchačů tvrdé muziky.