Letošní fázi projektu Československé jaro, jehož cílem je – už třetí sezonu – uvádět původní české nebo slovenské hry, zahájilo Divadlo Na zábradlí hrou Milana Uhdeho Zázrak v černém domě.
Text hry Zázrak v černém domě (2004) sice psal Milan Uhde původně pro měšťácké jeviště Vinohradského divadla, ale intimní scéna Zábradlí se pro něj jeví, stejně jako citlivý přístup pravidelně zde hostujícího slovenského režiséra Juraje Nvoty, jako vhodnější. Prostřednictvím zamotaných soukromých dějin jedné rodiny reflektuje dramatik i ty velké, moderní dějiny Československa, a to především jejich doposud bolavá, tabuizovaná místa týkající se židovské problematiky. Prehistorie hry totiž spadá až do období protektorátu, kdy se rodina zachrání před transportem jen díky tomu, že se jí podaří utajit židovský původ.
Problematika spojená s hledáním vlastní identity patří k novým tématům současného českého divadla. Snad už se tedy naše společnost nebojí sama sebe, stejně jako se dospělý syn Dušan ze Zázraku v černém domě nebojí zeptat své matky: „Proč, máti, tajíte, že jsme Židé? Teď se za Židy vydávají ti, kdo Židi nejsou.“ Porta apostolorum Miroslava Bambuška, zabývající se vyhnáním Němců, také vybízí k hlubšímu pátrání v záměrně zamlčované historii. Otázka hledání německé, resp. židovské identity v současné době zůstává v nové hře nedopovězena. Na to je tentokrát Uhde málo společensky angažovaný a málo apelativní. Naopak ale jako zkušený divadelník nešetří symbolikou. Za dveřmi skříně, kde se podle rodinné legendy ukrýval před nacisty židovský strýc, a jejíž zámek se podaří dceři Šárce otevřít, překvapivě stojí zeď (tu ale už Šárka hlavou neprorazí), vybízející k mnoha interpretacím.
U českého stolu při snídani
Členové rodiny Pompeů jako renomovaní právníci – advokáti, soudci, politici (s výjimkou dcery filosofky) – patří ke společenské elitě. I jejich osobní vztahy jsou vědomě či nevědomě profesionálně deformovány, například na sebe bez skrupulí podávají žaloby, neváhajíce přitom použít všemožné kličky a finty (úplatky, podvody, falešní svědci). Text má – vedle grotesknosti a všemožných slovních hříček a postmoderních citací z klasické literatury, Diderota, Derridy atp. i vážnější pasáže, týkající se pravdy o minulosti. Děj se točí kolem funkcionalistické vily z třicátých let. Matka Hedvika ji nechala postavit, aby získala lásku budoucího manžela. Vila nyní po sedmdesáti letech potřebuje generální opravu (za jejími zdmi se také během dvacátého století odehrála nejedna soukromá tragédie nebo křivda), po celou dobu proto pobíhá otec Eduard s nářadím, a přestože neustále něco zarputile montuje, dům se rozpadá. Na poradu u společné snídaně, co s dědictvím, přicházejí znepřátelení příbuzní: bývalý disident a porevoluční ministr Dušan opovrhuje svým jinak sympatickým bratrem Ivanem. Obviňuje ho totiž, že na něj jako komunista donášel. Opovrhuje i rodiči, kteří ho z obavy, že jeho podíl propadne státu, vydědili. Bizarní sešlosti vévodí matka, ta přehlíží vzájemnou nechuť spolu komunikovat a snaží se svým neustálým zájmem o spokojenost a zdraví dětí nastolit dojem harmonické rodiny před nedělním jídlem. Nepřehlednou atmosféru vyhrocuje duševně nemocná dcera Šárka. Všichni se totiž přes vzájemné konflikty snaží zabránit jejím sebevražedným pokusům. Dům tak paradoxně ožívá jen díky ní, ne pýchou starých rodičů z úspěchů svých potomků.
Ortel
V domě opakovaně praská potrubí a tekoucí voda působí jako hrozba možné potopy. Podle Starého zákona se Bůh v podobenství o potopě přece rozhodl očistit vodou zem od zkažených lidí. Arogantní Dušan, kterého si otec naschvál plete s přizpůsobivým Ivanem, se svým pocitem morální převahy otcovu hranou senilitu – připomínající senilitu autoritativního otce z Kafkovy povídky Ortel – ignoruje. Dušan všechny provokuje; oslovuje rodinu biblickými jmény (Sáro, Josefe) a klade nepříjemné otázky. Není schopen pochopit, jak matka Židovka přežila válku. V Uhdeho rozhlasové hře Velice tiché ave se vracejí hlasy předků, aby synovi vysvětlily matčino zapření vlastního židovského původu. Vše končí nadpozemským klidem a smírem, smuteční oblečení pozůstalých pokryje bílý sníh. Zázrak v černém domě ničím povznášejícím negraduje, jen se počáteční celkem černobílé sváry, pramenící v dobách komunismu, promění v existenciální tíži. Proměna nálady se odrazí i v proměně barvy svátečního oblečení protagonistů, ze světlé na skličující černou.
Za vším hledej matku
Matka (Marie Spurná) se snaží za všech okolností maloměšťácky udržet, jenže v její domácnosti téměř nic nefunguje. Jako stará žena, bývalá renomovaná advokátka, by měla mít právo na trochu klidu. Stala se však terčem nekonečných útoků svých blízkých. Bitvu s despotickým Eduardem ještě uhraje jako komickou hádku mezi vrtošivými starými manžely, Dušanovým atakům se také snaží ubránit zuby nehty. Nakonec ji donutí přiznat se k tomu, že se za války v paternitním sporu zřekla rodičů. Nepůsobí však navzdory své křehkosti jako rozpolcená žena; z jejího postoje prýští přesvědčení, že jako správná matka udělala pro záchranu alespoň svých dětí před transporty vše, co bylo v jejích silách. Na minulost pak vzpomíná vyrovnaně a sentimentálně, přesto i u ní propukají tajemné běsy.
To manžel Eduard (Jiří Ornest) žádnými proměnami neprochází. Zůstává permanentně nerudný, nenávistný. Ženu terorizuje naprostými banalitami. Zakazuje Šárčinu léčbu, zakazuje opravu trubek, zakazuje, aby dům kdokoliv (soused Křenař v podání Miroslava Mejzlíka) cizí opravoval. K celé rodinné historii nemá co dodat, jen karikuje ženinu potřebu udržet všechny pohromadě. Nesmířil se s minulostí, rezignoval na přítomnost.
Šárka (Magdalena Sidonová) chvíli přesvědčuje své okolí, že jí nic není, pak se nenadále pokusí o další sebevraždu. Svůj stav také skvěle reflektuje, krásně mluví o smrti a bláznovství a vyšších cílech, na druhé straně nezvládá všední život: rodinu ani práci. Intelektuálně si nejvíc rozumí s „všenápravcem“ Dušanem (Igor Chmela), který je trapný svou psí oddaností přísné manželce Viťce (Alena Štréblová). Bez ní by vlastně neudělal ani krok, to Viťka ho odvedla od režimu poplatné rodiny.
Prostou a prostořekou manželku (Natálie Drabiščáková) nekonfliktního Ivana (Leoš Noha) nijak neznepokojuje jeho komunistická minulost. Do strany přece lidé vstupovali kvůli prospěchu rodiny a nějaké jiné dosti relativní hodnoty nebere vážně.
Uhdeho postavy, prezentující různé typy současné společnosti, nejsou ubohé ve své ubohosti, ale působivé díky přesvědčivé lidskosti. Tato dobře ladící „sonáta příšer“ s právem na důstojnost nedovoluje jednostranné soudy; vybízí k hlubšímu pochopení a snad i odpuštění. V tomto ohledu se inscenace zdařila.
Autorka je divadelní recenzentka.
Divadlo Na zábradlí – Milan Uhde: Zázrak v černém domě. Režie Juraj Nvota, scéna Tomáš Rusín, kostýmy Zuzana Štefunková. Premiéra 9. března 2007.