Úšklebek všemi zapomenutého herce

Množství publikací týkajících se Kafkova života je zarážející. I letošní český překlad knihy Jak porozumět Kafkovi (Kafka für Fortgeschrittene, 2004) od německého profesora germanistiky Hanse Dietera Zimmermanna se neopomene zmínit, že tento pražský německý Žid nebyl úplně nepochopitelný podivín, ale že vedle vysedávání v kavárnách rád cestoval a chodil do kina i do divadla. A také do nevěstinců, což se prý Max Brod snažil zatajit a z přítelovy životopisné pozůstalosti všechny takové pikantnosti odstranil. K zbulvarizování jednoho z nejslavnějších spisovatelů už tedy došlo nejen v cestovním ruchu, kdy se jeho podobizna ocitla na nejrůznějších suvenýrech.

Procesy, proměny v Česku

To české divadlo na jednoho z intelektuálů, jehož si v druhé polovině 20. století přivlastnilo, nedá dopustit. V šedesátých letech Jan Grossman svým Procesem poukázal na banalitu zla dobových společenských mechanismů a také vytyčil trasu české verze absurdního divadla. I další významní divadelníci měli potřebu se prostřednictvím Procesu, Ameriky, Proměny atd. vyjadřovat k aktuální politice. Téma omezování jedince v nesvobodné zemi dominuje Léblově Přeměně z přelomového roku 1989. Bizarnost obvinění je umocněna sterilně čistým prostředím ve zlínském Procesu Jana Antonína Pitínského z let devadesátých. V současnosti v Divadle Komedie klade Pařízkova dramatizace tohoto románu důraz na agresivitu a všeobecně rozšířené násilí (recenze viz A2 č. 39/2007).

Napadá mě: proč se vlastně Franze Kafky doposud v tomto oboru neujala komerce? Pravděpodobně na minulým režimem nenáviděné diverzní kafkárně stále zůstává něco nebezpečného, čím se není dobré zabývat.

Kafka jako každý jiný

Mezi pravděpodobně první pokusy o divadelní „zpovrchnění“ Kafky v Česku patří uvedení pětadvacet let starého kondenzátu jeho notoricky známých děl. Pod prostým názvem Kafka ho jednorázově uvedl festival Devět bran (jeho letní část se konala 15.–27. 6. v Praze). Britský herec a zároveň vědec a vysokoškolský pedagog Jack Klaff zde měl tu drzost představit téměř celé Kafkovo dílo v pouhých šedesáti minutách.

Jiného velikána se snaží nenáročnému divákovi přiblížit inscenace Souborné dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách, uváděná Divadlem v Dlouhé. Během nich tři herci zvládnou odehrát všech třiatřicet her. Nehledě na parodii překračující všechny možné i nemožné žánry, Shakespearova hra je tu pojata jako kuchařský televizní pořad, hokejové utkání nebo chytlavý rap, z projektu vyčuhuje káravý ukazováček, dílko varuje před hloupostí a plytkostí takového počínání. Britská jednoaktovka o Kafkovi si však z originálu otevřeně legraci nedělá. Snaha pochopit komplikovanou lidskou duši prostřednictvím koláže z teoretických úvah, románů, povídek, dopisů a deníkových záznamů může působit naivně – až téměř šmírácky.

Výraz odlišnosti

Jack Klaff je ve své one-man-show sám za sebe; jeho britská a americká divadelní praxe klade důraz na racionalitu, uměřenost, dokonalou dikci a nadhled, především v pasážích sestavených z úvah Waltera Benjamina, Bertolta Brechta či Alberta Camuse. Dále tu ale vystupuje jako židovský herec Jizchak Löwy, hrající úryvky Kafkových fantaskních textů. V této poloze se Klaff stává spíše jakýmsi médiem, jehož prostřednictvím promlouvá židovská herecká tradice. Mezi jednotlivými ukázkami dělá velmi expresivní předěly – z ustrašeného šepotu přechází do strašného řevu, ze zamyšleného výrazu do zlomyslného šklebu. Vše se odehrává na prázdné scéně, jediným scénografickým prostředkem zůstává hra gest, hlasu, mimiky a světla navozujícího dojem černobílého obrazu. Teatrálnost výrazu je typická pro takové herectví, které zároveň v středoevropských souřadnicích definuje uvědomění si vlastní malichernosti. Z důvodu tohoto vědomí převažuje ironie.

Řehoře Samsu ztvárňuje herec naprosto melodramaticky – ruce roztahuje velkooperně, ale trochu nevkusně, obličej má hrůzou zkroucený, ale hluboko v něm se ukrývá úsměv, jeho přidušený hlas hororově skřehotá. Možná jde jen o rekonstrukci Löwyho interpretace postavy Divocha, se kterou v Praze vystoupil v roce 1911. Stejnojmenné jidiš drama Jacoba Gordina, jehož si Kafka, soudě podle záznamů z Deníků, vysoce cenil, pravděpodobně bylo inspirací ke slavné povídce, v níž se „jednou ráno probudí Řehoř Samsa z nepokojných snů a shledá, že se proměnil v jakýsi nestvůrný hmyz…“.

Podle některých odborníků (například rakouských teatroložek Doris Andrey Karnerové a Brigitty Dalingerové) je důležitým klíčem k pochopení Kafkova díla právě jidiš divadlo. Kafka se jím intenzivně zabýval, stejně jako jeho přátelé z proslulého Pražského kruhu, z nichž většina patřila mezi aktivní divadelníky, dramatiky nebo kritiky. Americká profesorka komparatistiky Evelyn Torton Becková svou knihou z roku 1971 Kafka a jidiš divadlo (Kafka and The Yiddish Theatre) poukazuje na souvislost mezi autorovou literární tvorbou a jidiš dramatikou. Přes ignorovaný předválečný kulturní fenomén, jakým bylo na našem území židovské divadlo, lze v Praze vedle výjimečné festivalové události vidět ještě jednu inscenaci na něj upomínající.

Hrdinství švábů

Osudy židovské divadelní skupiny kočující po střední Evropě popisuje současná hra My, hrdinové francouzského dramatika Jean-Luca Lagarceho, uváděná Divadlem Na zábradlí. Z melancholické, až téměř nostalgické inscenace Juraje Nvoty čiší pocit ohrožení, způsobený nejenom existenční nejistotou umělců v době, kdy publika rapidně ubývá, ale i nijak blíže nedefinovanou hrozbou. Na skutečnost, že téma bylo inspirováno existencí Německo--židovské skupiny z Lemberku (dnešního Lvova), odkazují postavy manželů Tschissikových (Marie Spurná, Miloslav Mejzlík) a primitivně efektní opus, který herci hráli. Orientální operetu na biblické téma Sulamit, již napsal Ukrajinec Abraham Goldfaden, mimo jiné zakladatel prvního rumunského jidiš divadla, Kafka (stejně jako jiné podobné produkce) viděl v hospodě Savoy na Kozím plácku.

Lagarce čerpal reálie své hry z Deníků z let 1909–1912, ty ostatně ve Francii režíroval. Vyplývá z nich Kafkův osobní vztah k židovským hercům, především právě k Amélii Tschissikové a také k Jizchaku Löwymu, který se s okruhem známých kolem Kafky dlouhodobě přátelil a zemřel během druhé světové války v Treblince.

Autorka je teatroložka.