Největším oceněním pro hudební skupinu bývá často skutečnost, že její tvorba a rozmanité aktivity v podobě vedlejších projektů vybízejí posluchače k jejich dlouholetému kontinuálnímu sledování. Důvodem může být nejen vysoká kvalita skladeb samotných, ale také proměnlivost hudebního jazyka a schopnost překvapit. To je i případ gdaňského postjazzového tria Pink Freud, které v Česku po loňském koncertu asi netřeba rozsáhle představovat. Jejich letošní opus nese název Punk Freud a nově vytyčuje meze, v nichž se jejich specifický a nedogmatický styl pohybuje. Punk Freud je z celkového počtu pěti nahrávek skupiny třetím studiovým počinem v pořadí. Danou pětici ještě doplňuje živý záznam z varšavského klubu Live in Jazzgot a album remixů Jazz fajny jest.
Basista Wojtek Mazolewski, trumpetista Tomasz Ziętek a bubeník Kuba Staruszkiewicz si od předchozího přelomového alba Sorry music polska dali dlouhý čtyřletý odstup, což se na výsledku pozitivně projevilo. Toto rozvážné gesto napomohlo faktu, že novinka i přes všechnu přístupnost ještě více odkrývá prameny, z nichž Pink Freud čerpají. Samozřejmě, že jedním z nich je tzv. yassová tradice, která v devadesátých letech představovala suverénní polskou platformu ve smyslu odpovědi na avantgardní tendence převážně amerického jazzu (newyorský downtown a freejazzová pnutí). To vše se dohromady s punkovou razancí, rockovou rytmikou, tranceovým pulsem, elektronickou deformací a láskou k volné improvizaci zrcadlí na desce Punk Freud. Ačkoliv všechny skladby byly prověřeny živým hraním a pečlivě nazkoušeny, skupina si stále ponechává velký prostor k proměňování schématu spontánní improvizací. Proto se také rozhodla album nahrát živě bez nadbytečných efektů a dotáček v analogovém studiu, čímž se potvrdila jejich síla ve vzájemné souhře a řemeslné zručnosti (zejména Mazolewského složité propletence basových figur a Staruszkiewiczovy rockem ovlivněné jazzové struktury).
Znaky protestu
Výsledkem je energický a zběsilý jazzrock s dobře zapamatovatelným melodickým potenciálem, který je navíc obohacený o saxofon Tomasze Dudy, jenž v unisono pasážích výborně doplňuje trubku Ziętka, housle Julie Ziętekové a violoncello Edyty Czerniewiczové. Dvojpólovost Pink Freud, vymezená improvizací a kompozicí, není nijak násilná, ale ideálně se mísí, prolíná a doplňuje. Samotný přechod od aranžovaných základů k totální improvizaci či šamanské sonoristice v duchu Art Ensemble of Chicago se jeví jako logický a integrální. Jako by do hudby Pink Freud prosakoval další Mazolewského projekt Paralaksa (A2 20/2006), který si klade za cíl průzkum detailu každého zvuku, rytmu nebo figury. Mazolewski a spol. umějí ze spontaneity těžit; přimykají se k ní vždy, když mají pocit příliš pevného nebo svázaného tvaru. Hledejme za tím i kus radikality, znak protestu proti snadno přijatelnému mainstreamovému jazzu, který se vyznačuje strachem neohrozit chaotickými nebo agresivními strukturami spokojenost publika. Ale punk v samotném titulu můžeme interpretovat ještě jinak, a to jako gesto odporu proti současné polské politice, což naznačuje první skladba Dziwny jest ten kraj. Duch revolty či politické nekonformity ale může být také výslednicí výše zmíněných amerických vlivů. Ve své hudební morfologii čerpají Pink Freud evidentně z díla levicově orientovaného trumpetisty Davea Douglase (až pietní skladba Sex przemoc lek i nemoc zřetelně navazuje na Douglasovu skladbu Witness a vůbec celé stejnojmenné album), stejně osobitě interpretují ovšem i Charlese Minguse.
Toto přihlášení se k tradici nikoliv čistě hudební dělá z mladých Poláků angažované znalce svého oboru a ne pouhé jazzmany. Jedná se o umělce s jasnou výpovědí, která je však rozšířena o velký dar humoru. Přeci jen samotný název tria i desky v sobě nese značný kus ironie a nadhledu, který americkým improvizátorům v padesátých a šedesátých letech mnohdy chyběl.
Autor je redaktor časopisu HIS Voice.