V pražském Klementinu si do 31. 5. 2007 můžeme prohlédnout návrhy, z nichž mezinárodní komise vybírala podobu nové knihovny. Co všechno mohlo stát na Letné?
Kdyby si vláda nebo některý z poslanců pospíšili s návrhem zákona o referendu, mohl lid český sám a bez asistence odborníků rozlousknout mnohé vskutku „národní“ otázky. Nemuselo by jít jen o americký radar nebo olympijskou kandidaturu, do které nás již pražské zastupitelstvo vtlačilo. Co je národního, národu! Vždyť Češi jsou národ všestranně odborně způsobilý. Kupříkladu po vyhlášení výsledků mezinárodní architektonické soutěže na budovu Národní knihovny platí obzvláště „co Čech, to architekt“. Možná by lidové hlasování vedlo k výsledkům velmi podobným těm vzešlým ze soutěže, možná bychom se velmi divili, rozhodně bychom si však ušetřili obviňování jedenáctičlenné mezinárodní poroty z amatérismu nebo dokonce z korupce a organizovaného spiknutí.
Hrozící blamáž
Nápad referenda o nové budově Národní knihovny samozřejmě není myšlen vážně. Je to pokus o poněkud černý humor, reagující na debatu, která v české společnosti vznikla po vítězství studia Future Systems architekta Jana Kaplického. Vzdechy o nespravedlnosti a nepoctivosti tuzemských architektonických soutěží už patří ke koloritu architektonického soutěžení u nás. Soutěživým architektům se jaksi těžko přiznává, že posuzování architektury je ze své podstaty neobjektivní. Soutěž na novou budovu NK byla však přeci jen výjimečná. Šlo totiž o vůbec první klání pořádané u nás podle pravidel mezinárodní unie architektů (UIA) a bylo by velmi nemilé, kdyby se z ní měla stát mezinárodní blamáž. Okamžitě po zveřejnění rozhodnutí poroty se ozvaly hlasy, které označily výsledek za předem dohodnutý. Porota prý Kaplickému nadržovala, což prý navíc bylo předem jasné a mělo to odradit velké množství slavných kanceláří od účasti v soutěži. Navíc údajně Kaplického soutěžní projekt vážně a zcela jednoznačně porušil podmínky zadání, a tudíž měl být ze soutěže diskvalifikován. Pro nezasvěceného čtenáře shrňme, že dotčená podmínka se týkala umístění národního konzervačního fondu v nadzemních podlažích. Kaplického projekt ale nad zemí obsahoval pouze třetinu požadovaného objemu této části fondu a zbytek autoři umístili spolu s ostatními fondy do podzemního sila. Porota se dle svého vyjádření rozhodla tuto podmínku nereflektovat a žádný z projektů, který ji jakýmkoli způsobem nerespektoval (údajně až 30 %), z hodnocení nevyřadila. Ta skutečnost se nicméně stala záminkou, aby někteří jedinci volali po anulování celé soutěže. Dle dosavadních vyjádření zástupců UIA porota neporušila popsaným způsobem žádná pravidla, Česká komora architektů (ČKA) ale podala oficiální protest, a tak si na definitivní rozptýlení či potvrzení obav o korektnost soutěže budeme muset počkat do oficiálního vyjádření UIA.
Ti druzí
Mediální kampaň, která kolem soutěže vznikla, však dokázala nemožné: byl překročen práh profesního dvorku architektů a národ se začal skutečně myšlenkově angažovat. Je jednoznačně pozitivní slyšet na ulici rozčilující se slečnu, že ten zelený sliz, sopel, mozkožrout z Futuramy a podobně na Letné je teda fakt moc a to že nevydýchá, a jejího přítele nostalgicky vzpomínajícího na Malýho a Velkýho, který Kaplického chobotnici nesměle obhajuje. Vlastní názor nejen na vítězný projekt ateliéru Future Systems nebo na osmičku finalistů, ale kompletně na všech 355 soutěžních projektů si do konce května může udělat každý sám v Galerii Klementinum. Předsedkyně poroty Eva Jiřičná tam ve filmovém dokumentárním záznamu z hodnocení vyjadřuje uspokojení nad celkovou kvalitou soutěžních projektů. Přesto jsem měl po prvním setkání s nimi pocity dosti smíšené. Zřejmě mi po tom zhlédnutí myriád výkresů, vizualizací a fotek modelů utkvěly především ty nejbláznivější, nejnaivnější nebo nejbrutálnější. Druhá návštěva výstavy měla ale opačný efekt a přesvědčila mne o dobré celkové úrovni soutěže. Pozitivní pocity nepramení z jednoznačnosti a přesvědčivosti celkových řešení, ale spíš z drobných radostí – tu z práce s kontextem parku, tu s vnitřním prostorem –, které člověk při soustředěnějším pohledu objeví. Faktem ale je, že bez aplikace jisté metody skoků a náhodně vybraných „zoomů“ působí množství projektů hrůzostrašným a nezdolatelným dojmem. Zvlášť mezi mladými architekty je také možno zaznamenat jisté zklamání z neúčasti velkých jmen se zkušenostmi z řešení obdobných úloh. Možná někdo tajně čekal, že se přihlásí kanceláře jako OMA, MVRDV, FOA, Herzog & De Meuron, Mecanoo, SANAA nebo UN Studio. Ano, je škoda, že kromě Future Systems můžeme mezi zúčastněnými najít ze „zvučných jmen“ snad jen nizozemské Neutelinks-Riedijk a dánské BIG (dalších podobných jsem si nevšiml), ale bylo by naivní očekávat, že hned první velká soutěž u nás přitáhne větší pozornost.
Introvertní kávové zrno a gesta
Navíc se žádný z obou zmíněných ateliérů neprobojoval do finálové osmičky na rozdíl od domácích HŠH architekti, kteří obsadili celkové třetí místo. Jejich buněčný koncept v podobě jádra knižních fondů obaleného postupně vrstvami třídění, výdeje a konzumace informací a od vnějšího světa oddělený stříbřitou slupkou, evokující (byť antifyzikálně nepravidelnou – řekněme tvaru kávového zrna) kapku rtuti, je z hlediska fungování knihovny opravdu přesvědčivý. Na škodu mu může být jen přílišná introvertnost, která je ale přímo jedním z principů charakterizujících zvolený koncept.
Nejen pro naši architektonickou scénu, ale i jakoukoli věc veřejnou mi připadá charakteristické, že velká gesta, která v jiných společnostech uzavírají dlouhé procesy celospolečenských diskusí, u nás naopak teprve debaty probouzejí. Nejinak tomu bude i v případě Národní knihovny. Pravděpodobně se diskuse bude znovu vracet na začátek a bude se přetřásat vhodnost volby místa i stavební program. Já osobně necítím potřebu se k výběru poroty nijak vymezovat. Ničím mne neuráží ani nepobuřuje. Z hlediska kvalit projektu nemohu výběr považovat za omyl či zvůli porotců. Přeji si poctivé posouzení stížnosti (stížností?) zpochybňující korektní a profesionální přístup poroty. Kdyby snad mělo být odhaleno pochybení, mělo by to fatální dopad. Zatím si ale dovolím podržet důvěru k osobnostem (členům poroty), jejichž profesních kvalit si vážím. Je dobré udělat si na věc vlastní názor. Faktem je, že jeho utvoření bude stát každého zodpovědného návštěvníka tak rozlehlé výstavy projektů mnoho sil. Tak s odvahou a odhodláním do toho…
Autor je architekt.