Kalvárie moskevských památek

Několik budov donedávna spoluutvářejících moskevského genia loci a pro většinu obyvatel představujících neodmyslitelnou součást centra v blízkém okolí Kremlu je už možné spatřit právě jen na modelu nebo na fotografiích. Jak aukce nakonec dopadla, je opět příznačné a zavání intrikami a machinací. Nejdříve totiž ministerstvo kultury redukovalo počet vážných zájemců zákazem vývozu modelu mimo federaci. Zájem byl totiž avizován přede­vším ze strany zahraničních sběratelů. Když se v den dražby dostavil vážný zájemce pouze jediný, aukční síň ji zrušila. Model byl pak o několik dní později v tichosti a mimo zájem médií prodán neznámému kupci za nezveřejněnou cenu. Co se s modelem stane, naštěstí není tak závažnou otázkou jako to, jak dopadne reálná ruská metropole. Zatím se zdá, že i ta je celá na prodej. Kupní síla investorů zatím určuje, co z kulturního dědictví bude milosrdně postoupeno dalším generacím a co tržní logika, založená na premise maximálního vytěžení a ekonomického zhodnocení každého kousku půdy, pošle do propadliště dějin.

Lužkovova Moskva

Zatím je pro Moskvu bohužel špatnou informací, že peněz má ruský developer dost. Moskva zažívá v posledním desetiletí divoký stavební boom, který často způsobuje nenapravitelné škody. Přestože se k nám občas donesou alarmující zprávy o osudech a stavu památek v Moskvě a přestože máme i u nás zkušenosti s více či méně vážnými památkovými kauzami, nedokážeme si příliš situa­ci moskevských památek v celé její beznadějnosti představit. Rusko samozřejmě má komplexní legislativu ochrany památek. Problémem je její respektování, a to často ze strany samotného města nebo státu. Megalopolis Moskva je řízena autoritativním starostou Jurijem Lužkovem, který městu vládne od roku 1992. Ve svých vizích vidí Moskvu jako supermoderní město mrakodrapů a špičkové dopravní infrastruktury pozemní i podzemní, centrum eurasijského obchodu a turistického ruchu. Toto přání se výrazně otisklo do Generálního plánu Moskvy, schváleného městskou radou v loňském roce, který se dokonce oficiál­ně nazývá „Lužkovův“. Předpokládá například výstavbu sedmdesáti milionů čtverečních metrů bytů a dvou stovek mrakodrapů, ať už kancelářských nebo obytných, do roku 2015. Tak megalomanské záměry ani není možné s ohleduplností k městu realizovat. Vybavuje se mi fotografie z pilotního čísla propagačního, chce se mi říci propagandistického, časopisu Open city, vydaného moskevským „magistrátem“. Nad urbanistickým modelem se na ní sklánějí tři, všem Rusům dobře známé postavy, živě diskutující a gestikulující. Popisek pod fotografií zní: „Ruští vládci vždy považovali rozvoj Moskvy za svoji osobní zodpovědnost. Dnes prezident Putin, moskevský starosta Lužkov a hlavní městský architekt Rezin plánují budoucnost hlavního města.“ Jak hravě snadné je na modelu přemísťovat, odstraňovat či přidávat „kostičky“ budov, si vyzkoušel každý, kdo má s urbanismem alespoň povrchní zkušenost. Když jde navíc o zisky desítek či stovek milionů dolarů... Přestože existuje zákonný postup schvalování a povolování staveb, obdobný našemu územnímu a stavebnímu řízení, starosta Lužkov má v důležitých (z jeho hlediska) případech poslední slovo. Nezřídka je sám autorem problematických myšlenek a plánů, které jsou později bez skrupulí realizovány. Jeho tendence považovat se za geniálního vizionáře se pro Moskvu stává čím dál nebezpečnější. Během vlády všemocného starosty bylo údajně jen do roku 2004 srovnáno se zemí na 400 historických budov, z toho 60 památkově chráněných objektů. Ve světle takových fakt zní vcelku věrohodně, že Lužkov prý označil památkáře za „idioty, pro které je ochrana starých cihel cílem sama o sobě“. Bylo by ovšem naivní domnívat se, že tu jde pouze o vizionářskou autostylizaci kombinovanou s neobyčejnou ignorancí. Moskevští aktivisté a novináři upozorňují na zcela zjevný střet zájmů. Jelena Baturinová, Lužkovova manželka, je majitelkou developerské společnosti INTECO, která prostřednictvím své dceřiné stavební společnosti kontroluje dominantní jedenáctiprocentní podíl moskevského stavebního ruchu. Navíc je vlastníkem dvou největších cementáren Moskevské oblasti a téměř monopolním dodavatelem místního betonářského průmyslu. Společnost INTECO pravidelně získává lukrativní kontrakty s městem.

Demolice památek

Na jaře 2004 se vzedmula vlna odporu v reakci na demolici výjimečných architektonických památek – hotelu Moskva a obchodního domu Vojentorg. Hotel Moskva stál v přímém sousedství Kremlu a představoval zvláštní příklad přerodu sovětské architektonické avantgardy do antikizujícího stalinského neoklasicismu z poloviny 30. let 20. století od architektů Šuseva, Saveljeva a Staprana. Stal se jedním ze symbolů sovětského režimu a sovětského luxusu. Obchodní dům Vojentorg byl pozoruhodnou stavbou rané ruské secese, ovlivněnou pracemi Olbrichovými, od architekta Zaleského. Usilovná snaha odborníků architektů a památkářů nedokázala barbarství zabránit. Bezzubé byly i přímé osobní intervence ministra kultury u starosty Lužkova. Navíc následovaly nevyjasněné okolnosti požáru Manéže, klasicistní budovy bývalé kremelské jízdárny, již město plánovalo výrazně „adaptovat“ pro potřeby velkých výstavních akcí včetně vybudování podzemního parkoviště. V dubnu 2004 vznikl manifestační Otevřený dopis moskevské veřejnosti ruským vrcholným orgánům, upozorňující na destrukci národního kulturního dědictví a požadující zařazení jeho ochrany mezi priority státu. V květnu téhož roku pak mezinárodní skupina mladých architektů, historiků, památkářů a novinářů založila Moskevskou společnost na ochranu architektury (MAPS – Moscow Architecture Preservation Society), jejímž hlavním smyslem je poskytovat moskevským problémům mezinárodní publicitu.

Moskva se stala rájem silných developerů. Peníze a lobby neznamenají o nic víc než všechno. V praxi nadto údajně nemají cestu k vlastní budově v Moskvě uzavřenou ani menší soukromé společnosti, pokud přistoupí na pravidla této gigantické pračky peněz. Funguje to asi takto: Jestliže slabá nevládní organizace potřebuje například dva tisíce čtverečních metrů ploch, přidá si silný skrytý partner s kontakty na příslušná místa dalších osm tisíc metrů a magistrát, který stavbu povolí, navíc dalších deset. Vše pod jménem bílého koně. Vznikne tak mamutí komplex, ničící vše kolem, a developer i magistrát mají zajištěný profit i krytí svých aktivit. Často se také pod pojmem „rekonstrukce“ v Moskvě rozumí kompletní odstranění původní autentické památky a následná náhrada betonovým odlitkem fasády s naprosto nesouvisející novou hmotou za ní. Taková „náplast“ na nezhojitelnou ránu má být použita i v případě zmíněného hotelu Moskva, jehož původní fasádu do Manéžního náměstí má na nové budově nahradit její věrná kopie. Chabá útěcha, když hlavní hodnota většiny budov spočívá právě v uspořádání vnitřních prostor a v detailech, z nichž se skládají celky. Umožnit demolici památkově chráněného objektu není pro silného investora při obecné míře korupce neřešitelný problém. Stačí docílit zařazení budovy na takzvaný havarijní seznam, což je opět v pravomoci „magistrátu“.

Příkladem budiž „nápad“, že všechny domy s dřevěnými nosnými konstrukcemi musí být z požárně-bezpečnostních důvodů „opraveny“, což vlastně znamená demolici. Zařazení na „havarijní seznam“ bohužel aktuálně hrozí i některým z nejvýznamnějších památek moderního avantgardního hnutí. Budovy, z nichž některé jsou doslova ikonami architektury 20. a 30. let, jsou sice většinou památkově chráněny, ale pouze nejnižším – lokálním stupněm ochrany, který podstatně usnadňuje možnost jejich „odpamátnění“. Jejich stav je navíc v mnoha případech opravdu havarijní. Jestliže mají být zachráněny, není možné již čekat. Doufejme, že ke zvratu přispěje i konference Heritage at Risk: Preservation of 20^th Century Architecture and World Heritage, která se v Moskvě konala letos na jaře za účasti odborníků z celého světa. Konferencí vydaná deklarace, adresovaná především federálním a moskevským komunálním autoritám, hovoří jasně o nebezpečí, které hrozí památkám nikoli jen ruského národního, ale světového významu, a pojmenovává ty nejvíce ohrožené.

Od své první návštěvy Moskvy v roce 2002 jsem se při té letošní znovu neshledal s řadou jedinečných staveb. Rozebírání další, legendárního hotelu Rossija, jsem byl svědkem. Nezbývá mi než doufat, že příště bude obětí hodných oplakávání co nejméně. Snad ani příliš nepřeháněl jeden z účastníků konference, když přirovnal současný stav v oblasti ochrany památek v Moskvě k občanské válce. Myšlenku, že v takové válce má smysl bojovat, snad není nutné obhajovat. Důležité je, aby brzy nepřestalo být za co…

Autor je student VŠUP.