Popsat hudební vývoj metalu od jeho počátku po současnost je v novinovém článku zhola nemožné. Proto se následující text zaměřuje především na historicky vlivné kapely, které byly a jsou nekončícím zdrojem inspirace pro všechny, kdo se o „ďáblovu“ muziku zajímají a vnímají ji v dobových souvislostech.
Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let dostaly ideály květinových dětí několik smrtelných ran. V průběhu koncertu Rolling Stones na altamonském závodišti zemřeli čtyři návštěvníci, v dubnu 1970 ohlásili Beatles svůj rozpad, a aby toho nebylo málo, během jednoho roku zemřely na předávkování drogami tři klíčové osobnosti tehdejšího rocku: Janis Joplin, Jim Morrison a Jimi Hendrix. Zklamaná Love Generation přehodnotila své ideály a z velké části se buď tiše vrátila do stereotypního života nebo se separovala od společnosti úprkem z měst. Rock’n’roll se ocitl uprostřed děsivého rozkladu, kterým nedobrovolně poskytl živnou půdu pro vznik nového hudebního žánru zvaného heavy metal. Zjednodušeně se dá za první a pro vývoj určující album označit eponymní deska Black Sabbath, vydaná 13. února 1973.
Black Sabbath kráčí po květinovém poli
Přestože byla tato kapela často označována za partu odpadlíků, dostal se jejich debut brzy do britské Top 10 a vydržel zde několik měsíců. Původní kvartet vedený Ozzy Osbournem nahrál během sedmdesátých let osm nedostižných alb, která vždy překvapila novým trumfem hudební temnoty. Ať už to byly basové linky Geezera Butlera, kytarové kreace osmiprstého Tony Iommiho, bubenická trefnost Billa Warda nebo Ozzyho nenapodobitelný hypnotický projev, pokaždé přišla kapela (vyprávějící o tehdy tabuizovaných hrůzách světa) s novým úhlem pohledu, který postupně vyvolal řetězovou reakci po celém světě a odstartoval nový směr tvrdé rockové hudby. Od svého založení v pozdních šedesátých letech v průmyslem zamořeném Birminghamu zůstávají Black Sabbath navždy zapsáni v hudebních dějinách jako původci heavy metalu.
Na vzniku a vývoji žánru se paralelně podílely desítky současníků Black Sabbath. Jedni vycházeli ze základů blues (Led Zeppelin a Deep Purple), druzí se, v čele s King Crimson a Rush, pokoušeli do své hudby začlenit kompoziční postupy klasické hudby. Ti méně muzikantsky zruční (Blue Cheer nebo Stooges) prostě jen hráli tak nahlas, jak jen to šlo. Koncem sedmdesátých let se objevili australští AC/DC a zmalovaní válečníci Kiss, kteří použili hardrockové hudby jako prostředku pro skládání heavymetalových hymniček. Judas Priest spolu s německými Scorpions přibrali druhé kytary, jež daly jejich hudbě další rozměr; položili tak základy pro heavymetalovou skladbu. Přes hardrockovou vizáž, vycházející z dlouhých vlasů a kalhot do zvonu, byly tyto skupiny základem nové vlny. V textech výrazně ubraly na abstrakci a naopak je přiblížily tvrdému životu na ulicích. Když po vzoru Black Sabbath vyrazili z Birminghamu na koncertní pouť Judas Priest, stal se z heavy metalu poprvé žánr sám o sobě. Glenn Tipton a K. K. Downing neměli v rychlosti hry na kytaru a ekvilibristice žádného konkurenta a pro hlasivky Roba Halforda se taktéž těžko hledal příměr. Judas Priest si vytyčili jednoznačný cíl, který nikdy před veřejností netajili: chtěli se stát největší heavymetalovou kapelou. Na rozdíl od Black Sabbath, kteří ve své hudbě sázeli především na mystickou atmosféru a feeling, upřednostňovali Judas Priest metronom a striktní důraz na kompozici. Tajemný Rob Halford si našel textovou inspiraci v myšlenkách Sun-Tzu či shakespearovských dramatech a pracoval na poslání heavy metalu: přimět obecný obraz ke konfrontaci. Když se z Birminghamu prvně vynořili Black Sabbath, byl jejich zvuk označován spíše za úchylku, kterou mnozí bez většího úspěchu napodobovali. S příchodem Judas Priest se z heavy metalu vytvořilo plnoprávné hnutí, které během své neustálé cesty nabíralo desítky příznivců a usnadňovalo tak práci dalším následovníkům. Začátkem osmdesátých let tak heavy metal nadobro nahradil hard rock na pomyslném muzikantském piedestalu.
Železná panna z Londýna
Po úspěchu Judas Priest se v heavymetalových kuloárech stále více objevovalo jméno londýnské kapely Iron Maiden, kterou v roce 1975 založil baskytarista Steve Harris. Toto uskupení, dirigované polepšeným skinheadem v černé košili Paulem Di’Annem, začalo být společně s shefieldskými Def Leppard označováno za vůdčí spolek New Wave of British Heavy Metal (NWOBHM), což byl zpopularizovaný termín pro kapely budoucnosti britského heavy metalu. Na mladé a nezkušené hudební scéně NWOBHM bylo nezřídka pro adjektivum „nové“ synonymem slovo „nezkušené“. Ne tak u Iron Maiden: jejich hudba vyvolávala dojem, že hrají desetkrát víc not než všichni ostatní, a ačkoliv lezli pod kůži jako Motörhead, představili se s rychlou progresivní hudbou, na které měl největší podíl zakládající člen, již zmiňovaný Steve Harris. V roce 1979, kdy Margaret Thatcherová převzala úřad ministerské předsedkyně, došlo i k podobné změně na hudebním poli a Iron Maiden se díky (na vlastní náklady vydanému) třískladbovému demu Soundhouse Tapes postavili do čela NWOBHM. Svými hororovými texty, postavenými na vystínovaných obrazech londýnských uliček, zahalených noční mlhou, jevištními triky s kouřovými efekty a podomácku vyrobenými maskami, si kapela získávala stále více příznivců. S příchodem osmé dekády nahradily květované košile a zvonové kalhoty muzikantů kožené úbory, ozdobené kovovými doplňky s ostrými hranami. Revolta vůči starším hardrockovým formacím dosáhla vrcholu, stejně jako snaha heavymetalových kapel o zasvěcený postoj k politice. Když Iron Maiden umístili na přebal singlu Sanctuary Margaret Thatcherovou napadenou hororovou postavou se sekyrou v ruce, byli pod tlakem britské vlády nuceni na budoucích vydáních umístit přes obličej vůdkyně černý pruh. Právě díky této události začala být ministerská předsedkyně tiskem přezdívána Železná lady (Iron Maiden).
Když se v roce 1981 odštěpila od anglického časopisu Sounds větev, jež pokrývala metalovou oblast a založila čistě metalový Kerrang!, vzniklo konečně médium, které sdružovalo všechny příznivce heavy metalu, objevovalo nové talenty a podávalo zasvěcené informace o aktuálním dění. Téhož roku vydali Iron Maiden strašidelné album Killers, jehož se prodalo 200 000 kusů. S narůstající popularitou se kapela přesouvala z malých klubů do sportovních hal a během světového turné byla nucena řešit narůstající problémy se svým zpěvákem. Jasné rozhodnutí zbavit se Di ’Anna dřív, než poškodí profesionální úsilí celé kapely, odstartovalo dlouhodobou spolupráci s velkým příznivcem šermu a kultury těla Brucem Dickinsonem. Po společném debutu The Number of the Beast vyrazili muzikanti společně s Judas Priest na americké turné a legendě Iron Maiden se začínalo blýskat na komerčně lepší zítřky.
Metallica dobývá trůn
Amerika se stala rájem pro britské heavymetalové kapely. Místní fanoušci, kteří vycházeli z hardrockerů Van Halen či Quiet Riot, brojících proti disku, byli naprosto konsternováni z importovaných klenotů Black Sabbath, Judas Priest, Iron Maiden a dalších. Ozzy Osbourne se po svém odchodu z Black Sabbath dokonce rozhodl v USA zakotvit a založil zde novou, po sobě pojmenovanou kapelu. O pár měsíců později se na základě novinového inzerátu sešel sedmnáctiletý dánský přistěhovalec, nadějný tenista a talentovaný bubeník Lars Ulrich se svým vrstevníkem, na kytaru hrajícím teenagerem Jamesem Hetfieldem. Plán založit metalovou kapelu ihned nabral zřetelných obrysů. Název Metallica, který byl původně vybrán pro metalový časopis, si nakonec Lars Ulrich zabavil pro vlastní potřebu a po počátečních peripetiích s hledáním vhodného zbytku kapely se obsazení
ustálilo na kytaristovi Kirku Hammetovi a baskytaristovi Cliffu Burtonovi. Na jaře 1983 spolu vydali první album Kill’Em All, které sice nebylo příliš úspěšné, ale kapela si díky své naléhavé podobě nově vznikajícího žánru, zvaného speed metal, získala mnoho příznivců v metalovém podsvětí. Dřívější člen a kytarista Metalliky Dave Mustaine, který byl pro svůj dominantní přístup a problémy s alkoholem i drogami poměrně nešetrným způsobem vyhozen, téhož roku zakládá thrashmetalovou kapelu Megadeth. Jeho skladby se objevují na prvním albu Metalliky, stejně tak jako na následujícím Ride the Lightning. V té době začali vystrkovat růžky satanismem inspirovaní thrasheři Slayer z Jižní Kalifornie. Jejich hudbu definovala hekticky tepající bicí souprava s dvěma kopáky (v režii Davea Lombarda), řezavá kytarová sóla Jeffa Hannemana a Kerryho Kinga plus ukřičený zpěv baskytaristy Toma Aray. Po vlastním nákladem vydané prvotině Show No Mercy se
kapela Slayer výrazně prosadila albem Reign In Blood, na němž spolupracovala s producentem Rickem Rubinem. Do historie se pak nesmazatelně zapsali svým pátým albem Seasons In the Abyss (1990) a následujícím Divine Intervention (1994). V téže době se prosadila se svými alby Cowboys From Hell a Far Beyond Driven postthrashmetalová kapela z Texasu Pantera. To už se ale začínal drát do popředí další vznikající žánr, opět pochmurně zvaný death metal.
Široké slávy se Metallice dostalo až v souvislosti s thrashmetalovou nahrávkou Master of Puppets, která bývá některými odborníky označována za jednu z nejlepších v metalové historii. Se slávou se dostavila také tragédie, kterou zapříčinila havárie autobusu během turné ve Švédsku, při níž zemřel baskytarista Cliff Burton. Po krátkém truchlení se kapela rozhodla vypsat konkurs na nového člena; ten navštívil například Les Claypool z formace Primus, ale vítězem se nakonec stal Jason Newstead. Nikdy se však nestal skutečným členem Metalliky, přestože s ní prožil období největšího vzestupu, ale také pádu – byl neustále srovnáván se zesnulým Burtonem, což vedlo k častým rozporům v kapele. Po úspěšném počinu ...And Justice For All přišel zenit kariéry prostřednictvím alba Metallica, často označovaného jako The Black Album, za které si díky skladbě Enter Sandman odnesli cenu Grammy. Metallica je z komerčního hlediska nejúspěšnější metalovou kapelou, prodala přes 90 milionů alb.
Příchod smrtonosné sestry
Když v roce 1981 vydali časopisem Kerrang! protežovaní oblíbenci Venom svoji prvotinu Welcome to Hell, nebral tuto kapelu nikdo příliš vážně. Venom podstrojovali agresivnějším choutkám posluchačů svůj militantní satanismus a na rychlost zaměřený, muzikantsky neobratný brak. Inspiraci čerpali z maškarád Kiss a z perverzních zálib římského císaře Caliguly. Venom svým arogantním přístupem narušili soudržnost metalového hnutí a vytvořili přelom mezi popularity nabývajícím heavy metalem a ďábelským black metalem. Za pionýry žánru, který se uchytil v Evropě, lze označit Švýcary Hellhammer, ze kterých následně povstali dodnes populární „šiřitelé víry“ Celtic Frost, dánští Mercyfull Fate v čele s mrtvolně vyzdobeným Kingem Diamondem a také švédská kapela Bathory, která se ve svých textech jako první zaměřila na skandinávskou mytologii
a pohanství.
Výraznou kaňku na vývoji black metalu učinily události, které se odehrály začátkem devadesátých let v Norsku, kdy se země blížila k tisíciletému výročí zavedení křesťanství. V tu dobu ovládaly norskou scénu kapely Mayhem, Emperor či Darkthrone. Po studiu krutostí, kterých se kříž dopustil u původních předků, se u kapel objevil ambiciózní cíl: vypudit křesťanství stejně násilně, jako do země vtrhlo. Následovaly hlouběji neorganizované útoky na křesťanské památky a křesťany samotné. Satanistické smýšlení norských dvacátníků též zapříčinilo mocenský boj mezi členy kapely Mayhem, který vygradoval vraždou kytaristy a nejvlivnější postavy Euronymouse. O týden později byl zatčen Varg Vikernes, baskytarista Mayhem a zakladatel projektu Burzum, a následně odsouzen k jedenadvaceti letům vězení za vraždu a vypálení tří kostelů. Tyto události sice rozčeřily vody v Norsku, ale senzacechtivá média se svým zájmem postarala o rozšíření black metalu do jiných zemí. Stal se revoluční silou, po které vždy tolik toužil rock, a jako jediný se nadlouho oddělil od metalové masy.
Současně s black metalem se šířil i death metal, ten však vycházel z epicentra na Floridě, kde působil triumvirát Death, Morbid Angel a Deicide. Členové těchto uskupení vyrostli v éře heavy metalu, který byl pro ně silnou inspirací a také bodem, z něhož se mohli ve svém hudebním vývoji posunout dál. Základní rychlost grindcoreu z poloviny osmdesátých let již překonat nemohli, ale death metal vzýval novou rafinovanost. Propojil grindcoreovou agresivitu se spletí dramatických kytarových sól, nicméně klíčovou změnou byl přínos nově pojatých vokálních partů – thrashmetalové chrapláky vyšperkoval death metal do hutných hrdelních zpěvů, kterými zpěváci přesvědčivě vyvolávali obrazy apokalyptických hrůz a tlejících mrtvol. Přestože měl tento žánr silné zastoupení zejména na Floridě, deathmetalové kapely se díky rozbujelému obchodu s kazetami zakládaly po celém světě. Ať už to byla Sepultura z Brazílie, Sodom z Německa, britští Napalm Death nebo Entombed ze Švédska, všechny skupiny jasně určovaly nový směr, který těžil z heavymetalových kořenů a servíroval je originálně přežvýkané stále se zvyšujícímu počtu nenasytných příznivců.
Po úspěchu Metallliky tedy dobyl metal pomyslný hudební trůn, zaslouženě si získal uznání širokých mas i odborné veřejnosti a nesmazatelně se zapsal do chodu hudebních dějin. Svou tajemností a nevyzpytatelností lákal do vlastních řad další kreativně uvažující muzikanty, kteří jej začali využívat jako inspirační zdroj pro svoji tvorbu.
Autor je hudební publicista.
Slovníček
heavy metal – hudební styl s důrazem na hutný kytarový projev v kombinaci s harmonickými a melodickými postupy. Začátky heavy metalu žánrově vycházejí z křížení blues a rocku. Přímého předchůdce lze hledat v hard rocku.
thrash metal – agresivní odnož metalu, charakteristická rychlou a údernou hrou na bicí. Kytary obvykle hrají „palmmuttingovou” technikou (tj. hraní na strunu, kterou zároveň tlumíte dlaní), ale není to pravidlo, jelikož tento styl nemá skoro žádné regule ohledně hudebních stupnic apod.
speed metal – volně definovaný subžánr heavy metalu, který se postupně objevil v polovině 70. let 20. století. Jde o přímého předchůdce thrash metalu. Patří k nejmelodičtějším metalovým stylům; jeho charakteristickým znakem je vysoký melodický mužský zpěv.
power metal – styl vycházející z heavy metalu s cílem vyvolat „epické” cítění. Včleňuje do sebe rysy hlavně z traditional metalu, často ze symfonického kontextu.
black metal – temný hudební styl, založený na razantních rychlých bicích a vysoko položeném ječivém zpěvu. Kapely tohoto ražení se obvykle přiklánějí k satanismu nebo brojí proti náboženství jako takovému.
death metal – styl velmi rychlý, brutální. Dalším obecným znakem je typický řev zpěváka, nazývaný „growling“. Moderní death metal je také charakterizován technicky náročnými kytarami a komplikovanou rytmikou. Témat textů v death metalu je řada, nejčastěji to bývají krutost, satanismus, politika nebo pocity beznaděje.
doom metal – odnož metalové hudby, typická pomalejšími rytmy a podladěnými kytarami. Jelikož právě v doommetalovém žánru se jako v prvním objevily různé alternativní nástroje, bývají poslední dobou automaticky označovány za doom metal kapely, které používají instrumenty typu flétny či houslí anebo pracují se ženskými vokály. Dnes už má tento termín o poznání jiný význam než před patnácti lety.
nu metal – hybridní styl, který vznikl v polovině 90. let. Často se popisuje jako heavy metal s prvky rapu. Kapely mají téměř bez výjimky podladěné kytary, písně téměř neobsahují kytarová sóla, v nu metalu se klade mnohem větší důraz na baskytaru než na kytaru. Za zakladatele nu metalu jsou všeobecně považováni američtí Korn.