Hella

Až do loňského roku byla kapela Hella dvoučlenným projektem kytaristy Spencera Seima a bubeníka Zacha Hilla, které kromě této spolupráce spojuje ještě hudební talent a workoholismus. Zach se podílel na nahrávání alb s kapelami jako Crime In Choir, Nervous Cop (zde hraje na harfu Joanna Newsom), Zach Hill And The Holy Smokes a mnoha dalšími. Zároveň je stálým členem ambientně-rockového projektu Team Sleep, který vede Chino Moreno z Deftones. Spencer Seim má na první pohled mnohem menší záběr, ale zdání klame. Hraje na bicí v The Advantage, což je spolek několika nadšenců nintendových her, kteří se z nich rozhodli přehrávat různé tematické melodie. Po všech těchto činnostech a začátečních problémech s obsazením použili Zach a Spencer skupinu Hella jako prostor pro vlastní expresi. Jejich epileptický math rock („matematický rock“, hudba často pulsující v krkolomném sedmiosminovém i třináctiosminovém taktu) jedněm asocioval muzikantské koketování s genialitou, druzí muzikanty označovali za případy vhodné pro hudební inkvizici. S vydáním novinky There’s no 666 in Outer Space je tu Hella ve změněném složení: potřebný impuls přišel s přijetím zpěváka Aarona Rosse.

„Používání nových postupů a forem pro nás bylo dříve něčím dosud neznámým,“ říká o současném působení kapely Spencer Seim a poukazuje tak na Hellinu organizační progresi. Dříve telepatická souhra kytary a bicích se začíná transformovat do složitějšího obrazce, v němž se objevují dosud neozkoušené vlivy, zvuky a principy. There’s no 666 in Outer Space je chronologicky čtvrtým albem, ale vzhledem k rozšíření (či jakémusi znovusestavení) kapely se spíše hodí označení album debutové.

Materiál, který na ně byl vybrán, pochází ze dvou období. Kromě – v pořadí druhé – skladby Let Your Heavies Out má prvních pět svůj základ vymyšlený v období prvopočátků Helly, kapela pouze dopilovala drobnosti: dosadila hlasovou linku a na některých místech provedla pár instrumentačních úprav. Tato část silně asociuje tvorbu mexických konceptuálních psychedeliků Mars Volta. Důvodů je několik: Aaron Ross a frontman Mars Volta Cedric Blixter mají podobně specificky zabarvený hlas, kapely znějí zvukově téměř identicky a obě se pohybují v oblasti rockové progrese, čerpající inspiraci z celého světa. Hella v tomto srovnání vyniká především bubenickou rychlostí a rytmikou samouka Zacha Hilla. Zbytek alba je pak materiálem z posledního období, kde je slyšet Aaronův vliv na kompozici, často ve prospěch jeho partů. Skladby získávají odlišnou atmosféru a oplývají výraznější variabilitou. Spencer si zde více užívá experimentů s kytarovými efekty a poznamenanost nintendovým zvukem se místy prodírá na povrch (či alespoň pod pokožku) písní. Obecně se zde Hella nebojí více experimentovat – použije nečekaně noisový, zvukově naprosto odlišný kytarový riff do úvodu Anarchists Just Wanna Have Fun, ve 2012 and Countless pouze kolovrátkově opakuje po dobu celé skladby jeden motiv.

Pokud tedy v první části všichni členové působí dojmem, že od začátku vědí, co mají hrát, druhá část je extravagantnější. Heroin nahrazuje kokain nebo jiné urychlovadlo, přichází dojem nervozity, nevypočitatelnosti a dědičné hyperaktivity. Jak sdělil jejich současný zaštititel, proslulý label Ipecac avantgardisty Johna Zorna, rok 2007 bude rokem Helly. Proč by ne, druhé Mars Volta přece nikdo nechce a Hella na své desce jasně přesvědčuje o potenciálu, který se začíná měnit v jedinečnost.

Autor je hudební publicista.