V pražském Domě U Kamenného zvonu probíhá retrospektivní výstava Aleny Kučerové (1935), zahrnující její tvorbu od konce padesátých let až do současnosti. Prezentuje obsáhlé grafické dílo, které svou povahou přesahuje do dalších médií, především malby, objektu a prostorových realizací.
Jedna z raných temper Bez názvu (1958) jako by předznamenávala směřování Aleny Kučerové do budoucna. Poukazuje na její syrový malířský a kreslířský talent se smyslem pro svébytnou obrazovou skladbu, který se později naplno rozvine. Autorka chápe obraz především jako samostatnou strukturu, rozvíjenou v experimentech.
V roce 1961 se Alena Kučerová stává členkou skupiny UB 12 (společně s Václavem Boštíkem, Vladimírem Janouškem, Věrou Janouškovou, Jiřím Johnem, Stanislavem Kolíbalem, Adrienou Šimotovou, Vlastou Prachatickou, Oldřichem Smutným) a v roce 1964 uzavírá sňatek s malířem Vladimírem Kopeckým. Souvislosti s tvorbou generačních kolegů jsou více než patrné. Zajímavá je i jistá paralela s dobovou grafickou tvorbou Karla Malicha. Bod a čára redukované do přísných a jednoduchých forem se stávají pro Kučerovou dominantními. Vrstvené plechy vystavované na způsob objektů zase dokládají její schopnost expanze „do prostoru“.
Důrazné experimenty
Již v první polovině šedesátých let vystavila Kučerová plechovou matrici jako autonomní objekt. Původní matrice zpracovávala netradičním způsobem (experimentální tvorba s jejich trháním a přehýbáním v letech 1965–67). V zahraničí ji proslavily právě plechy (cena na Bienále mladých v Paříži 1965), často ještě kolorované emailovými barvami. Schopnost zpracovávat dílo postupně několika uměleckými disciplínami (grafika, malba, asambláž, objekt) činí její tvorbu přitažlivou, plnou napětí a nepředvídatelných formálních zvratů. Umělecký proces není u Kučerové definován předem vykalkulovaným konceptem, ale sám o sobě je jakýmsi zvláštním médiem – vrstvením, které jí umožňuje akční i mentální svobodu. Je zřejmé, že některé práce vznikají intuitivně, ale v jasně vymezeném, vědomě definovaném prostoru. Autorčino grafické dílo je svou šíří natolik monumentální, že v současné době nemá u nás obdoby. Počáteční abstrahující formy (Seismografické suché jehly a lepty, 1963–65) střídá v druhé polovině šedesátých let příklon k tvorbě figurální (V lázni, Odpočinek, perforovaný plech, obojí 1967). Během normalizace sedmdesátých let, kdy začala být tvorba Aleny Kučerové oficiálně ignorována, je východiskem cílený návrat ke krajině. V Páskových hudebních motivech z let 1978–79, z nichž Páskový motiv č. 5 (1978) adjustovala jako objekt a použila v něm tvar spirály, projektuje zvláštní obrazové labyrinty. V nich řeší formální vztahy vytvářející obrazové prostory mimo optickou iluzi. Ve figurální tvorbě se často objevuje téma vody a koupání. Ranější motiv sprchování (již v grafických listech z roku 1957) je postupně rozváděn v příbuzných tématech, například v Sauně a Moři (plechy, tisky, obojí 1972) nebo v Koupání z roku 1977, které je oslavou ženského těla.
Krajina hraje v autorčině tvorbě velmi důležitou roli. Nabízí se opět paralela s tvorbou Karla Malicha. Nejde o krajinu pouze opticky iluzivní, ale dynamickou. Je jakýmsi mentálním záznamem fyzické i psychické přítomnosti umělkyně v otevřeném prostoru. Cyklus pozdějších krajin z počátku devadesátých, například Těžká překážka (1993) nebo Moje louka (1993–94), pojednává otisk vznikající z reliéfního pomačkaného povrchu plechu. Prostor přehledné krajiny s horizontem, uplatňovaný v osmdesátých letech, se proměňuje v potemnělé interiéry lesa s vyznačenými průhledy na cesty a louky. Tato díla mají přímou souvislost s autorčinou zálibou brázdit krajinu koňmo.
Po roce 1989
Konec totalitního režimu a návrat svobody oslavila autorka perforovaným listem Victoria (1990). V průběhu devadesátých let se věnuje perforovaným plechům na dřevě (Díkůvzdání, 1995), které zpracovává jako reliéfní montáž z vrstvených perforovaných plechů (Zahrada, 90. léta), místy velmi ornamentálně.
Počátkem devadesátých let uzavírá cyklus Své krajiny a orientuje se na vegetabilní přírodní detaily (Velký plech s kytkami, 1994; Fidlikytky, 1994–95). V roce 1996 se přemísťuje z Prahy na venkov. Pracuje na objektech a reliéfech z různých vrstev, například Časy, 1996–98. Od roku 1998 vytváří asambláže na prkenných deskách, jež jí slouží jako základny pro tužkovou kresbu a kovové hřebíčky v kombinaci s kartony, větvemi nebo proutky, které lakuje průmyslovými barvami. Kučerová neváhá recyklovat i staré matrice z šedesátých let.
Její současná tvorba, v níž zcela opouští pole grafiky, svědčí o velké vůli a touze po dalších experimentech. Asambláže z posledních let působí svěže, jako by dílo bylo ukončeno teprve před chvíli a ještě dosychalo. Zároveň zaujmou svou neokázalostí a výrazovou střídmostí velmi autenticky. Divák tu nabývá dojmu blízké autorčiny přítomnosti. Koncepce asambláží svědčí o pronikavém intelektu, jejich forma o jasnosti a jednoduchosti, s jakou se můžeme setkat snad jen u lidového ornamentu. Z jednoduchých a dostupných materiálů „skládá“ umělkyně osobitou epopej, v níž spojuje cit pro materiál s obdivuhodnou vizí, na jejímž pozadí lidský duch a příroda splývají v harmonický celek.
Cesta vyvažování
Alena Kučerová patří mezi umělce, kteří dokážou diváka ohromit razantní přímostí a autentickým prožitkem. Počátky její tvorby, přímo související s dobovým kontextem, se postupně proměnily do podoby, v níž působí velmi nadčasově – klasicky. Snaha o netradiční způsob zpracování uměleckého díla, stavějící místy na brutálně přímé, atakující výpovědi, se v jejích posledních pracích (obrazově-prostorové objekty) proměnil v ucelenou syntézu, pracující v mnoha vizuálních i významových vrstvách. Do jisté míry tu dochází ke stírání rozdílu mezi starým a novým, mezi avantgardním a klasickým. Je patrné, že se s touto diferenciací uměnovědné metodologie sama umělkyně vědomě rozešla. To, co zbývá, je dílo, které se ničemu nepodbízí. Příliš bezprostřední, aby divákovi něco nalhávalo, a příliš sofistikované, aby ztratilo své vnitřní napětí a obsahovou výpověď.
Autor je odborný asistent AVU v Praze.
Alena Kučerová – Přehled (grafika, plechy, objekty). Kurátorka Marie Klimešová. Galerie hlavního města Prahy – Dům U Kamenného zvonu, 28. 2. – 29. 4. 2007.