Květiny a formy

Dalibor Smutný se v posledních letech stal veřejnosti známý svou grafickou tvorbou, ověnčenou mnohými cenami na domácích i mezinárodních soutěžních výstavách. Budějovická prezentace ale představila i autorovu tvorbu malířskou, která stojí vedle jeho grafiky jako samostatný koncepční mediální výstup, ačkoliv se obě disciplíny navzájem – především námětově – doplňují.

Od exprese k popisu

Obrazy rostlinných motivů z počátku devadesátých let (obrazy z cyklu Listy) jsou malovány expresivně jako doznívající ozvěna evropské živelné exprese let osmdesátých, v barevných tónech celé spektrální škály, lomené vždy černou nebo bílou. Už v polovině dekády však začíná autor formu svých obrazů měnit a komponovat ve větších barevných plochách, doplněných detailní malbou květů. V těchto dílech jsou rostlinné motivy zasazeny do abstraktně konstruktivistických rámců coby krajinných projekcí.

Pozdější návrat k iluzivnější a realističtější malbě, přibližně na počátku současného desítiletí, je tím nejzajímavějším a nejdůležitějším zlomem ve Smutného tvorbě. Dokladem toho jsou třeba díla Divizna (2000) nebo Slunečnice (2003). Souběžně s těmito obrazy začal vznikat tematický rostlinný cyklus malířových bravurních mezzotint, například Durman (2004), Kosatec (2006) nebo Magnólie (2001). Experimentování s malířskými vyjadřovacími prostředky, stojící na rozhraní abstrakce a iluzivní malby, nakonec zapříčinilo vznik grafik-mezzotint, v nichž je smyslový vjem květin abstraktně redukován do podoby zářících světelných objektů na hlubokém tmavém pozadí. Jejich výtvarné provedení spojuje tradicionalistický přístup (barokní způsob malby) se snahou o čistotu a idealizaci formy minimálními malířskými a grafickými prostředky. Bezprostřední optický vjem je ze své autentické mnohosti převeden do podoby jedinečné a neopakovatelné ikony. Z tohoto cyklu mezzotint vyzařuje až jakási posvátná úcta tajemné tichosti, kde se jakoby zastavil čas. Asi proto vzbuzují u diváků takovýto kladný ohlas. Nabízejí fiktivní jistotu neměnné krásy, která je příjemným „pevným bodem“ v hektickém dění naší současnosti.

Časový prvek tvorby

Velkoplošná mezzotinta Sněží z roku 2007 představuje na rozdíl od obrazů „rostlinných plastik“ příběh v krajině, i když jsou jednotlivé vločky vyryty do matrice předlohy podobným způsobem, jakým autor zachycuje květiny a rostlinné motivy. Tato mezzotinta zase souvisí s obrazy z posledních let, kde jednotlivé předlohy z obrazů nevystupují jako objekty, ale jsou součástí obrazové kompozice, například v cyklu Smrků (2006). Prostupují atmosféričností přírodních scenerií jako jejich detailní části, jsou abstrahovány ne jako monumenty, ale v přímé malířské traktaci štětce nebo ve větších barevných plochách, nevytvářejí však již barevnou geometrickou abstrakci obrazů let devadesátých, nýbrž jsou jedním kompaktním celkem, kde čas plyne, stejně jako malířův rukopis (obrazový cyklus Orchidea, 2008; mezzotinty Svítání a Stmívání). Tyto obrazy a grafiky, ačkoliv v sobě utajují podobnou metafyziku jako cyklus květinových mezzotint, uvádějí čas do pohybu. Jako by se nehybné ticho rozhodlo dál směřovat od svého zrodu ke svému zániku.

Platónský odraz

Smutného formální malířský a grafický vývoj není pouhým experimentem. Je to posloupný vývoj, modelující esenciální dojem z prvotní přírodní, živé formy. K formálním proměnám Smutného obrazů dochází pozvolna, ale o to koncentrovaněji. Energie jeho děl je niterná a zjevuje se doslova z obrazové prázdnoty, v jejímž umělém popředí vzniká logický celek jako obraz vnímaného světa.

Autor je odborný asistent AVU.