Debutant David Zábranský loni vydal skoro čtyřsetstránkový román Slabost pro každou jinou pláž s podtitulem Poznámky k moři, smíchu a duchu doby a dočkal se nadšeného aplausu, jehož korunou je Magnesia Litera za objev roku. Většina recenzentů pochválila ambiciózní, poučený opus a ocenila autorovo vzdělání. Postmoderní duch díla, evidentní fascinace Kunderou (která je zkrátka nepopiratelná) a opojení vlastními dovednostmi a inteligencí však jako by románu spíše vrážely nůž do zad.
Autor svou knihu dělí na tři díly, ty na číslované kapitoly a dále ještě na různě dlouhé, graficky oddělené části. Z textu jsou pak skutečně poznámky, některé delší, některé bonmotické a krátké právě tak, aby se daly snadno vpisovat do památníčků. Zábranský totiž (stejně jako Kundera) nešetří nejrůznějšími aforismy, jež by bylo nejlépe rovnou tesat. Když narazí na zvlášť zajímavý motiv, neváhá mu věnovat více místa či se k němu později ještě vrátit a nebohého čtenáře šokovat svým přehledem a formulačními schopnostmi. A to je tak asi všechno.
Na zhruba čtyřicáté stránce románu je jasné, o co asi půjde: vypravěč, jenž je (jak se definitivně potvrdí na závěr) zároveň sepisovatelem příběhu, nám vedle poměrně řídkých historek o Polině, Samovi, Erikovi, Kattrin, Elske a dalších víceméně osudově propojených postavách servíruje složitě rozvíjené a duchamorně propojované úvahy o ničem menším než revoluci, životě, moři, nenaplněnosti, charitě, utrpení, fašismu, globalizaci, holocaustu, historii, smrti, smíchu – a tak dál. Na nejdrobnějších detailech narativní struktury se zastavuje, aby repetitivně rozvíjel a varioval jednotlivé vznešené motivy, a co chvíli nás vyzývá, abychom se na něco podívali či se nad něčím rovnou zamýšleli.
A tak se díváme a zamýšlíme, až nám jde hlava kolem, a autor-pavouk kolem nás souká takovou síť, že se ani nestačíme pozastavit nad tím, jak je většina jeho úvah povrchní, rozklížená a především navenek efektní. Sem tam se objevuje i pozoruhodné místo, chytrý postřeh, dobrý nápad, to je však okamžitě zavaleno lavinou dalších a dalších slov.
Po čase jsem měla pocit, že mě chce autor prostě zadusit – ať už stupňujícím se patosem (motivy nabývají postupně na „závažnosti“), opájením se vlastní moudrostí či neúnosným opakováním: „Její rodiče nevzpomínali na světovou válku, nebo jim nic z toho, co říkali, nevěřila, od dětství bojovala s úplně jiným nepřítelem, možná bojovala proti těm, kdo nerozuměli vídeňskému fin de siècle, možná bojovala proti svým rodičům, kteří nerozuměli vídeňskému fin de siècle, možná bojovala proti tomu, co měla sama tak ráda, proti zmenšujícímu se světu, proti vyčerpávání atmosféry fin de siècle, proti nahrazování hloubky a tíže fin de siècle povrchností konce dvacátého století, proti němuž sice bojovala, ale zároveň si ho dokázala s takovou lehkostí užít.“ (s. 341) Slabost pro každou jinou pláž má spoustu atributů, kterými čtenáře, zejména ty, kteří nechtějí být považováni za ignoranty, potěší: je dostatečně hlubokomyslná, neustále operuje s paradoxy, nad příběhem se vznáší jakási aura úsměvné, trošku unavené skepse z našich prapodivných, rozporuplných životů; nese v sobě dostatek témat, o nichž jsme zvyklí salonně žvanit, a hlavně na své čtenáře evidentně „klade nároky“ – podaří-li se vám ve zdraví přežít takovou dávku filosofie, to už jste panečku nějaká hlava.
Spolu s autorem jsem si na všechny jeho výzvy představovala tu postavy před zrcadlem se sepnutýma rukama, tu na výletech v cizině (ano, román je ovšem také adekvátně kosmopolitní), a přesto jsem si nedovedla představit nic jiného než jedno jeho velké autorské gesto: pojďme napsat něco pro snoby, uvidíme, kdo se chytí.
David Zábranský: Slabost pro každou jinou pláž.
Argo, Praha 2006, 381 stran.