Franz Kafka mnoho a rád cestoval a místa, jež ho inspirovala nejen k deníkovým zápiskům, se dodneška pochopitelně značně proměnila. V letech 1909 a 1913 strávil Kafka jistý čas v italské Rivě, v roce 1911 se s Maxem Brodem vydal na cestu po trase Švýcarsko – Itálie – Francie. Některá z míst těchto cest v roce 2005 a 2006 navštívila jedna literárně-fotografická detektivní dvojice. Z jejího putování přinášíme hrst poznámek a především snímky.
Možná nesmím příliš dlouho zůstávat na jednom místě; jsou lidé, kteří nabudou pocitu domova, jen když cestují.
Franz Kafka, Dopis Tile Rösslerové 3. 8. 1923
V roce 2004 mi fotograf Jan Jindra přinesl maketu své knihy o místech, která Franz Kafka navštívil. Byly v ní snímky Frýdlantu, Liberce, Želíz, Turnova. Napadlo mě, že to je příležitost představit Kafku širší veřejnosti jinak, než jej přibližuje většina literárních historiků. Jako cestovatele. Začali jsme tedy systematicky vyhledávat další „Kafkova“ místa podle jeho deníků, korespondence, archivů a kronik. Na cestách po spisovatelových stopách jsme potkávali nadšence, kteří nám s radostí odkrývali svá království historických fotografií a pohlednic. Dobrý pocit, že jsme danou lokalitu nakonec našli, umocňovaly milé náhody, jež pátrání doprovázely. Když jsme například stáli na ulici v Berlíně a marně vyhlíželi, kdeže asi bydlela Felice Bauerová, vyšla z domu mladá žena a na otázku pobaveně odtušila, že byt velmi dobře zná, neboť v něm bydlí, a sebejistě nás odvedla do pátého patra. Byt patřil po desetiletí jejímu příbuznému, který ještě zažil rodinu Bauerových. Podobných situací jsme na cestách zažili nápadně mnoho.
Dva deníky
Prázdninový výlet Franze Kafky a Maxe Broda na přelomu srpna a září 1911 vypadal jako výlet dvou obyčejných cestovatelů. Už potřetí si nastřádali na dovolenou a vypravili se na cestu napříč Evropou. Jednou z jejich společných radostí bylo zaznamenávání zážitků do paralelních deníků. Franzovy poznámky jsou vizuálně silné, krátké a stručné, Maxův deník je téměř hotová reportáž: „Rozpomeneme se na to, co jsme po celou dobu měli v povědomí – že se v Luzernu hraje. – Zaplatíme 1 frank entrée a vejdeme do místnosti, která je ve směru ode dveří uprostřed prázdná, zatímco po obou stranách stojí dlouhé skupiny lidí. U stěn sedí jiní, čekají, jedna stará dáma spí. Každá z těch dvou skupin lidí se shlukla okolo jednoho stolu, který vlastně sestává z pěti částí, uprostřed s koulí nebo koníkem, po obou stranách jsou stoly rozdělené takto:“ (následuje kresba stolu; MB: Deníky z cest). – „V Luzernu objev herny. 1 fr. entrée. 2 dlouhé stoly. Skutečné atrakce se člověku špatně popisují, protože se to musí dít před doslova očekávajícími posluchači. U každého stolu uprostřed vyvolavač, se dvěma dohlížeči po obou stranách. Nejvyšší sázka 5 f. ,Žádáme Švýcary, aby dali přednost cizincům, protož hra je určena k zábavě hostí.‘ Jeden stůl s koulí, jeden s koníkem.“ (FK: Deníky z cest) Oba pohledy jsme mohli zkoušet vyvolat znova; objektivem se snažíme soustředit na ten Kafkův.
Luzern: Hotel Rebstock
Cesta těch dvou s bedekrem v ruce trvala necelé tři týdny na přelomu srpna a září 1911. Vedla turistickým Švýcarskem, přes slunečnou Itálii do vytoužené Paříže. Naše cesta do Švýcarska začíná 3. října 2005. Nejprve probíháme Curychem; Kafka s Brodem se tu také jen zastavili, aby zhltli rychlý oběd ve vegetariánské restauraci Thalysia a nakoukli do slavné katedrály Grossmünster.
„Zürich. Velká katedrála: stará nebo nová? Muži mají sedět po stranách. Kostelník nás posílá na lepší místa. Uposlechnem ho, protože je to směrem ven. Když už jsme u východu, myslí si zřejmě, že ta místa nemůžem najít, a jde k nám napříč celým kostelem. Navzájem se vystrkujeme ven. Spousta smíchu.“ (FK: Deníky z cest, srpen 1911)
Po rychlé exkurzi městem pokračujeme do Luzernu. Hledáme Hotel Rebstock ze zápisků. „Luzern. Odjezd cca ve 3 hod. do Luzernu kolem jezera. Prázdné, temné, kopcovité, lesnaté břehy Zugského jezera s mnoha zátokami. Americký vzhled. Odpor proti tomu, aby se navštívené země srovnávaly ještě s nepoznanými. Velká panoramata na nádraží v Luzernu. Napravo od nádraží skiting rink. Vstupujeme mezi sluhy a voláme Rebstock. Je hotel mezi hotely jako sluha mezi sluhy?“ (FK: Deníky z cest, srpen 1911) Je to první hostinské zařízení, jehož majitelé jsou si dnes vědomi, že u nich Kafka bydlel. Dokonce mají o jeho pobytu podrobné informace. Jako upomínku významné návštěvy neustále doplňují košík v hotelové restauraci zelenými jablky. Spisovatel, zvyklý na zdravou stravu, si zde totiž do deníku nespokojeně poznamenal: „Rád bych si dal k večeři ovoce.“ (FK: Deníky z cest)
Majitel Christian, zámecký pán hřmotné postavy námořníka, který zakotvil a je tomu rád, má pro nás připraveny staré účtenky, fotografie hotelu, rešerše o jeho historii. Zažíváme badatelský sen. Historie hotelu sahá až do 16. století, kdy byl dům součástí klášterního komplexu. Vyrábělo se tu víno (Rebstock – vinná větvička), v patře nocovali obchodníci a návštěvníci poutí. V Kafkově době patřil hotel do střední kategorie, měl příjemnou zahradní restauraci, promenádu a kasino na dosah. Výborná kvalita za dobrou cenu, jak stojí v bedekru z roku 1911, který mimo jiné nacházíme v místním muzeu dopravy. Průvodce obsahuje podrobný popis i těch nejmenších vesnic; Lonely Planet je proti tomu strohé čtení. Dovídáme se, kudy vedly doporučené turistické trasy a jak často jezdila lanovka na nedalekou horu Rigi Kulm. V muzeu získáváme dokonce kopii lístku na lanovku ze dne, kdy jí jeli Kafka a Brod. V městské knihovně si prohlížíme noviny Zuricher Zeitung z roku 1911. Poslední zastávka pak patří honosnému kasinu na promenádě. Oba přátelé navštívili svět naleštěných lakýrek a značkových obleků, aby aspoň na chvíli zkusili štěstí v ruletě. Když se ptáme na historii herny, příliš nadšení nebudíme, Kafka tu nad zářivou řadou automatů nikoho nezajímá. Naštěstí druhý den volá manažerka kasina: má pro nás vytoužené archivní snímky.
Lugano: Bellevue
Poslední švýcarskou zastávkou je Lugano. Město, kde se život na přelomu století točil hlavně kolem promenády a výletních lodí. Už chápeme, proč tady Franz s Maxem zůstali tak dlouho. Musel to být úžasný lenošivý pocit, ráno sedět na terase a pak seběhnout po schodech před hotel, rovnou do veřejných lázní. Když je pohodlí hotelu nudilo, vyrazili na výlet lodí po jezeře. Vyskočili na první zastávce a šli podél břehu do vesničky Gandrie a Castagnoly. Vesničky, rozseté těsně u břehů jezera, působí dnes spíš jako místa duchů, jež ožívají jen v turistické sezoně. I dnes tu čas plyne tak, že máme pocit permanentní dovolené. „30. srpna 1911. Od 4h do 11h v noci s Maxem za jedním stolem, nejprve v zahradě, pak v čítárně, pak v mém pokoji. Dopoledne bylo koupání, pošta.“ (FK: Deníky z cest)
„Tessinské vodopády, chvílemi vodopády všude kolem. Německé Lugano. Hlučná palestra. Nově postavená pošta. Hotel Belvedere.“ (tamtéž) Ředitel hotelu Bellevue au Lac (ital. Belvedere) si udržuje odstup, je to typ, k němuž se podřízení tiše plíží po chodbách. Jeho tvář však pomalu roztává, když se dozví, že pátráme po historii hotelu. Postupně snáší letitá alba a pohlednice. Necháme se unášet vyprávěním o budově, která původně sloužila jako expozice krásného umění. Dávný interiér
ještě dnes připomínají ochozy v galerii, je to téměř zmenšenina Veletržního paláce. Po letech byla budova přestavěna na hotel, první na pobřeží luganského jezera. Tři patra luxusu a jako bonus výhled na jezero. Ředitel nás nechá fotit z terasy v posledním patře. Tady, nahoře, naše cesta končí.
Merano a Milena
Téměř do roka a do dne se vydáváme za Kafkou opět, na italskou cestu. Začínáme v téměř německém Meranu, pokračujeme přes severní Itálii, potkáváme se s dalším švýcarsko-italským jezerem Lago Maggiore. Naší hlavní průvodkyní v Meranu je historička Renate Abramová. Předvádí přímo herecké etudy – promenádní chůzi, pití syrovátky, pojídání hroznů. To vše bylo kdysi součástí léčebné kúry. Vypráví o přeměně klidného podhorského městečka s cinkáním zvonků, když stáda koz sestupují každý večer z hor, v rušné klimatické lázně. Expresním vlakem se sem v letech 1880 až 1910 vozily lišky až z Innsbruku. Nakoupily se exotické palmy a rozprodaly každému majiteli pozemku, cestičky s jemným pískem očekávaly návštěvníky. Turisty vítala čarokrásná džungle. Snad i cikády mohli slyšet. Jaro tu začíná dřív, zima později. Sladký život. Kafka už však onu slavnou éru nezastihl. Po první světové válce připadlo Merano Itálii, a tak v roce 1920, kdy přijel na léčebný pobyt, vypadalo jako přešlé mrazem: němečtí hoteliéři většinu hotelů zavřeli, jejich klientela zchudla a nová italská zatím o takovou exotiku nestála. Nejdříve se Franz ubytoval v prvotřídním Hotelu Emma (Piazza Mazzini). Přílišný luxus a rušné prostředí mezinárodního hotelu mu však nevyhovovalo; po pár dnech se přestěhoval do skromnějšího penzionu Ottoburg, kde měli též vegetariánskou stravu.
Do Ottoburgu směřovaly dopisy Mileny Jesenské (Pollakové). Jejich korespondence, nejdříve čistě pracovní, se záhy stala dalším milostným příběhem, jejž Kafka prožíval prostřednictvím dopisů.
V penzionu na konci ulice (dál už vedly jen polní cesty) si užíval především slunce a krásný výhled z balkonu. „Žije se mi tu dost dobře, více péče by smrtelné tělo ani neuneslo, balkon mého pokoje je vnořen do zahrady, obrůstá, zarůstá kvetoucími keři (zvláštní ta zdejší vegetace, za počasí, při kterém v Praze málem zamrzají louže, se před mým balkonem pomalu rozevírají květy), přitom je plně vystaven slunci (nebo ovšem temně zataženému nebi, jako už skoro celý týden), navštěvují mě ještěrky a ptáci, nerovné páry: tolik bych Vám Merano přál, posledně jste psala, že nemůžete dýchat, obraz a smysl si jsou v tom slově velmi blízké a obojí by tu mohlo být o trochu snazší.“ (FK: Dopisy Mileně, dopis č. 1, Merano, kolem 8. dubna 1920) Dnes je Ottoburg jedním z desítek domů ve vilové čtvrti. Nájemníci už jsou asi na kafkovské dotazy a všetečné fotografy zvyklí. Na fasádu nainstalovali plaketu „Ano, tady bydlel.“ Nemusíme váhat.
A Riva
Poprvé přijel Kafka do Rivy – veden Goethovou Italskou cestou – s Maxem Brodem a jeho bratrem Ottou na konci léta 1909. Mladíky vábila atmosféra bohémského místa na břehu hornoitalského jezera Lago di Garda. Bydleli nedaleko od historického centra a blízko k nádheře hotelů první kategorie, které vyrůstaly jeden za druhým na březích jezera. Vzdálený od domácích starostí poslal 7. 9. 1909 své sestře mírně poťouchlý pozdrav na pohlednici: „Lago di Garda, Riva. Nejmilejší Ottlo, pracuj prosím pilně v obchodě, abych si tu mohl bez starostí v klidu užívat, a pozdravuj ode mne naše milé rodiče. Tvůj Franz“ (FK: Dopisy rodině).
Podruhé sem přijel na konci září 1913. Tentokrát však spíš utíkal před problematickým vztahem s Felicí Bauerovou. Jakmile ukončil služební cestu ve Vídni, naskočil na vlak směr Benátky a Verona a pak zpátky do Rivy, kde se před lety cítil tak svobodný, bez závazků. Jelikož tentokrát cestoval sám, našel si ubytování ve vyhlášeném sanatoriu dr. Hartung von Hartungen, kde se potkávaly různé významné osobnosti. Určitě slyšel o tom, že sem několikrát zavítali bratři Mannové. Příjemná oáza sanatoria poskytovala přesně to, co mohli potřebovat uspěchaní městští lidé. Nabídka léčebných programů byla široká: výlety do okolí, šplhání do skal, koupání v jezeře. Kafka absolvoval zřejmě všechno z toho a k tomu ještě krátké milostné intermezzo s tajemnou Švýcarkou. Po deseti dnech se vrátil zpátky do Prahy a pokorně napsal Felici: „Myslím, že teď musím být naprosto pravdivý a že Ti musím říci něco, o čem se až dosud v podstatě nikdo ode mne nic nedověděl. V sanatoriu jsem se zamiloval do jedné dívky, bylo to dítě, asi 18 let, Švýcarka, která však žije v Itálii u Janova, pro mne tedy bytost dokonale cizí, cizí, zcela nehotová, ale podivuhodná, navzdory své churavosti velice vzácná a opravdu hluboká.“ (FK: Dopisy Felici, 29. XII. 1913)
Místo na Kafku zapůsobilo natolik, že ještě v roce 1916 dokázal přesně vykreslit výhrůžná skaliska čnící nad městem a rybářské loďky připomínající převozníky do podsvětí. Tohle všechno se hluboce otisklo do krátké povídky Lovec Gracchus. „,Neobyčejná věc,‘ pravil starosta, ,neobyčejná věc. – A teď pomýšlíte na to zůstat u nás v Rivě?‘ ,Nepomýšlím,‘ řekl lovec s úsměvem, a aby zmírnil posměch, položil starostovi ruku na koleno. ,Jsem tu, víc nevím, víc nemohu učinit. Můj člun nemá kormidlo, pluje po větru, který vane v nejspodnějších končinách smrti.‘“ (FK: Venkovský lékař)
Nás současnou Rivou provází místní rodák Albino Tonelli. Ptáme se, kudy vede cesta do hor, kam přesunuli sochu z náměstí, kdy zmizely městské lázně. Na všechno zná odpověď. Jeho obsáhlá kniha o sanatoriu připomíná slavnou éru města, které je od dubna do října neúprosně zaplaveno turisty. Snažíme se co nejlépe zachytit na film detaily okolí. Rozhodně si tu pořádně uvědomujeme, že „cesty uspokojovaly autorovu lačnost po obrazných vjemech v nejvyšší míře. Také mimořádné bohatství architektonických detailů v jeho zápiscích názorně odhaluje, že všechno co vidí, vnímá přímo fotograficky“, jak napsal kafkolog Hans--Gerd Koch. Potvrzuje se, že cestováním se lze naučit jinak číst. Lze jím utéct ze silového pole školních interpretací. Aspoň.
„Sedět tak v železničním vagoně, zapomenout na to, žít jako doma, náhle se rozpomenout, pocítit unášivou sílu vlaku, stát se cestujícím. Vyndat z kufru čepici, chovat se ke spolucestujícím svobodněji, srdečněji, důrazněji, být bez zásluhy unášen k cíli, vnímat to jako dítě, stát se miláčkem žen, podlehnout přitažlivé síle okna, mít stále alespoň jednu ruku vysunutou přes okenní rám.“ (FK: Deník, 31. 7. 1917)
Autorka spolupracuje na projektu Jana Jindry Cesty Franze K. (www.franzkafka.info). Úryvky jsou citovány v překladu Věry Koubové.