…brutal but soft

Vladimír Skrepl (1955) je od roku 1994 vedoucím ateliéru Malba II na AVU v Praze. Je to jeden z mála našich popartistů (zajímá ho přítomnost, mainstream, ikony), poučených artbrutistů („mám rád, když na mě z obrazu něco vyleze“), expresionistů (výrazové krácení příběhů a vzkazů), puristů (neustále očišťuje umění) a funkcionalistů (přestože předvádí vizuální nářez, neplýtvá; obraz není estetická potrava ani plocha pro styl a rukopis), surrealistů (zpřetrhané kontexty, napětí mezi utajováním a odhalováním, emoční a pohlavní zajímavosti) a konceptualistů (s malbou jako celkem pracuje konceptuálně a s nadhledem). Je vším a ničím, je happy but sad, brutal but soft. Lze ho zařadit téměř všude, a přitom jediná nálepka, již si kdy vysloužil, je „nezařaditelný“. Hrdiny (postavy lidské i zvířecí, věci, nápisy) rozestavuje do dětských kompozic a nechává je deklamovat příběhy, které znají jen oni sami a kryjí je vlastními těly. Tito ekvivalenti strážců vědění jsou zároveň oběti japonského dramatu i slovanské modly, ztrestané kvůli autorskému vypořádání se s minulostí. My v ně ale věříme pobaveně dál, zvláště když jsou pokaždé čerství, drsně životní a hororově neodbytní, nezaplácaní vrstvami historicko-vědecké mastnoty. Tomu se říká přímá zkušenost a s ní má Skrepl vlastní zážitek v mnoha ohledech. Hereze ničení je zároveň vírou v neustálý pohyb. Malíř ostražitě zkouší, zda opakovaný restart má potenci vysmeknout se akademismu, nebo zda se do té černé díry sám nakonec propadne. Nezajímají ho spletité kličky příběhů, intelektuální spekulace, sahá po výrazové zkratce, ať jde o pitomost, pravdu či hlubokomyslnost (často vše naráz). Je naprosto ponořen do současnosti. Bystře se pohybuje po koncertních klubech. Hudba ho svedla s obrazy už na začátku, v undergroundových plenkách, kdy vystavoval s Martinem Johnem a také s Jiřím Kovandou. Ale to už je dávno. Dávné jsou též instalace a objekty jako reakce na postminimalismus či jako projekce osobních obsahů. Skrepl stojí rozkročen nad propastí popu a artbrutové exprese, a tou závratí se baví. Přesto to není sranda a z rokokově pyšného pudlíka s dýkou v srdci jezdí mráz po zádech. Je to antické drama i nablblá hardrocková estráda. Zatěžkávací zkouška snesitelnosti. Vše je podáno jasně, hrubě a přímo, přesto máme pocit, že ničemu nerozumíme.