V kalendáři je 1. květen označován jako Svátek práce, masmédia jej často depolitizují a zdůrazňují jej jako svátek milenců. Pravicoví komentátoři a politici přicházejí s návrhy na zrušení tohoto, jak říkají, „bolševického svátku“. První máj každoročně vyvolává střety, a to nejen v ulicích, ale i střety ideologické. Nejde totiž jen o to, kdo kde demonstruje a který pochod kudy projde či neprojde. Jde především o boj definic a různých interpretací tohoto dne. Na Prvního máje se tak každoročně odehrává zápas o historickou paměť.
Prvomájová historie se odvíjí od dramatických událostí v americkém Chicagu, kde v květnu roku 1886 vrcholila dvouletá kampaň za kratší, osmihodinovou pracovní dobu. Město ochromila 1. května generální stávka a 90 tisíc dělníků v ulicích. Protesty pokračovaly i v následujících dnech, kdy proti dělníkům zakročila ozbrojená policie – výsledkem byl jeden zastřelený a dalších šest těžce zraněných. Na represi reagovali dělníci dalšími protestními shromážděními. Ke konci jednoho z nich, kdy zbývalo již jen 200 přítomných, se opět objevila ozbrojená policie a velitel vydal rozkaz k okamžitému rozchodu. V ten moment kdosi neznámý hodil mezi policisty bombu, která jednoho policistu na místě zabila, dalších šest smrtelně zranila. Policie zahájila palbu do shromážděných dělníků. Pak následovaly represe proti dělnickému hnutí, především proti aktivním anarchistům. Policie vytipovala osm předáků hnutí, kteří byli v následném vykonstruovaném procesu odsouzeni. Čtyři byli popraveni, jeden spáchal ve vězení sebevraždu, dva dostali doživotí a poslední odsouzený 15 let vězení. Po šesti letech illinoiský guvernér John P. Aldag tři odsouzené omilostnil, propustil a veřejně prohlásil, že byli evidentně nevinní.
První máj se celosvětově „slavil“ poprvé v roce 1890 a po následující desetiletí měl spíše než oslavy práce podobu dělnických demonstrací za lepší pracovní a životní podmínky, které často přerůstaly v otevřené konflikty s policií. Přesto již od počátku převládaly dvě tendence. Ta dominující, reformní, z něj posléze udělala poněkud paradoxně Svátek práce – svátek něčeho, co dělnické hnutí chtělo redukovat ve prospěch volného času. Ta minoritní chápala 1. máj jako den boje proti systému, který lidi námezdně zotročuje a vykořisťuje, jako den boje za jiný, lepší možný svět.
Většina z nás si tento den spojuje spíše s první tradicí, s povinnými prvomájovými průvody a mávátky předlistopadového režimu, který se absurdně označoval jako „komunistický“ a přitom tohoto dne využíval k tomu, aby namísto úsilí o zrušení námezdní práce, jak velí komunistická tradice, přiměl lidi stvrdit své námezdní zotročení v jakémsi Reálném Absurdistánu. Předlistopadový režim zbavil 1. máj jeho kritického potenciálu a udělal z něj oslavu práce. Nejsem si jistý, jestli chicagským dělníkům šlo o oslavu práce, když naopak bojovali o její redukci.
S rokem 1989 nastal konec povinných Prvních májů. Zcela v logice minulého režimu, ale i v logice nového, kapitalistického režimu zůstal v kalendáři 1. květen jako Svátek práce. Vždyť i kapitalismu se hodí, když lidé budou oslavovat, jak ta námezdní práce, často nudná a špatně placená, je vlastně báječná. A tak sociální demokracie každoročně slaví Svátek práce, samozřejmě té práce poctivé, dolních deseti milionů. Také komunistická strana pokračuje v této tradici a její prvomájová shromáždění se podobají spíše rituálům, na nichž se strana utvrzuje v podpoře svých věrných stoupenců.
Po roce 1990 se tu oživila i minoritní tradice anarchistických „Prvních májů pod černými prapory“, které neslaví práci, ale chápou tento svátek jako den boje proti systému, který z lidí dělá „lidské zdroje“. Anarchisté tak připomínají, že stávající svobody a míra „sociálních výdobytků“ nejsou dobrotivým darem vládnoucích mocných, ale tvrdě vybojovaným výsledkem úsilí mnoha předchozích generací, a že pokud se nebudou tyto vymoženosti bránit, mohou o ně lidé v rámci neoliberálních reforem a válek proti terorismu lehce přijít.
Koncem devadesátých let se do bojů o interpretaci 1. máje poněkud obskurně, ale nikoli nebezpečně, zapojili i neonacisté a fašisté. Ve svém útoku proti „rudým“ se snaží tento „bolševický svátek“ ukrást levici a vtisknout mu rasový a nacionální ráz, protože, jak tvrdí, antikapitalismus je mimo jiné, a především, nacionální. Nic není vzdálenější tradici Prvního máje než nacismus a rasismus českých neonacistů, neboť dělnické hnutí v Americe, bojující za osmihodinovou pracovní dobu, bylo silně internacionální, složené z imigrantů různých národností a silně rovnostářské.
První máj je dnem milenců, ale stejně tak je už téměř 120 let dnem bojů ze lepší podmínky na tomto světě, za jiný možný svět. Pravicoví politici a komentátoři v médiích hlavního proudu, kteří volají po zrušení tohoto „svátku“, to asi moc dobře vědí. A nejspíše si uvědomují, že kdo ovládá historickou paměť, má možnost utvářet přítomnost a ovlivňovat budoucnost. A jeden den volna, s latentním revolučním poselstvím a občasnými střety v ulicích, představuje pro stávající hegemonní kapitalistické uspořádání jakési kuří oko. Nebylo by proto lepší zaplnit ho prací, aby lidi třeba jednou nedostali roupy? Tak teda ať žije ta práce!
Autor je politolog, doktorand na FF MU v Brně.