V době, kdy nespokojenost se stavem společnosti dosahuje asi nejvyšší míry od roku 1989, jeví se přímá akce jako čím dál tím adekvátnější způsob, jak dosáhnout změny. Nemělo by však jít jen o taktiku, která přichází na řadu ve chvíli, kdy se všechny možnosti vyčerpaly, ale o každodenní uplatňování svobody.
Když přijeli v roce 2000 do Prahy britští aktivisté a aktivistky z Reclaim the Streets a Earth Firts!, aby pomohli s přípravami protestů proti zasedání MMF a Světové banky, byli překvapeni českým aktivistickým prostředím, které nejenže postrádalo základní dovednosti, jak vést mítinky, zapojovat do nich lidi a dosahovat konsensuálního rozhodování, ale bylo výrazně prosycené cynismem, malou sebedůvěrou a pesimismem. Pro lidi pocházející z hnutí přímé akce to byl ostrý kulturní střet.
To není taktika
Pro toto hnutí, které se vyvíjelo v Británii v devadesátých letech a později ovlivnilo i značnou část antiglobalizačního hnutí, hnutí za klimatickou spravedlnost či studentské hnutí, nebyla přímá akce taktikou, jež přichází na řadu ve chvíli, kdy se vyčerpaly všechny možnosti, ale princip každodenního fungování. V letácích Reclaim the Streets stálo: „Přímá akce není jen taktika; je to snaha jedinců prosadit kontrolu svých vlastních životů a účastnit se na sociálním životě bez potřeby mediace nebo kontroly ze strany byrokratů nebo profesionálních politiků. Přímá akce klade morální odhodlání nad pozitivní zákon. Přímá akce není poslední možnost, když všechny metody selžou, je to preferovaný způsob jednání.“ Cílem všech aktivit je poskytnout lidem možnost, aby si uvědomili svoji moc a své schopnosti, aby si vzali zpět moc nad svými životy. Bez neustálého procvičování těchto schopností by nebylo svobodných lidí, vnější a vnitřní revoluce postulují jedna druhou, a aby byly úspěšné, musejí probíhat zároveň.
Tento anarchistický koncept přímé akce vychází z předpokladu, že se lidé naučí být svobodní jen tím, že budou svobodu aktivně uplatňovat. Přímá akce tak má dvojí rozměr: edukační, tj. vzdělává a proměňuje ty, kdo ji praktikují, upevňuje jejich uvědomění, sebedůvěru a solidaritu, exemplární, protože má sloužit jako pozitivní příklad pro okolí, ať již v podobě úspěšných protestních akcí či projektů. Přímá akce má napomáhat vytváření alternativy vůči kapitalismu a státu, a jak zdůrazňuje anarchista a sociální ekolog Murray Bookchin, „to není taktika, (…) je to morální princip, ideál, který by měl naplnit každou stránku našeho života, jednání a životního postoje“. Tento důraz na soulad ideálu a praxe neustále udržuje určité napětí mezi utopickými cíli, které přesahují stávající status quo, a efektivitou tady a teď a umožňuje dosažení praktických změn v každodenním životě.
Cílem přímé akce je tak dosáhnout cílů prostřednictvím vlastní aktivity a nespoléhat se na jednání někoho jiného. Jde o uchopení moci, čímž – na rozdíl od většiny ostatních forem politického jednání, jako je hlasování, lobbování nebo vyvíjení nátlaku skrze média – přímá akce ukazuje, že lidé mohou kontrolovat své vlastní životy. Přímá akce není jen způsob protestu, ale především i způsob každodenního fungování a organizování projektů, jako jsou komunitní centrum, lokální potravinové družstvo apod.
Když přímá akce funguje
Jak upozorňuje řada sociologů sociálních hnutí, málokdy se protesty objeví jen tak samy od sebe, zpravidla navazují na příklady předchozích protestů. Mobilizace vycházejí z již existujících sítí, které mohou být latentní nebo téměř neviditelné. Lidé své protesty utvářejí z toho, co dobře znají. Charles Tilly to nazývá „repertoárem jednání“. Ten je ve své konkrétní podobě limitován historií, sdíleným porozuměním tomu, jak protestovat, hodnotami a étosem hnutí, ale přesto v rámci protestních hnutí dochází k inovacím a transnacionální difuzi idejí a taktik přes hranice.
Britové, které v roce 2000 v Praze překvapil výše zmíněný cynismus, pesimismus a malá sebedůvěra, měli vlastní zkušenost, že přímá akce funguje. Když prosazovala na přelomu osmdesátých a devadesátých let „železná lady“ Margaret Thatcherová tzv. poll tax (tj. daň vázanou na hlavu, nikoli na výši mzdy či majetku), znevýhodňující chudé ve prospěch bohatých, byla to právě kampaň organizovaná zdola v místních komunitách, vedená mimo velké politické strany a odbory, která zabránila prosazení této daně a vedla i k pádu Thatcherové.
Vědomí, že přímá akce funguje nejen jako princip každodenního fungování v rámci alternativních projektů, ale i jako konfrontační taktika, silně rezonovalo v mladé generaci a posílilo pocit, že skrze přímou akci mohou dosáhnout změny. Produktem toho zmocnění pak bylo antidálniční hnutí, kterému se podařilo zastavit až sedmdesát procent z plánované masivní výstavby dálniční sítě, jež měla protkat krajinu Britských ostrovů. Nebo hnutí proti geneticky modifikovaným organismům (GMO), jemuž se podařilo zabránit jejich nekontrolovatelnému šíření, a v neposlední řadě i tzv. antiglobalizační hnutí. A tento repertoár se pak šířil a posiloval i v dalších částech světa. Occupy Wall Street, Indignados či náměstí Syntagma v Athénách jsou dalšími příklady.
Přímá akce se liší od většiny současných protestů právě v tom, že se snaží prostřednictvím etiky, která je zcela v rozporu s etikou dominantních institucí, překračovat politické normy a usiluje o přenesení budoucnosti do přítomnosti tím, že vytváří alternativní komunity a konfrontační akce. Taková hnutí mají potenciál zpochybňovat dominantní kódy a podněcovat politické a sociální změny. A jak upozornili sociologové Alberto Melucci a Manuel Castells, to je přesně to, co se v devadesátých letech povedlo antidálničnímu hnutí, které právě i za pomoci přímých akcí politizovalo to, co se do té doby považovalo za oblast výlučně expertního rozhodování, a přispělo tak k demokratizaci veřejné sféry a proměně politického klimatu ve společnosti.
Po vyklizení jednoho z protestních campů v londýnské ulici Claremont Road, který několik měsíců fungoval jako dočasná autonomní zóna bránící výstavbě a zároveň představoval utopickou alternativní komunitu, aktivista Reclaim the Streets John Jordan prohlásil: „Claremont Road nám umožnila pocítit na vlastní kůži svobodnou společnost. Ochutnat ovoce je nebezpečné, protože zanechává touhu opakovat takovou radostnou zkušenost.“
Přímá akce ve svých důsledcích dodává lidem pocit sebedůvěry, naději a smysl, což v naší společnosti prosycené skepticismem, cynismem a přesvědčením, že obyčejný člověk stejně nic nezmění, není zase tak málo.
Autor působí na katedře sociální a kulturní ekologie FHS UK.