Vybírat ministra je zapeklitá věc. Zvlášť když si naši čelní politici při volbě nepříliš jasně uvědomují, jaké úkoly bude mít ten zatím stále upozaďovaný státní úředník před sebou.
Nechybělo mnoho a v české kultuře mohlo být Alles Gute!. Jeden z dvojice oblíbených učitelů německého jazyka Egon se podle novinových zpráv mohl stát ministrem kultury – režisérka Třeštíková totiž své, dosud virtuální místo vybojovala jen tak tak. Lidovecký předseda a vsetínský chirurg specializovaný na vředy totiž prý při usilovném hledání mediálně známé oběti na post ministra kultury myslel i na dlouholetého Sklepáka, architekta Davida Vávru. Politici si zkrátka nedají pokoj a budou do jedné z nejvyšších státních funkcí stále jmenovat kumštýře, nejlépe pak ty od divadla.
Zalíbilo se jim asi to, že divadelníci v pozici ministra kultury jsou totálně nejpopulárnějšími politiky. Hlavně je ale umělec v křesle ministra neškodný – pravděpodobně nic nezmění na situaci, kdy se „kulturní fronta“ mezi sebou pere a není schopna dosíci toho, aby stát už konečně začal kultuře věnovat více pozornosti.
Vávra vs. Třeštíková
Dosazením herce na toto křeslo je téměř zaručeno, že kulturní oblast zůstane rozhádaná a nedokáže vyvinout ani patřičný tlak na to, aby stát pro resort výhledově počítal s větším rozpočtem. Každý přece máme některé herce oblíbené a jiné nikoli. A ať už se novým ministrem dopravy či spravedlnosti stane známý či neznámý politik, nováček či ostřílený matador na politické scéně, zdaleka se k němu nebude vyjadřovat tolik lidí jako k rozšafovi či představiteli charakterních rolí na divadelních prknech – ti totiž patří všem! Zdá se, že spíše než nemožnost najít osobnost, jež by si v čele ministerstva kultury vzala za své pozvednout jeho úroveň a posunout obecné vnímání kultury někam výše, je tady nevůle takovou osobnost hledat.
Jakkoli myšlenka obsadit ministerské křeslo Davidem Vávrou může člověku, který ho zná hlavně ze Sklepa, z filmů Věry Chytilové či jako úsměvného pamáčka objíždějícího památky české moderní architektury, připadat scestná, byl by právě on pravděpodobně jedním z nejlepších možných minulých, současných i budoucích kandidátů. Nejen proto, že je profesí architekt, umí velmi dobře rozlišovat podstatné a nepodstatné, kvalitu od pozlátka a s trochou patosu, který by on jistě prominul, i dobré od zlého.
Ale právě proto, že má tyto vlastnosti, nabídku zapojit se do práce kabinetu s naprosto nejasnou budoucností ani slovem nekomentoval. Na rozdíl od jiných lidí, jejichž případné a následně skutečné působení v čele resortu připadalo mnohým absurdní, má totiž Vávra především cit pro věc a jasný rozum.
Citlivá a velmi vnímavá je bezesporu i Helena Třeštíková, která má ve chvíli, kdy tento komentář vzniká, reálnou šanci a hlavně chuť být novou ministryní kultury. Nicméně ať už je vedena jakoukoli touhou či snahou, třeba „alespoň“ upřímným přáním pomoci českému filmu, bude vstupovat do funkce ve značně nelehkém období. Po překotných krocích dvou jejích předchůdců je v resortu kultury stále více oblastí, kterými zmítají spory, nedůvěra a zjitřené emoce.
Tišení bolesti
Loňský rozkol v památkové péči podle všeho začalo urovnávat jmenování nového ředitele Národního památkového ústavu, byť ministerstvo plánuje vypsat na jeho místo konkurs. Ani loni však nebyla přijata novela zákona o kinematografii, dlouhodobě není vyřešen vztah státu a církve a po odvolání ředitele Národního divadla, na němž pracovali oba ministři, je rozhádaná i první česká scéna. O její podobě a případné změně statutu, která by mnohé změnila a o níž už před lety hovořil bývalý ředitel Národního divadla Jiří Srstka, se však zatím zdaleka debatovat nezačalo.
Třeštíková krátce po zveřejnění informace o tom, že s ní lidovci jako ministryní kultury počítají, nejprve tápala. Pak se začala vyjadřovat k tomu, jak by si své řízení resortu představovala, a kromě filmu zmínila, že nejprve by ráda řešila situaci v Národním divadle. Přiznala, že ji zná jen z novin, ale naznačila snahu všechny zúčastněné strany sporu vyslechnout.
Možná už na ní bude i rozhodnutí vybrat nového ředitele Národního divadla, protože přihlášky uchazečů sice posuzuje výběrová komise, ale konečné slovo má ministr. Podle toho, kdo se do konkursu přihlásil, ale bude rozhodování dost těžké. Vést první českou scénu chce jen šest lidí – kromě stávajícího pověřeného ředitele Jana Mrzeny, ředitele Divadelního ústavu Ondřeje Černého a operního pěvce Leo Mariana Vodičky to jsou jen tři více méně neznámí manažeři a „realizátoři projektů“.
Snad právě nyní resort kultury opravdu potřebuje osobu citlivou, s velkou mírou empatie. Už jsme si dost užili drastických kroků, jako bylo veřejně nezdůvodněné odvolání ředitele Národního divadla na začátku sezony. Třeba je dnes nejdůležitější nechat rozbouřené vody trochu uklidnit a dát prostor institucím, které mají za sebou dramatické personální změny, aby se samy snažily.
2007, otřes se!
Před novým ministrem stojí rok, kdy v kultuře bude opět jistě velké téma získávání peněz. Filmaři budou znovu lobbovat za novelu zákona o kinematografii, památkářům chybí novela památkového zákona, řeší se, zda a do jaké míry má zůstat správa státních hradů a zámků v jedné instituci s odbornou památkovou péčí. A to vůbec, a tak trochu bohužel tradičně, nemluvíme o takzvané živé kultuře.
Zda se navýšení státního rozpočtu o 500 milionů korun oproti původnímu návrhu rozpočtu resortu na letošní rok projeví v kapitole Kulturní aktivity, respektive v rubrice granty, což je často jediný finanční zdroj pro mnohá nestátní a zároveň nekomerční umělecká sdružení, zatím bohužel není vůbec zřejmé. Loni díky iniciativě dvou poslanců, podpořené protesty umělců a kulturních pracovníků, dostala tato rubrika o sto milionů víc, přesto ty peníze nešly tam, kam bylo slíbeno, i když se k tomu ministerstvo písemně zavázalo!
Připravuje se rekonstrukce Národního muzea, stavba nové budovy Národní knihovny a samozřejmě před každým novým ministrem stojí úkol prosadit pro kulturu jedno procento z rozpočtu. Mnohem podstatnější by ale bylo, kdyby nový ministr sebral odvahu a snažil se prezentovat kulturu nikoli jako soubor uměleckých výkonů a počinů, ale jako významné odvětví hospodářství, které k podivu mnohých generuje značný zisk. V Evropě to již dávno vědí. (viz s. 22)
Nakonec tedy vůbec není zřejmé, zda na řešení všech problémů, které již existují či do budoucna vyvstanou, stačí citlivost, jemnost a empatie.
Autorka je kulturoložka a zpravodajka ČTK.