Literatura, která odírá své čtenáře

Patrik Ouředník (1957) v uplynulém roce pro své čtenáře připravil jednak druhé vydání úspěšných European, jednak dvě prozaické novinky: nejprve vyšla Příhodná chvíle, 1855, ke konci roku ještě Ad acta.

Jestliže v Europeanách pojednal Ouředník o „stručných dějinách dvacátého věku“, zavedla Příhodná chvíle, 1855 čtenáře převážně do století devatenáctého; překotnost, přísliby, zaslepenost i cyklicky se vracející lačnost celého minulého století nahradila utopie svobody a rovnosti, o níž podaly svědectví fiktivní zápisy jednoho z nadšených budovatelů svobodné osady v Brazílii. Ovšem nebyl by to Patrik Ouředník, kdyby smysl vyprávění spočíval jen ve vytváření příběhu. Konec prózy i utopického projektu se rozplývá ve čtyřech postupně se zkracujících verzích jednoho deníkového záznamu. Čtenář si tedy láme hlavu přinejmenším nad tím, jestli právě přečetl skutečně čtyři různé konce příběhu, nebo odlišné zápisy téhož závěru. Svět Ouředníkova vyprávění chce být tedy především světem řeči. A právě v tom má próza Ad acta mnoho společného s Příhodnou chvílí, 1855.

Vyprávění v Ad acta je zasazeno převážně do současné Prahy a navíc je takřka nemožné nalepit na Ouředníkovu novou knihu jakoukoli žánrovou vinětu či pokusit se o ucelenou charakteristiku. I když jde o znásilnění studentky výtvarných umění, podezřelou sebevraždu důchodkyně, dva žhářské pokusy v klubu důchodců a čtyřicet let starou vraždu v Krušných horách, ten, kdo by se přece jen zarputile snažil číst Ad acta jako detektivní novelu, bude na konci vyprávění možná něco tušit, ovšem jistě nebude vědět vůbec nic, ačkoli alespoň násilník se – detektivně řečeno – ocitne v rukou spravedlnosti.

Co tedy z Ad acta vyčteme? Pomineme-li úvodní kapitolu, která je toliko záznamem šachové partie, začíná vyprávění na lavičce v parku, kam se postupně přišourají pražští důchodci a v jejich rozhovorech začne prosvítat detektivní zápletka. Očekáváme tedy, že po tomto uvedení budou následovat další kapitoly, které postupně zaplní vzniklé narativní mezery a scelí se v koherentní příběh, a to se skutečně nejprve začne dít, ovšem současně přibývá kapitol, které ztrácejí jednoznačnou kauzální spojitost s dosud uvedenými událostmi. Pro toho, kdo by tuto hru přece jen neprohlédl, opatřil Ouředník svou novou knihu zevrubným návodem, který si každý může prostudovat v metafikčních pasážích: „Čtenáři! Zdá se vám naše vyprávění roztěkané? Máte pocit, že se děj nehýbe z místa? Že se v knize, již držíte v rukou, nic zásadního neděje? Nezoufejte: buď je hlupák autor, nebo vy; šance jsou vyrovnané. (…) Vzali jsme na sebe větší část odpovědnosti; je na vás, abyste nyní trpělivě snášeli svůj díl“ (s. 95).

Všechny role jsou tedy jednoznačně určeny, a tak nemůže být hra se čtenářem vyčerpána svým odhalením. A navíc ani sebepoučenější čtenář nedokáže pustit z hlavy tajemné mordy ze začátku knihy, a proto bude přes veškerá varování napružený jako služební pes. Z textu tak začnou o to víc vystupovat prvky stylové a šířeji jazykové, které jako by kontrastovaly s původním detektivním uvedením do příběhu. Sémantická vyprázdněnost řeči psané i mluvené, banální dialogy a všeobjímající jazyková tupost postav – to všechno prochází rastrem detektivní zápletky a spolu se stylovou ekvilibristikou vypravěče a narůstajícím žánrovým rozptylováním vytváří prostor, v němž zdaleka nejde o dopadení násilníků či vrahů. A teď zde budeme opakovat to, co bylo již několikrát jinde řečeno: v Ouředníkových knihách nehrají hlavní úlohy vrazi a detektivové, nýbrž jazyk a řeč. Jejich prostřednictvím není jen vyprávěn příběh, nevzniká jimi pouze text, který odkazuje ke svému vlastnímu světu, jenž by se měl vydat čtenáři. Každá Ouředníkova kniha v sobě nese základní sdělení, jehož důsažnost je autorem znovu prozkoumávána a čtenářem opětovně zakoušena: výpověď o jakékoli společnosti je vlastně vepsána do jazyka a řeči, že se v nich odráží jako na hladině jezera a že do tohoto odrazu lze nahlédnout.

Vypravěč v Ad acta otevřeně vyspílá opovrhovanému češství, neboť co jinak se zemí, kde „inteligence povstává z temnot, do nichž jeden poloblb uvrhne jiného poloblba“ a kde „mít názor znamená považovat si nadevše močálu ve vlastní hlavě“ (s. 88). Obdobného smýšlení je pak i ústřední postava důchodce Viktora Dyka (další jména vypůjčená z minulé i současné české kultury: Jiří Pelán, Jiří „Šlupka“ Svěrák aj.). Ten osobně nepochybuje, jak praví vypravěč, že „existence českého národa má od jistého, relativně raného bodu v dějinách veskrze degenerativní charakter, který se postupem času prohloubil a až do dnešní podoby. A kráčí-li svět do prdele, mínil Dyk, Čechové sehráli v tomto punktu roli dějinných průkopníků: rektum, anus, intestinum, enteron, toť jsou krajiny každému Čechovi důvěrně známé“ (s. 120). Ovšem zmýlil by se ten, kdo by právě tady hledal interpretační klíč k novému Ouředníkovu prozaickému textu, neboť vypravěč rozhodně netrpí na „tradiční handicap českých spisovatelů: berou své knihy vážně“. Nesmíme totiž zapomenout, že Ad acta je v první řadě hrou, literární hříčkou. Autor zkrátka neztrácel čas „hledáním fundamentální ideje a spřádáním nenápadně morálních pravd, jimž jest nechat v románu zaznít“ (s. 53). Srovnáme-li to s dosud napsaným, musíme konstatovat, že Ad acta je svého druhu knihou, která se brání tomu být takovou, jakou by ji chtěl mít čtenář. Nezapomeneme sice na to, že to vše je už v textu zapsáno, ba přímo programově vyhlášeno, jenže tahle hra má své úskalí, na které nás v Ad acta nepřímo upozorňuje sám vypravěč: v třiatřicáté kapitole se Viktor Dyk a policejní vyšetřovatel Vilém Lebeda setkají v restauraci U dobrého bydla. Na dveřích visí cedule, která varuje: Zde odíráme turisty. Hostům taková cedule přijde pochopitelně zábavná a hostinskému to nijak nebrání ve skutečném odírání turistů. „Co se místních týče, výstraha jim dodávala příjemnou iluzi, že oni jsou tu v bezpečí“ (s. 121). Jestliže je totiž čtenář zasvěcen do pravidel hry, kterou s ním text bude hrát, musí také počítat s tím, že počínaje svým iniciačním rituálem spolkne úplně všechno, zvláště když on sám je také součástí té močálovité inteligence, proti níž se hra obrátila a na níž také vyzrála. Nad prózou Ad acta bychom si tedy mohli připomenout, že literatura umí také dočista oškubat své čtenáře.

Autor je student bohemistiky.